úhel pohledu

Je to tak trochu folklór, a tak trochu skandál. Řeč je o programu přehlídky toho tak zvaně nejlepšího, co český tanec nabízí – tedy o České taneční platformě (ČTP).

V Národním pedagogickém institutu se schází skupina expertů z různých uměleckých oblastí, kteří debatují nad možností rozšíření uměleckého vzdělávání na základních školách. 

Putinovské Rusko agresivně napadlo Ukrajinu, sousední suverénní stát. Od té doby jsou každý den chvíle, kdy nedokážu zadržet pláč. 

Cokoli napíšu, už zítra nebude platit. Realitu jde nejlépe vyjádřit v paradoxech: Rusové vraždí Ukrajince, i přestože má spousta Rusů na Ukrajině přátele i příbuzné. Můj strýc s manželkou, dětmi a vnoučaty...

Přijímací zkoušky na vysoké umělecké školy se přelévají z termínů jako horská bystřina, nejčastěji od ledna až do jarních měsíců, ale i déle. 

Když byl svět ještě zcela „normální“, bylo devízou některých tanečních škol, speciálně Konzervatoře Duncan centre nebo katedry tance HAMU, že studenti mohli v rámci smluvních programů vycestovat na stáž do zahraničí. 

Když jsem psal svůj poslední sloupek o rouškách v pařížské Opeře, netušil jsem, že se k tématu ještě vrátím. O necelé dva týdny později se totiž objevila na facebookovém profilu Pražské taneční konzervatoře fotografie...

Pročítám loňské druhé číslo Taneční zóny, které je z velké části věnované iniciativě Ne!musíš to vydržet. Upozornění na nátlakové praktiky ze strany některých pedagogů a špatnou atmosféru na DAMU a následně i jiných uměleckých školách jsou znepokojivá.

Je leden – čas rituálu k zabezpečení budoucnosti profesionálního tance, čas přijímacích zkoušek. V myšlenkách doprovázím uchazečky a uchazeče do majestátních budov a prostorných sálů, kam se smí jen naboso, kde to zvláštně voní a mluví se tam šeptem.

Když jsem v posledním prosincovém týdnu usedal na své místo v přeplněném hledišti pařížské Opery, držela se mě nelibá pachuť v ústech. 

Vstoupili jsme do druhého týdne léta Páně 2022, do něhož vkládáme jisté naděje. Již třetím rokem se totiž učíme žít v čase pandemickém, v němž se odhaluje zranitelnost i houževnatost naší civilizace. 

Post-post… postmoderní doba si zakládá na benefitech a otevřenosti. Proto v současnosti umělci, instituce a festivaly k představením v rámci vstupenky nebo mírného doplatku nabízejí doprovodné aktivity...

„Natalia Osipova prodává záznamy tří svých vystoupení jako non-fungible token (NFT)“. Tato zpráva, která proběhla začátkem prosince světovým tiskem a byla reflektována i v Tanečních aktualitách (zde), mě, upřímně řečeno, zarazila. 

Na židli ministra kultury ve vládě sestavené koalicemi SPOLU a Piráti a Starostové s největší pravděpodobností zasedne Martin Baxa z ODS. A ohání se heslem „až 1 % na kulturu“, které nestárne už přes dvacet let.

Divadla zejí poloprázdnotou a ještě se na vlastní destrukci podílejí. Následují přece nařízení, zněla by obhajoba; stejně se hájil u soudu i nacista Eichmann.