Zahrada, velký stůl a zmrzlina aneb Jak to dělají v ALTĚ. Rozhovor s mládím, které převezme zodpovědnost

Foto: Simona Rybová.

Autor Hana Polanská

Ačkoli své funkce oficiálně převezmou až v listopadu, brzy se ukázalo, že jsem budoucí programové kurátory jen na malou chvíli vytrhla z plného zápřahu. Když jsem se s nimi loučila, neplánovaně jsem na nádvoří narazila na zakladatelku ALTY, Luciu Kašiarovou. Neodolala jsem a položila jí otázku po motivaci přicházejících změn. Její odpověď tvoří úvod celého rozhovoru a pojmenovává souvislosti, v nichž je třeba chápat rozhovor s těmi, kteří*é na svá bedra brzy převezmou osud nejen tanečního umění, jež se bude v ALTĚ provozovat.

Proč ses rozhodla opustit pozici uměleckého vedení Studia ALTA?

Lucia Kašiarová: Změny se vyvinuly plynule a nějak přirozeně. Neměla jsem nastavený čas, kdy chci odejít, různých funkcí jsem se vzdávala postupně, ale nejdříve jsem předala výkonné řízení Lídě Vackové. Pak oznámil odchod Petr Dlouhý, a také se začaly dít věci kolem divadla PONEC. Tak jsem si řekla, teď je zkrátka ten správný okamžik, kdy můžu žezlo předat dál, pole se vyčistí a vše bude jasnější a jednoznačnější.

Už dříve jsme se v ALTĚ bavili*y o tom, že lidé, kteří mají chuť dramaturgii v divadelním prostředí dělat, nemají kde se ji naučit, získat praktické zkušenosti. Připravili*y jsme proto pro dramaturgy inkubátor. A potom jsme došli*y k závěru: proč být opatrný, když je k tomu můžeme pustit rovnou.

Když jsem ALTU zakládala, byla za tím nějaká vize, nějaké přesvědčení a potřeby, a zároveň jsem cítila potřeby okolí. Ty se pro mě naplnily, protože organizace už funguje a je profesionalizovaná. Myslím, že je důležité nechat organizaci jít směrem, kdy se znovu přetransformuje, možná ne úplně, ale nějak jemně se zmodifikuje.

A doufám, věřím tomu, že nějaké to jádro zůstane, protože si myslím, že je nastavené dobře, že je to hodnota, která přetrvá ještě dalších 15 let, minimálně. Je dobré, že přijde nová vlna, která nás bude překvapovat a přinese nové kontakty, nové možnosti, nové formáty. Nebo naopak staré, i to by bylo super. Moc se na to těším.

Zůstat stát na jednom místě jen proto, že jsem si vydupala nějakou svoji pozici, mi nedává smysl. Ale zároveň věřím tomu, že se sem budu moct vracet. V mnoha dřívějších rozhovorech jsem tvrdila, že ALTA je domovem pro všechny, tak doufám, že zůstane i pro mě.

Ráda bych začala otázkou, která se dotýká kontinuity uměleckého působení ALTY. Jak coby nově zvolený kurátorský tým vnímáte, že Lucia Kašiarová po dlouhých letech odchází z pozice umělecké ředitelky?

Orin: ALTA je prostor, který se neustále vyvíjí, snaží se být otevřený, inkluzivní. Proč by si neměli*y přizvat nový kurátorský tým, který by se pokusil už existující struktury obnovit, vnést do nich nový dech.

Roman: Lucie při každé příležitosti akcentuje, jak je důležité, aby veřejnost chápala, že ona z pozice umělecké šéfky opravdu odstupuje a že my nemáme být „jejím“ poradním orgánem. Lucie i Petr odcházejí a kompletně nám přenechávají umělecké kurátorství ALTY. Zároveň jsou nám velice nápomocní a ochotní všechno vysvětlit, pomáhat nám zaplout do chodu a rytmu Studia ALTA. Oficiálně ale nastupujeme až od listopadu, nejsme ještě schopni zhodnotit, jak to celé přesně bude fungovat.

Alica: Ani dnes na současném programu ALTY nepracuje jen Lucie. Je tu také Petr Dlouhý. A Lída Vacková. Práce je to náročná, a určitě má smysl ji nějakým způsobem obměňovat. Lucie nám to také tlumočí tak, že zdrojem čerstvých myšlenek v ALTĚ by neměli*y být jen mladí umělci a umělkyně, kteří*é v ní vystupují, ale také mladí*é, kteří*é převezmou zodpovědnost.

Jak vypadá z pohledu úspěšného uchazeče open-call vypsaný Studiem ALTA na pozici uměleckého kurátora?

