Brečela jsem, ale stálo to za to. Arthur Pita ve mně objevil nový odstín ženskosti, který jsem do té doby nepoznala, říká Klára Jelínková, laureátka Thálie 2024

Klára Jelínková. Tramvaj do stanice touha. Foto: Serghei Gherciu.

Autor Josef Bartoš

Za roli Blanche DuBois ve zmíněné inscenaci dokonce obdržela i cenu Thálie 2024 v oboru Balet, tanec a pohybové divadlo. Odborná komise ocenila její bohaté interpretační zkušenosti, které vtělila „do sugestivního pojetí psychicky labilní Blanche. Je to výkon s obrovskou škálou odstínů. Tušíme nesourodou změť, která se odehrává v její hlavě a nahlodává zbytky psychického zdraví. V závěru jako by se snažila vytřást z hlavy všechen ten ubíjející zmatek. Všudypřítomná technická jistota se v jejím hereckém pojetí prolíná se značnou dávkou niternosti.“ Kláru jsem proto oslovil, aby poodhalila proces tvorby této náročné postavy. Dotkli jsme se ale i jejího životního příběhu, ve kterém dobrovolně odešla z jistého angažmá v Baletu Národního divadla a vydala se do nejistých vod nezávislé scény. 

Kláro, jsi laureátkou Thálie 2024. Jaký je to pocit?
Bylo to pro mě překvapení. Nechtěla jsem mít žádná očekávání. Znám se a vím, že bych pak byla zklamaná, a proto jsem nominaci brala jako takovou třešničku na dortu. Pro mě už role Blanche DuBois, respektive příležitost tančit v choreografii Arthura Pity, je natolik přínosná, že mi to ke spokojenosti stačí.

Inscenace Tramvaj do stanice Touha je širokou veřejností velmi dobře přijímána. Co pro tebe osobně znamená? Liší se od jiných choreografií, ve kterých jsi tančila?
Zrovna tato inscenace není jenom o tanci, ale je to opravdové taneční divadlo. Jedná se o spojení více disciplín dohromady, což mě vždy bavilo. Navíc si na nic nehrajeme, ale naopak zobrazujeme realitu – pijeme i kouříme. Všichni se musíme před hraním takzvaně „rozkouřit“, a to dokonce i kolegové, kteří nekouří vůbec.
Zároveň samotná příprava byla velmi poctivá, Arthur Pita chtěl, aby každý znal svou roli do nejmenšího detailu. Na prvních zkouškách jsme jenom rozebírali postavy, na dalších jsme měli lekci swingu, oblékali jsme se do dobových šatů i doplňků… Opravdu jsme se naladili a žili ve 30. a 40. letech minulého století. 
A například v začáteční scéně se skleničkami mám přesně dáno, kam mám skleničku položit. Nemohla jsem ji odložit jen tak, kam mi to v tu chvíli vyšlo, ale muselo to být vždy na jedno konkrétní místo. Stejně tak jsme řešili, jak brát do rukou cigarety, jakým způsobem je odkládat, zkrátka jsme opravdu řešili každý detail.

A v čem je pro tebe představení výjimečné v osobní rovině?
Určitě je to v samotné postavě Blanche. To je taková typická ženská, která ví, že je krásná, věří si a umí to s chlapama. Obávala jsem se toho, protože v realitě taková vůbec nejsem. Ale díky práci s Arthurem jsem začala být křehčí a jemnější, začala jsem se cítit žensky, ale v tom dobrém slova smyslu. Jako kdyby ve mně objevil nějaký nový odstín ženskosti, který jsem do té doby nepoznala.
Zkoušení bylo extrémně náročné. Musela jsem se naučit přepínat mezi různými polohami lusknutím prstu. Například z vyžilé Blanche, kouřící prostitutky a napůl alkoholičky, jsem měla přejít do šestnáctileté, naivní a nevinné Blanche, která se zamiluje, a když se dozví, že se její manžel zastřelil, prožívá silné osobní trauma. Jedná se o psychicky náročné momenty, které mají samozřejmě dopad i na mě, na Kláru Jelínkovou. Musím se umět sebrat a rychle oklepat, abych zvládnula pokračovat dále.

Umíš se před tou bouří emocí i nějak chránit, nechat roli na sále nebo v divadle a zavřít za tím dveře?
Na jevišti zažívám něco extrémního, což samo o sobě funguje jako zdvižený prst. Ale samozřejmě si to nemůžu brát domů, to bych se z toho zbláznila.

Původní divadelní hra se od doby svého vzniku neustále vrací v různých formách, ať už divadelních, filmových nebo tanečních. Například ve verzi Johna Neumeiera, kterou uvedlo i ND. Proč je podle tebe zrovna tato hra neustále aktuální?
Vše, co se ve hře děje, se děje i dnes. Například celá existenciální otázka, kde se člověk v životě nachází, co ho čeká. Však si vezměme, že Blanche je vychovaná ve vysoké společnosti, pak všichni kolem ní umřou a ona zůstane úplně sama. A ta samota ji naprosto zdrtí, odstěhuje se do hotelu Flamingo, kde prodává svoje tělo, aby přežila. V její postavě se zračí ohromná životní nejistota, a to se přeci stane každému, ačkoliv třeba v jiných formách, které nemusí být tak extrémní.
Jen když si vzpomenu na sebe, konkrétně na moment, kdy jsem odcházela z Národního divadla a netušila jsem, co bude. Snažila jsem se uklidnit, že něco určitě přijde a nebudu bez práce. Ale v tu chvíli prostě nemáte žádnou jistotu, nemáte smlouvu, nemáte za sebou velkou instituci. A to je přesně to, co prožívá Blanche, akorát v jiné podobě.
Navíc Tramvaj do stanice Touha je aktuální i kvůli drásavosti emocí, které zobrazuje. Lidé podobná rozpoložení prožívají dnes a denně, chtějí a potřebují vidět, že v tom nejsou sami. Možnost ztratit se v té lavině emocí, ve které se znovu najdou a ztotožní se s nastalou situací… A to, že někdo odchází z divadla zasažen, je podle mého podstata divadla.

