Odešla statečná Sibiřanka, Irina Andreeva

Irina Andreeva. Foto: archiv autorky.

Příchod do Československa

Za předrevolučních časů se u nás objevila jen ilegální vystoupení Mina Tanaky a několik performancí na prstech jedné ruky spočitatelných českých umělců. Irina Andreeva, vystudovaná režisérka a herečka se zkušeností v alternativním ruském Do-Teatru, se k DEREVU připojila rok po jeho příchodu do Československa. Vedle lepých protagonistek, jako byla Lena Jarovaja, a dalších dívek působila zpočátku nenápadně pro svou drobnou, skoro dětsky vyhlížející postavu. Členkou souboru byla až do přesídlení DEREVA do Drážďan, podílela se na většině jeho představení z let 1990–1992. 

Se svými kolegy a kolegyněmi sdílela jejich, na tehdejší české poměry, nevídaný životní asketismus, chudobu a současně víru v program, v jehož základech stála šamanistická víra v sílu emoce vyvolané vyšší sílou či energií přírody, tlumočená pohyby lidského těla. Soužití se souborem znamenalo i pro ni přistoupit na tvrdé životní podmínky: spánek na zemi, utužování těla makrobiotickým jídlem, cvičením a studenou vodou; k vnějším znakům patřila oholená hlava, sporadický oděv i nahota. Verbální komunikace byla zbytečná, protože slova nic neznamenala. Prověrkou vnitřní svobody byla tvorba – její ryzost plně závisela na každodenním způsobu života. 

Nutná byla identifikace souboru se specifickou mystikou vedoucího skupiny Antona Adasinského, současně to však neznamenalo, že by si on i soubor nevšímali dobových nehumánních projevů nejrůznější povahy: od bídy těch nejprostších a nejchudších v sovětském prostředí po agresivní projevy dobových politických systémů včetně potlačení pražských demonstrací (Rudá zóna, 1989). Naopak, právě tyto poznatky stály v pozadí série pomalých pohybových akcí skupiny těl, nezřídka v lyrické či satirické poloze, které bylo možné vnímat jako specifický druh výtvarně pohybové básně. Neformalizovanými, přece však stylově jednotnými pohyby usiloval soubor o jevištní transformaci niterných záchvěvů lidských bytostí. Scénou byl de facto jakýkoliv prostor. V podstatě šlo o důsledný protest proti všemu umělému v umění, proti konvenčním návykům chování lidské existence, proti odcizené, přetechnizované a autokratické společnosti; šlo o radikální, svébytný návrat k přírodní podstatě člověka.

Teatr Novogo Fronta

Irina A. se k souboru (po předchozí zkušenosti s petrohradským souborem Do-Teatr Jevgenije Kozlova) připojila v lednu 1991 v legendární performanci, která se konala v pražském Domě U Divého muže a setrvala v Praze do jara 1992 (viz více Petišková, Ladislava. Derevo. Divadelní revue, roč. 25 (2014), č. 3, s. 110–135). Ztotožnila se s poetikou DEREVA, během pravidelné účasti na jeho projektech se ale záhy pokusila spolu se svým hereckým partnerem Dmitrym Tyulpanovem o vlastní, výrazově poněkud realističtější styl v performanci Human Material – Šupiny (listopad 1991), s níž hostovali ve Francii a jinde. Andreeva byla přes svou mimořádnou empatii, citovost a umělecké schopnosti natolik racionální režisérská duše, že dokázala brzy pochopit limity Adasinského verze butó a pokoušela se domýšlet jeho principy.

Za svého krátkého návratu do Petrohradu založila v roce 1993 se svým partnerem Alešem Janákem nový soubor Teatr Novogo Fronta (TNF), odkazující svým názvem na tradice ruského anarchismu. Do jisté míry vycházeli i nadále z poetiky DEREVA, její maxima však posouvali směrem k pouličnímu divadlu, příležitostně využívali prvky jarmarečního herectví. V té době společně vytvořili mj. stěžejní performance Vremja durak a po návratu do Prahy Očima vlka. Na rozdíl od DEREVA však jejich TNF nemělo v Praze žádné stabilní zázemí ani podporu, sociálně spadalo do sféry undergroundu. 