Orin: ALTA vyhlásila konkurz na pozici kurátora*ky pro taneční a pohybový program, na mezioborový a performance program a na komunitní program. Takže celkem tři konkurzy. Nejdřív jsme sepsali*y a poslali*y návrhy, jak bychom si program představovali*y, kam ho chceme vést a rozvíjet, co nás na kurátorské práci zajímá.

Tobiáš: A zároveň koncepce nějakých eventů...

Orin: My tři, já, Tobiáš a Roman, ačkoli jsme se přihlásili*y nezávisle na sobě, jsme přišli*y s dost podobnou vizí, která ve zbývajícím týmu ALTY hodně rezonovala. Absolvovali*y jsme dvě osobní schůzky s téměř celým týmem, asi s osmi nebo možná dvanácti lidmi, včetně produkce, techniků, PR, s tím, že hlas každého měl úplně stejnou váhu jako hlas lidí z vedení. Mám pocit, že záměrem nebo touhou týmu ALTY při výběru bylo najít někoho, kdo bude rezonovat s tím, co se v ní děje, kdo o stávající strukturu bude chtít pečovat a zároveň ji bude rozvíjet a bude jim na obojím záležet.

Alica: Pokud jde o mě, na open-call jsem se nepřihlásila. Byla jsem ALTOU oslovena přímo s tím, že nový programový tým už mají v podstatě vybraný, ale stále jim někdo schází na pozici kurátora tanečního a pohybového divadla. ALTA oslovila více lidí. Pouze s těmito oslovenými následně proběhlo ještě jedno kolo výběrového řízení. 

Orin: Všichni*všechny jsme seděli*y u dlouhého stolu na krásné zahradě ALTY. Byl jsem zrovna v takové nesnadné životní situaci, ale to prostředí bylo natolik přívětivé, že jsem se hned uvolnil. Nebyl to vlastně pohovor, ale rozhovor. Zajímalo je, jak přemýšlíme, jak na věci nahlížíme, co bychom chtěli*y dělat. A pokud jde o přijetí našich nápadů, neskrývali*y nadšení. A když jsme do druhého kola přišli*y už my tři vybraní, naservírovali*y nám zmrzlinu.

Roman: Chvilku trvalo pochopit, že nás nezkoušejí jako ve škole, ale dost otevřeně s námi nad vybranými tématy brainstormují.

Alica: Také jsem seděla na zahradě u velkého stolu. A samozřejmě jsem byla nervózní, ale pak jsem se uvolnila. Vzala jsem situaci jako výzvu k dialogu, jako výzvu být viděná, jak přemýšlím. Na úplném konci našeho setkání jsem zkušební tým provedla praxí snění. Bylo hezké, že si na něco podobného našli čas.

Všichni jste mladí. V porovnání s nově zvolenou uměleckou radou v PONCI je tu generační rozdíl. Na základě jakých kritérií jste, zrovna vy, byli*y vybráni do svých pozic?

Orin: Odkud začít? Nejsme rada. Opravdu důležité je slovo tým. Nejde nám o hierarchie, ať už mezi námi navzájem, nebo v pozici, kterou budeme zastávat.

Tobiáš: Jakmile jsme se potkali, bylo hned jasné, že pro nás není nijak důležité, aby měl každý z nás píseček, na kterém si hrabe, ale, že vše chceme řešit projekt od projektu. Dělit se i spolupracovat.

Ale přesto, jak budete mít mezi sebou rozdělené kompetence?

Alica: Máme seznam projektů, které už máme přislíbené na příští rok, a ty si mezi sebou rozdělujeme. Stále se ale nad nimi setkáváme společně. Pracujeme kolektivně. Přemýšlíme o tom, jak kterou práci dělat, a dáváme si zpětnou vazbu. Dělení nefunguje podle striktních kategorií.

Orin: Kompetence si dělíme podle našich dosavadních zkušeností s tím kterým typem projektu.

Tobiáš: A také podle toho, jaká témata kdo z nás považuje za důležité přinášet. Každý je povolanější přinášet jiná. Podle mě je dobré se i v tomto navzájem podporovat.

Tak jako jsou hranice mezi námi neostré, tak často není možné rozškatulkovat ani projekty, které tady vznikají.

Roman: Rád bych dovysvětlil, že ze strany ALTY je nabídka hodně otevřená. Od prvního dne nám říkají: „Chcete to dělat společně, dělejte to společně, chcete si to dělit, dělte si to.“ A myslím si, že nemusíme prvního listopadu nastoupit a nastavit nějaký systém, který se pojede celé čtyři roky. V tom cítím velkou svobodu možná i v porovnání s jinými institucemi.

Z toho, co zde poslouchám, je zřejmé, že jste už nějakou dobu v kontaktu. Můžu se zeptat, co už jste stačili udělat?

Tobiáš: Informací ohledně chodu kulturní instituce je velké množství, pro nás všechny je to nová zkušenost. Procházíme všechny tabulky a dokumenty, závazky a učíme se.

