Pročítám loňské druhé číslo Taneční zóny, které je z velké části věnované iniciativě Ne!musíš to vydržet. Upozornění na nátlakové praktiky ze strany některých pedagogů a špatnou atmosféru na DAMU a následně i jiných uměleckých školách jsou znepokojivá. Co mě však trápí, a zdaleka to není jen tento případ, je nejen velká míra anonymity, z níž celá kauza vyrůstá, ale i skrývání některých debatérů, kteří ji komentují. Ve zmíněné Taneční zóně čtu na stranách 34 a 35 rozhovor. Je s Ne!musíš to vydržet, respektive s představiteli a představitelkami iniciativy, jak vyznívá z perexu. Kdo se ale k problematice skutečně vyjadřuje, není jasné. Ta amorfní autorská odpovědnost zbytečně podrývá sdělení, která jsou závažná.
Chápu, že jde o citlivé téma a že ukázat na viníky chce nejen mít trumfy v ruce, ale i odvahu. Že otevřené označení všech aktérů může přinést více škody než užitku. Na stranu druhou, jak silně zní hlasy, které jsou anonymní? Když tuto otázku položil šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman, dostalo se mu na sociálních sítích spršky nenávistných komentářů. Vylekalo mě to. Ne nesouhlas s Hermanovým názorem, ale způsob „argumentace“ – dehonestující, zlý.
Obdobným příkladem je dlouhodobě probublávající téma nepřiměřeného nátlaku některých pedagogů na studenty tanečních konzervatoří. Zaznívají vážná obvinění z ponižování, nabádání k nezdravému stravování, neúměrného psychického nátlaku. Když se média pustila do této problematiky, zase zněly jen hlasy anonymní a neurčité. Až Miřenka Čechová se nebála medializovat kontroverzní téma plnou vahou své osobnosti a spustila otevřenou debatu na stránkách Taneční zóny nebo Speciálního vydání Tanečních aktualit.
Přesto mám pocit, že anonymita ve veřejné diskusi se stává normou. Možná je to vedlejší produkt debat na sociálních sítích nebo pod články na internetu. Možnost nepodepsat svůj příspěvek dodává odvahu a brousí zraňující pero. Ale vylhává z odpovědnosti. Asi myslím postaru, protože si cením názoru, za nímž vidím autora.
Domnívám se, že je v dnešní době neudržitelné prolongovat stereotypní mocenské a neetické chování v rámci škol (či jiných institucí) a neřešit je. Na tomto poli se toho v poslední době hodně odehrálo a také vybojovalo. Novým nástrojem, který se osvědčil je funkce školního ombudsmana/ombudsmanky. Jde o o osobu, která nemá s institucí žádnou jinou provázanost a nestranně, spravedlivě řeší situace, v nichž jedna ze stran pociťuje znevýhodnění. Asi nejznámější osobou na tomto poli je Klára Šimáčková Laurenčíková. Mohla by poradit.
Navrhuji, vzít to pro změnu z druhé strany. Co třeba s respektem ocenit, že někdo, kdo zažil zneužití, šikanu, zneužití moci, ponížení atd. apod. má odvahu vůbec promluvit, byť anonymně? Místo toho, abychom pořád řešili, jak se má oběť chovat správně a podle nějakých našich prapodivných představ, co dělat má a co ne. Podat svědectví neanonymně je většinou sakra těžké, tak se dokola nepohoršujme nad tím, že to každý nedá, nebo o tom chce prostě mluvit jinak (třeba jako skupina).
Dobrý den, vašemu příspěvku rozumím a souhlasím. Miřenku obdivuji nejen za odvahu téma otevřít, ale i přiznat, jak ji reakce na její knihu zcela ochromily. Dospělou ženu, úspěšnou a světově uznávanou. A pak jsou tu děti nebo mladí dospělí uprostřed instituce, která minimálně 50% své energie věnuje sebeobhajobě své rigidnosti, svého přístupu. Co může dělat rodič, je-li ve střetu upřímných zpovědí dítěte a jeho přání školu dokončit? Víte komu je doručena stížnost na školu, ať už si stěžujete zřizovateli nebo i výše? Řediteli té školy, na kterou nebo dokonce na kterého si stěžujete! Víte komu jdou upozornění na šikanu z anonymních portálů v dobré víře zřízených na nahlašování šikany? Řediteli školy nebo jím jmenované osobě. Past je velmi sofistikovaná a usilovně střežená!
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace