Chci školu otevřít, aby se za mnou studenti nebáli přijít. Nejmladší česká generace je velmi křehká, říká Pamela Morávková

Pamela Morávková. Foto: Tereza Hrubá.

Autor Josef Bartoš

Setkáváme se v polovině října, umím si představit, že vás s příchodem do nové pozice čekalo mnoho věcí k řešení. Co jste musela zařídit jako první?
Nejdříve jsme museli zařídit, aby vše od 1. září fungovalo. Naplánovat úvazky, vytvořit rozvrh, navíc se zrovna malovala budova, takže jsme s počítačem chodili a hledali nějaký klidnější kout k práci.
Start byl velmi náročný, protože to pro mě byla úplně nová zkušenost. Velkou oporou mi byla zástupkyně, kterou jsem si do svého týmu vybrala. Měla jsem velkou obavu, zda vše stihneme, některé dny jsme tu zůstávaly i dvanáct hodin denně.

Takže vy jste skutečně do plánování naskočila až v srpnu. Dříve jste se do procesu přípravy nového školního roku nezapojovala?
Přesně tak, dříve jsem k tomu nebyla kompetentní. Konkurz vyhlásili v únoru a jmenování přišlo v červnu, kdy už začínaly prázdniny.

Je něco, co vás překvapilo? Něco, co jste možná nečekala?
S mnoha věcmi jsem počítala, už když jsem se do výběrového řízení hlásila. Očekávala jsem, že reakce některých lidí zkrátka nebudou pozitivní. A na co je člověk připravený, to ho nepřekvapí.
Ale nastaly i situace, které jsem nečekala, a takové mi často vyrazily dech. Snažila jsem se ale být profesionální. Uvědomuji si, že jsem za celou školu zodpovědná, a při jednání se snažím   najít řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.

Na konzervatoři jste doposud působila jako pedagožka klasického tance. Budete učit i nadále? Jde vůbec obě pozice zvládnout?
Stála jsem před rozhodnutím, jak s tou situací naložit. Samotná pozice ředitelky je obrovskou výzvou, obsahuje mnoho odvětví, která jsou pro mě nová, ať už je to finanční řízení, ekonomika, legislativní ukotvení konzervatorního vzdělávání a podobně. I přesto jsem se ale rozhodla, že si část pedagogického úvazku ponechám. Chtěla jsem mít i více hodin, ale zase jsem si nepřála, aby se musel rozkládat ročník, respektive aby měl dva pedagogy v jednom školním roce. Příští rok bych si hodiny opět ráda navýšila, pedagogika je pro mě srdeční záležitostí.

Co bylo vaší motivací k přihlášení se do výběrového řízení? Sama totiž říkáte, že pedagogická práce je pro vás důležitá, přitom pozice ředitelky je do značné míry spíše administrativní pozice.
Nebylo to okamžité rozhodnutí. Prvotní impulz pro mě byl úraz nohy, utržená Achillova šlacha. Tenkrát mi lékaři tvrdili, že po operaci budu mít problémy i s jednoduchou chůzí, a výuka by v takovém případě byla skoro nemožná. Takže jsem začala přemýšlet o budoucnosti. Navíc udeřil covid, škola se zavřela a já najednou získala čas a prostor se nad vším zamyslet. Postupně ta myšlenka dozrála. Zkoušela jsem výběrové řízení ještě na jinou školu, kde jsem sice neuspěla, ale získala zkušenosti s průběhem výběru, takže když jsem se připravovala podruhé, už jsem věděla, do čeho jdu.

Zároveň si umím představit, že přechod z řadového zaměstnance na vedoucí pozici může být náročný. Najednou musíte vést tým lidí, kteří do té doby byli vaši přímí kolegové. Jak tuto změnu vnímáte?
Musím přiznat, že se mi to doteď špatně vyslovuje, že jsem ředitelka. Já tu pozici totiž nevnímám na nějakém piedestalu a ani můj přístup ke kolegům není vertikální, direktivní, seshora dolů. Navíc jak sám říkáte, dlouho jsem ve zdejším pedagogickém sboru působila, všechny kolegy znám poměrně dobře, takže pro mě ta změna není tak výrazná.

Umím si ale představit, že musíte dělat rozhodnutí, která nebudou příjemná a budou dopadat i na lidi, se kterými máte dobré vztahy ze svého předchozího pedagogického působení.
Když jsem se hlásila na funkci ředitelky, věděla jsem, že se tomu nevyhnu. Je to nepříjemné, ale jsou chvíle, kdy musím udělat nějaká rozhodnutí, která nebudou atraktivní pro všechny. Základem je ale komunikace a respekt, pak lze dosáhnout čehokoliv.

Jaká je vaše vize?
Má vize má více směrů. Ten první, kterým jsem se vydala, je otevřít školu. Směrem dovnitř ke studentům i rodičům, aby se nebáli za mnou přijít a požádat mě, když budou něco potřebovat. Ale stejně tak i směrem ven k ostatním vzdělávacím institucím. Už jsme se například spojili s Petrem Tycem z Konzervatoře Duncan centre a s Kristýnou Slezákovou z Taneční konzervatoře Brno. Očividně jsme na sebe dobře naladěni, shodli jsme se, že plujeme na stejné lodi, že tu nikdo nebojuje o zlatou medaili ve výkonosti. Každá škola má totiž jinou orientaci a pestrost výuky zmíněných škol je jedině ku prospěchu.
Jsem také velice ráda za příjemné přijetí u Filipa Barankiewitze, šéfa Baletu ND, a nastavení vstřícné komunikace s vedením Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Pražské konzervatoře Na Rejdišti, se kterou recipročně vzájemně využíváme prostory školy.

Zmínila jste, že se snažíte otevřít školu směrem dovnitř. Co děláte pro to, aby k tomu skutečně došlo? Aby se studenti, rodiče nebo i pedagogové nebáli za vámi zajít a vyjádřit svůj názor.
Prozatím se mi vyplácí otevřená a pozitivní komunikace. Studenti za mnou chodí poměrně často a vznáší nějakou připomínku nebo se přicházejí jednoduše poradit. Například za mnou nedávno přišli studenti z osmého ročníku, že byl vypsán konkurz do Baletu Národního divadla, a aby se mohli přihlásit, potřebují kvalitní fotografie. Na základě toho jsme oslovili fotografa a pomohli jsme studentům s přípravou materiálů.
Zkrátka si myslím, že k tomu stačí málo. Studenti musí vnímat, že se o ně zajímáte, že máte zájem jim pomoci. Je to o lidském a respektujícím přístupu, který odbourává bariéry nadřazenosti.

Předtím jste zmiňovala spíše krátkodobou vizi. Jaká je vaše dlouhodobá vize? Kam byste konzervatoř chtěla dovést?
Přáním každého ředitele je, aby škola byla na výborné úrovni, ať už materiální nebo kvalitativní. V České republice ale o tom stále můžeme snít, jelikož prostředky na takové podmínky zkrátka nestačí. Například už mnoho let usilujeme o výstavbu nového sálu na dvoraně školy, ale stále se to nedaří. V budově na Křižovnické máme čtyři sály a ve vedlejší budově Na Rejdišti máme tři. To vše pro osm ročníků, a navíc některé ročníky je třeba dělit na dvě skupiny kvůli počtu dětí.
A pak je mým cílem zaměřit se na uplatnitelnost absolventů a získání angažmá v divadle. Pakliže dítě zažije pocit úspěchu, tak se ta vydaná energie pomyslně vrací nazpět. S tím ale souvisí změna školního vzdělávacího plánu takovým způsobem, aby byl smysluplný, aby odpovídal aktuálním požadavkům profese. Například sportovní gymnázia mají 46 hodin výuky týdně, kdežto konzervatoře mají pouze 40 hodin. Těch 6 hodin navíc by se při přípravě tanečníka velmi hodilo.

Když se podíváme na uplatnění absolventů – české soubory jsou plné zahraničních tanečníků a tanečnic. Co se chystáte udělat pro to, abyste podpořila uplatnitelnost vašich absolventů a absolventek?
Myslím, že důležitá je nejenom kvalita výuky, o níž se dlouhodobě konzervatoř snaží, ale také psychická odolnost, která je, podle mého názoru, kritickým bodem u té nejmladší české generace. Je to vidět v interkulturním srovnání. Například japonští tanečníci mají úplně jiný přístup a ačkoliv je dělí od jejich domovů tisíce kilometrů, dokážou se zakousnout a načerpat zdejší zkušenosti. České děti jsou naopak velmi křehké a je potřeba s nimi zacházet mnohem citlivěji. Zkrátka není možné vést výuku stylem „za mých studií to tak fungovalo“, to je minulostí.

Zmínila jste psychickou odolnost, možná bychom to mohli zobecnit na psychické zdraví. Co konkrétně chcete dělat, abyste právě tento aspekt studia podpořila?
Budeme žádat šablony z NPO (Národní fond obnovy – pozn. autora), sestavila jsem balíček prevence, do kterého jsem zařadila psychologické, nutriční a zdravotní, zejména fyzioterapeutické poradenství. Už jsme například navázali kontakt s nutriční společností, dohodli jsme se, že nejdříve udělají seminář o zdravé a vyvážené stravě. U mladších dětí plánujeme pozvat i rodiče, protože jsou to právě oni, kteří jim připravují svačiny. Cílem tohoto balíčku ale je, aby nikdo nemusel čekat příliš dlouho na speciální vyšetření (například CT) a dostalo se mu včasné pomoci. Tanečníci a tanečnice totiž mají vysoký práh bolesti, kdy už něco není v pořádku, velmi posunutý, a když volají o pomoc, znamená to, že už se ten problém dostal do fáze, kdy není možné dále zkoušet a trénovat.
Jsem také ráda, že se nejspíše podaří již zaměstnat externího dětského psychologa, aby byl našim studentům k dispozici. Doposud to nebylo možné z finančních důvodů, ale právě díky čerpání podpory z šablon vzniknou jiné možnosti. Věřím, že se nám to nyní již podaří. Pevně v to doufám.

Když jsme se bavili o uplatnění absolventů, podobným problémem je i citelný odliv zájemců o vzdělávání na konzervatořích. Máte nějaký plán, jak studium zatraktivnit? Jak ho přiblížit dnešním dětem?
Plán máme a je jednoduchý. Není potřeba oslovit jenom děti, ale i rodiče. Například se budu účastnit soutěží pro základní umělecké školy a naši studenti Gala přehlídky zájmových tanečních škol na scéně plzeňského divadla. Plánuji se tam setkat s pedagogy a ukázat práci našich studentů potenciálním zájemcům o studium a jejich rodičům. Začali jsme oslovovat i některé základní umělecké školy a chystáme pro ně dny otevřených dveří, aby se jejich studenti lépe seznámili s tím, jak to na konzervatoři funguje. Je to ale složité. Sama jsem na základní umělecké škole učila, znám to prostředí a vím, že i oni bojují o své žáky.
Ale to je podle mého názoru otázka celospolečenská – jak v očích široké veřejnosti zatraktivnit tanec jako profesi. Vše je koneckonců o vzájemné spolupráci uvnitř oboru. Na ministerstvech a v jiných organizací jsou často lidé, kteří specifikům našeho oboru nerozumí, takže se za ten obor musíme prát sami.