Alica: A v návaznosti na to vytváříme svoje tabulky a dokumenty. Registrujeme nabídky, na které se snažíme odpovídat. A máme i svůj „wishlist“ toho, co bychom chtěli*y realizovat. Budeme vypisovat open-call na rezidence. Založili*y jsme společný e-mail, program@altart.cz, aby bylo jasné, že nás lze zastihnout všechny současně. A vykopli*y jsme teď i projekt Artist Meet Curators...

Tobiáš: Což bude série otevřených setkání, do kterých se může kdokoliv přihlásit, taková naše otevřená kancelář. Zajímá nás, co lidi, kteří by rádi*y s ALTOU spolupracovali*y, dělají, a chceme, aby přišli*y a představili*y nám to, chceme si o tom s nimi popovídat.

Připadá mi to celé hodně živelné. Mohli byste stručně popsat hodnotové parametry, které vás jako tým spojují?

Tobiáš: Pro mě je až překvapující, do jaké míry se shodneme na tematických prioritách. Ať už to jsou environmentální témata, inkluzivita nebo třeba queer komunita.

Alica: Shodneme se i na tom, že je třeba mapovat českou scénu, to, co se na ní děje, a jak ji podporovat napříč generacemi.

Tobiáš: Nevím, jestli je to odpověď na položenou otázku, ale na ALTĚ mě zaujalo, jak se vypořádala s obdobím, kdy neměla přístupný taneční nebo divadelní sál, a jaký, dle mě unikátní, program díky tomu vznikl. Proto si myslím, že máme před sebou dvě věci, na které se můžeme těšit: až se sál konečně otevře, ale i na dobu před jeho otevřením, protože budeme uvádět projekty v okolí ALTY, na ledě, v Libni, v krajině i v regionech...

Budete spolupracovat i s jinými institucemi, které se zabývají současným tancem, například s PONCEM?

Alica: Pro nás je důležité setkat se se všemi institucemi v oboru. Doufám, že se brzy s dramaturgickou radou PONCE uvidíme.

Orin: Pokud jde o nás, rádi bychom spolupracovali*y s co nejvíce institucemi, v co nejbližším objetí. Ale samotná spolupráce, i když o ni obě instituce stojí, je velice náročná věc. A ne vždycky to vyjde.

Tobiáš: Myslím, že naši předchůdci byli hodně inovativní v tom, jakým udržitelným způsobem spolupráce rozvíjeli. Fungoval tady například, když už se bavíme o spolupráci s institucemi, rezidenční program Dům výzkumu, který se někdy realizoval doma, ve Studiu ALTA, ale jindy v zahraničí, ve spolupráci s partnerskými kulturními institucemi. A to je další činnost, ve které chceme určitě dál pokračovat. Hledat způsoby, jak s prostředky Studia ALTA mít nějaký větší vliv na mezinárodní síť.

Roman: A rozvíjet i spolupráci s regionálními kulturními centry.

ALTA spolupracovala s Institutem úzkosti na nedávném Veřejném slyšení ve věci umění. Plánujete víc spolupracovat také s vizuálními umělci?

Roman: Není to naším programovým cílem nebo prioritou. Pocházíme z různých zázemí a já studuji na AVU, takže taková spolupráce může přirozeně vzniknout. Ale přijde mi, že má smysl, že se ALTA soustředí na performing arts, ale přesahy jsou určitě na místě.

Tobiáš: Performing arts vznikají nejenom na divadelně-tanečních školách, ale také hodně na AVU…  

Aktuálně nemáte k dispozici zázemí, jak chcete podporu umělcům poskytovat?

Alica: Chystáme venkovní program, tak jako to bylo tento rok. A některé projekty jsme přesunuli*y do jiných prostorů: Alfred ve dvoře, Diod, Žižkostel...

Roman: Je tu koncept ALTA Tours, v jehož rámci ALTA cestuje po různých jiných divadlech.

Co uděláte, aby se vám umělci hlásili?

Orin: První půlka roku 2025 je primárně sestavena z existujících závazků, které chceme dodržet a spíše je rozvíjet v nějakém doprovodném programu. Druhá půlka roku 2025 ještě není striktně definovaná a je tam ještě na rozvíjení programu nějaký prostor.

Tobiáš: Program Studia ALTA není tabula rasa, projekty v tomto prostředí také vznikají dlouhodobě. Závazky jsou dlouhodobé. My začínáme postupně a až v průběhu dalšího roku se program bude proměňovat a budou přicházet projekty, které jsme iniciovali*y.

Hovořili jsme o podpoře české taneční scény. Ale co další projekty, zmiňovali jste třeba projekty se sociálními přesahy nebo komunitní projekty, máte o nich už nějakou představu?