Podle znalce problematiky alternativního divadla Vladimíra Hulce, který pravidelně obsazoval soubor do programu festivalu New Wave, šlo o ikonická představení domácí produkce této umělecké sféry. TNF inspirovalo řadu umělců a skupin k intenzivní tvorbě ve stylu fyzického divadla, pořádalo četné workshopy doma i v zahraničí. Pedagogické kvality Iriny Andreevy, její dobrosrdečnou a skromnou povahu ocenilo i vedení berlínské pantomimické školy Die Etage, kde nějaký čas vyučovala. 

V roce 2003 dosáhla tvorba obou vedoucích umělců vrcholu v performanci inspirované fenoménem emigrace Dias de las Noches, která získala o rok později jedno z nejvyšších evropských ocenění alternativního umění na proslulém Edinburgh Festival Fringe. Přes neobyčejně rozšířenou spolupráci s různými domácími a zahraničními soubory našla Irina Andreeva ve Švandově divadle (2006) prostor i k úzce osobní výpovědi v pozoruhodné sólové performanci Dybbuk. Šlo o jakýsi návrat k vlastní podstatě, protože ji pojala jako očistný rituál, evokující specifickým pohybem různé aspekty ženské duše. Podle vlastních slov sem zašifrovala hodně momentů z vlastního života. 

Vynikající performance Passing

V tomto období patřil Teatr Novogo Fronta mezi špičkové soubory domácího fyzického divadla. Jeho četné produkce, jdoucí do desítek, byly ceněny především pro svou nevšední prostorovou obrazivost, k níž jako by patřil specifický nádech syrovosti a strohý, ale stylizovaný pohyb. Z četných zahraničních kontaktů patřila k nejvýznamnějším spolupráce Andreevy s Clipa Theater z Tel Avivu, které založil její někdejší partner z Do-Teatru a DEREVA Dmitry Tyulpanov. Pod dojmem jeho úmrtí vytvořila v roce 2016 vynikající performanci Passing, poslední pod hlavičkou TNF, jejíž internetová nahrávka vznikla zásluhou přátel a spolupracovníků ze skupiny RockOpera, se kterou poté spolupracovala až do své smrti. 

Performance Passing představovala zhruba půlhodinovou, členitou pohybovou strukturu, na jejímž záznamu, efektně dopracovaném zkušenými filmaři z produkce RockOpery, je možné posoudit, k jakým metám se Andreeva během let dopracovala. Vytvořila si vlastní neopakovatelný styl, kombinující energické fyzické herectví s tancem. Díky svým četným angažmá mimo vlastní skupinu a životním zkušenostem získala vřelejší poměr k divadelním prostředkům, které však využívala, jen pokud si je vyžádalo téma či vnitřní dramatická situace. V tomto základním pojetí prezentovala v Passing svoji tělesnost v obyčejném tričku a krátkých kalhotkách, na hlavě chlapeckou čepici nebo bílé vlasy, tvář poznamenanou jakoby oprýskanou bílou barvou. Hrála životní příběh lidské duše – lhostejno zda Tyulpanova nebo vlastní – v napětí života a smrti, reality a vize, s obrovskou dynamikou, v sekvencích výbušné energie či naopak pomalé meditace. 

Vlastní dramatické dění nelze slovy převyprávět, uskutečňovalo se v působivých scénických obrazech, ve kterých Andreeva uplatnila i své plastické herectví; některé okamžiky a události byly pomocí sofistikované hry s rekvizitou (např. scéna sebevraždy, upálení) velmi výmluvné, napomáhal jim také light design a filmová kamera, pointující např. její představy kosmu či působení vesmírných sil. Pro větší intenzitu sdělení byly akce vázány na koláž nejrůznějších hudebních úryvků. Přes své vazby na životní reálie jedné umělecké generace jde o dílo obecné platnosti.

Irina Andreeva prožila v Čechách značnou část svého nelehkého života. Praha jí byla prostředím, které jí poskytlo volnost, a slovanské publikum podle jejích vlastních sdělení rozumělo jejím snahám, ačkoliv bylo kulturně orientováno na Západ. Čím se stala pro nás? Výjimečnou osobností a umělkyní, ostrůvkem vzácné identity života a tvorby.

Irina Andreeva dobrovolně zemřela po dlouhé nemoci v padesáti osmi letech 13. srpna 2024.