S konzervatoří je zároveň spojován soubor Bohemia Balet. Přebíráte i jeho vedení?
Bohemia Balet (Společnost tance) je samostatný subjekt, který provozuje a jednatelem je emeritní ředitel Jaroslav Slavický. A na tom se nic nemění a doufám, že najdeme takovou formu spolupráce, která bude vyhovovat oběma stranám.
Nedávno jsme byli v Nymburce. Bohemia Balet představil choreografii Pavla Šmoka a Tomáše Rychetského a naši studenti přidali výňatky z Bajadéry, takže si myslím, že spolupráce je na velmi dobré cestě. Myslím, že se podaří uvést i Popelku. Uvidíme, vše je v jednání.

Konzervatoř byla v uplynulých letech pod drobnohledem kvůli románu Miřenky Čechové Baletky. Jak na celou tuto kauzu nahlížíte vy?
Knihu jsem nečetla. Sama jsem absolventkou školy a to, co Miřenka popisuje, tedy to, co se ke mně dostalo, jsem nezažila. Sama tuto zkušenost nemám. Vůbec netvrdím, že si to vymyslela. Je mi jasné, že když člověk něco podobného napíše a zveřejní, tak k tomu musí mít velmi dobrý důvod. Ale zřejmě jsem měla štěstí na pedagogy, kteří nedopustili, abychom to zažili.

Miřenka Čechová ale není jediná, která o tomto problému veřejně mluví. Například další absolventka Markéta Jandová mluvila o tomtéž.
I k nám se někdy učitelé chovali způsobem „mlč a makej“, a to nejen v odborných předmětech. Když jsme o tom promluvili doma, tak nejčastější reakce rodiny byla, že pedagog má vždy pravdu a dítě by mělo přestat diskutovat. V té době byl jiný způsob výchovy dětí i v rodinách. V takových extrémech, které však popisuje Miřenka Čechová, jsem se s tím nesetkala.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Mou aktuální prioritou je, aby vše běželo tak, jak má. Mezi nejbližší plány patří příprava studentů na mezinárodní taneční soutěže v Lausanne a Paříži, a také příprava organizace představení pro zajištění jevištní praxe studentům. Máme naplánované i mimoškolní vzdělávací programy pro studenty a také dovzdělávání pedagogů formou seminářů. Je toho skutečně mnoho.
Chceme se také soustředit na možnost využití programu Erasmus. Plány, které máme, jsou v dnešním vzdělávání středních škol běžnou součástí, proto bych byla ráda, aby naši studenti měli rovné příležitosti s ostatními studenty.

Pamela Morávková Méhešová
Ukončila v roce 1989 Hudební a taneční školu v Praze v ročníku doc. Olgy Páskové. Poté byla přijata jako členka baletu Národního divadla v Praze, kde měla možnost spolupracovat s osobnostmi Borisem Bregvadzem, Vlastimilem Harapesem, Jiřím Blažkem, Jiřím Němečkem, Miroslavem Kůrou, Liborem Vaculíkem, Jozefem Bednárikem, Robertem Baloghem, Petrem Weiglem a Jiřím Kyliánem. Byla obsazena do rolí v baletech Labutí jezero, Spící krasavice, Carmen, Giselle, Sylvie, La Sylphide, Coppélia, Popelka, Don Quijote, Romeo a Julie, Dáma s kaméliemi, Carmina Burana-Catulli Carmina, Z nejlepšího…, Pták Ohnivák-Petruška, Z pohádky do pohádky, Broučci, Mauglí, Isadora Duncan, Čajkovskij a dalších. S Národním divadlem se účastnila turné po Evropě, Kanárských ostrovech a Tchaj-wanu.
Po ukončení aktivní baletní činnosti vystudovala na HAMU magisterské studium v oboru pedagogika tance a během studia se stala pedagožkou klasického tance Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Pedagogické činnosti se věnovala také při přípravě týmu gymnastické reprezentace ČR, v soukromých baletních školách a na ZUŠ Říčany. Pravidelně spolupracovala se soukromou taneční školou na Guadeloupu a na letních baletních kurzech v Itálii a Řecku.