Přijímačky do neznáma

Jana Návratová.

Školství se v posledních letech dostalo do centra veřejných i politických debat intenzivně kritizujících jeho zastaralost. Školní metody a obsahy se s potřebami současné reality v mnohém míjejí. Jak to teprve bude s realitou, která přijde za šest až osm let, což je interval, který dělí budoucí studenty konzervatoří od jejich praxe?

Vypadá to, že tlak odborné i laické veřejnosti i jakýsi common sense o provázanosti kvality vzdělání a kvality života na politiky zapůsobil. Veřejné rozpočty na školství myslí, v programovém prohlášení vlády je na kvalitativní rozvoj a podporu vzdělávání (včetně konzervatorního) kladen velký důraz. Máme dokonce schválenou vzdělávací strategii, kterou, zdá se, všichni respektují. Konzervatoře tedy mohou optimisticky nabírat nové žáky. Jejich uplatnění je však dlouhodobé a poměrně citlivé téma. Hlasy šéfů baletů i souborů současného tance znějí jednoznačně – absolventi našich konzervatoří v konkurenci zahraničních tanečníků u konkurzů zpravidla neobstojí. Vím, že je to nesmírně konfliktní tvrzení, ale při pohledu na složení českých a moravských baletních souborů není možné tvrdit opak. A co je pak s těmi, kteří se na tanečním trhu neuplatní – známe jejich cesty, volby, osudy?

Tím nechci říct, že nemáme i špičkové tanečnice a tanečníky, kteří prošli tuzemskými konzervatořemi. Svět se však prudce mění a vzdělávání, včetně toho uměleckého, s ním musí držet krok. Navíc resort kultury je v úplně jiném postavení než školství. A na tanci je to vidět exemplárně. Stát je k potřebám tanečníků vytrvale netečný. Netečný je ovšem i k dalším kulturním tématům, a hlavně k lidem, kteří v této oblasti pracují. Obávám se, že se to nezmění. V kombinaci s devastujícími pandemickými dopady je kultura snad nejnáročnější profesní terén. Je dobré s tím počítat už teď a osadit budoucí neznámo nějakou konstruktivní vizí. Umění to dokáže. Když bude dobře připravené.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.