Orin: Úplně dopodrobna to promyšlené nemáme. Myslím si ale, že máme docela zmapovanou komunitní síť v Libni a s některými organizacemi a institucemi existuje i dlouholetá spolupráce. Třeba určitě víme, že na nadcházející rok, což se pojí ke zmiňovanému vizuálnímu umění, chceme spolupracovat s galerií SVĚTOVA 1. Nebo se synagogou. A napadla nás i zahrádkářská kolonie. Spolků a organizací, se kterými chceme spolupráci prohlubovat, je spousta.

Tobiáš: Snili*y jsme třeba o tom, že by jeden „performance bus“ mohl dojet až k moři a cestou bychom navštívili*y kulturní instituce, se kterými spolupracujeme.

Roman: Snili*y jsme o nějakém eventu, který se bude soustředit na Queer Joy, akci, která queer komunitě prostě udělá radost.

Tobiáš: Snili*y jsme o tom, že oslovíme někoho z farmářské školy a na zahradě ALTY uděláme permakulturní zahradu. Nebo že na zahradě postavíme komunitní saunu. S Rubikonem, což je zajímavá nezisková organizace v blízkosti Studia ALTA, která pomáhá se začleněním do společnosti lidem po výkonu trestu, chceme také spolupracovat. Líbí se nám jejich aktivity a navíc disponují krásnými prostory v prostředí komunitní zahrady Kotlaska, které bychom mohli*y společně oživovat.

Roman: A samozřejmě důležitou součástí je i komunita tvůrců a tvůrkyň, kteří*ré tu nějaký program už mají. Bavíme se i o nabídce workshopů, zároveň na ALTU je navázána i komunita dětí nebo rodičů s dětmi. Tak to jsou další komunity, o které chceme pečovat.

Není tu něco, co byste jako noví umělečtí kurátoři chtěli právě v tuto chvíli vyslat ven?

Roman: ALTA nejsme my čtyři. ALTA, to je obrovská komunita. Lidé se tu mohou cítit jako doma. Nebo spolu s námi ten domov vytvářet. Navázat s námi spolupráci, vztah, který má dlouhodobější vizi.

Alica Minar (she/her) je choreografka, performerka a kurátorka působící v Praze se silnými vazbami na Berlín. Výrazná vizualita, v níž jdou narace a abstrakce ruku v ruce, je pro její tvorbu typická. V rámci svého uměleckého výzkumu se zaměřuje na zprostředkování intenzivních fyzických zážitků pro diváky. Se souborem Alica Minar & col. uvádí díla jako například LUSH BLAST, DEVOURER, PERMEANCE nebo SAUDADE. V posledních letech rozvíjí svůj zájem o koncepci a kurátorství projektů, které podporují taneční komunitu prostřednictvím iniciativ vytvářených umělci pro umělce. Mezi ně patří organizace prvního ročníku Symposia Dancetopia v Praze a Fest of Fools Nr.0 v Berlíně. Je absolventkou studia choreografie na HAMU v Praze (BA) a HZT v Berlíně (MA). 

Orin Rodriguez (they/he) je performer, divadelník, někdy i trochu hudebník, truhlář a aktivista. Rád si hraje a používá různé způsoby hraní si v práci s příběhy a diváctvem, což se promítá i do jeho dramaturgicko-kurátorské praxe, ve které se zajímá o netradiční performance, ať už jde o místo, formát, nebo obsah. Ve své tvorbě se často věnuje tématům týkajícím se queer lidí, environmentalismu a sociální nerovnosti. Vystudoval Theatre Studies se zaměřením na site-specific divadlo na University of Glasgow ve Skotsku a poté dokončil magisterský obor Režie alternativního a loutkového divadla na DAMU v Praze. Je z Brna.

Roman Poliak (he/him) je dramaturg, režisér a kurátor. Studium režie-dramaturgie na KALD DAMU absolvoval v roce 2022 autorskou inscenací 57’12“ v divadle DISK. V současné době pokračuje v magisterském studiu na DAMU a na AVU v ateliéru Intermédia 3. V roce 2019 spoluzaložil na Slovensku interdisciplinární uměleckou skupinu Unkulunkulu (@unkulunkulu.oz), která se věnuje nehierarchické kolektivní tvorbě a experimentu s performativními formáty. Během studia na DAMU spoluzaložil Queerverse Platform (@queerverseplatform), která se zaměřuje na LGBTQ+ dramaturgii a vzdělávání.

Tobiáš Nevřiva (he/him) je tvůrce, performer, dramaturg a kurátor mezioborových projektů, který se snaží otevírat environmentálně a sociálně angažovaná témata. Často pracuje s formáty performativních procházek, hostin, výletů a pikniků. Je studentem na KALD DAMU a FHS UK. Výrazně ho formovala účast v neformální dobrovolnické iniciativě Studenti pro Ukrajinu. Pochází z Olomouce a často jej potkáte v tandemu s fenkou Madlou.