Jak ses na roli Blanche připravovala?
Dostali jsme za úkol, najít si o postavách co nejvíce informací. Museli jsme porozumět, co se v nich odehrává. Ze začátku jsem Blanche skoro nenáviděla. Říkala jsem si, jak je hrozná. Ale čím více jsem se propracovávala do jejího nitra, tím více jsem ji začala chápat. Najednou jsem pocítila lítost a dokonce jsem ji i začala mít ráda.
Během zkoušení nastal moment, ve kterém se mě Arthur snažil dostat do pocitu osamění, že mě všichni nenávidí. Trvalo to asi půl hodiny, kdy mě celá skupina odstrkovala. Říkala jsem si: jsem v pohodě, jsem silná, zvládnu to. Ale napětí se začalo stupňovat, Arthur dával pokyny, že se do skupiny v žádném případě nesmím dostat. Intenzita vzrůstala, strkali mě na zem, dokonce mě zavřeli i za dveře sálu, abych s nimi nemohla být ani v jedné místnosti… Sama bych tomu nevěřila, ale po půl hodině jsem se rozbrečela, neudržela jsem se. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, ale velmi mi pomohl, protože jsem si tu situaci prožila. Překvapilo mě, že i zdánlivě nahraná akce se po čase může stát žitou realitou. Najednou jsem nevěděla, kam patřím, jako kdybych na světě ani neměla místo.

Možná i tohle je jeden z důvodů, proč je hra neustále aktuální. Lidé jsou sociální tvorové a pocit, že náležíme do nějaké skupiny, je extrémně důležitý.
Určitě. Skupina je i pro mě velmi důležitá, zároveň to pro mě i s přechodem na volnou nohu, který jsem zmiňovala předtím, bylo velmi aktuální téma.

Viděla jsi i filmové verze Tramvaje do stanice touha?
Ano. A v té taneční Neumeierově verzi jsem také účinkovala, byla to totiž má poslední sezona v Baletu Národního divadla. To ale Arthur nevěděl. Měl připravená témata a zrovna tuhle inscenaci měl v hlavě několik let. Když nám svůj záměr sdělil, tak jsme jen nevěřícně zírali.
Jsem ale ráda, že Arthur proměnil konec. Ve hře Stanley znásilní Blanche a Stella jí nevěří. Sice jí to hlodá v hlavě, ale zároveň se přesvědčuje, že by to nikdy neudělal. Odnese to pouze Blanche, zblázní se a skončí v psychiatrické léčebně, přičemž Stella se Stanleym žijí spokojeně a nerušeně dál. V Arthurově verzi Stella opouští Stanleyho a skryje před ním i jejich dítě. Blanche i přesto skončí na psychiatrii, ale Stanley zůstává opuštěný. Vnímám v tom nějaké zadostiučinění. Jsem ráda, že to neodnese jenom Blanche.

Jaká byla spolupráce s Arthurem Pitou?
Už samotný konkurz byl hodně intenzivní, trval několik dní. Pita si pečlivě vybíral z osmi tanečnic. Vždy nastínil nějakou situaci a my ji musely zahrát, takže hodně dbal na hereckou dovednost.
Blanche navíc spojoval s vyšší společností, takže tanečnice měla vypadat jako baletka – propnuté nárty, sošná elegance a ladné pohyby. Mně to přišlo komické, protože v baletu jsem vždy platila za modernistku a mezi současnými tanečníky naopak za baletku. Ale jemu jsem se typově hodila. Blanche vystavěl tak, že na začátku se choreografie hodně inspiruje technikou klasického tance a postupně se přechází do současného tance.
Byla jsem vždycky zvyklá, že se napětí stupňuje, jak se přibližuje premiéra. Ale Arthur byl naopak vždy v klidu. A to i v den premiéry, kdy spadl naladěný klavír na zem a my jsme jen vyčkávali, kdy přijde nějaký křik, rozčarování nebo výbuch emocí. Ale on začal hned řešit, kde se dá tento typ klavíru sehnat a zda se stihne přivézt.
I na sále byl klidný, což byl pro mě šok, protože takový přístup z českých divadel neznám. Najednou jsem zažívala, že jde pracovat i v klidu a že výkony nevznikají jen pod tlakem, jak nám bylo neustále vtloukáno do hlav v Národním divadle. Zkrátka v nás měl důvěru. Dokonce mám pocit, že Arthur ve mně věřil víc než já sama. Často jsem s ním sdílela, že si nejsem jistá polohou, kterou jsem měla hrát, ale on mě vždy přesvědčil, že Blanche skutečně jsem.
Přesně řekl, co by se mělo odehrát a jakým způsobem, ale hledání pohybového materiálu nechal na nás a pak fixoval, dotvářel. Vtipné je, že sám měl takový miniaturní set divadla, ve kterém nám odehrál, jak by mělo vypadat celé představení.

Takže měl jasnou vizi.
Ano! Přesně věděl, jak si celou inscenaci představuje. I proto mě velmi mrzí, že jsem při děkovné řeči jeho jméno vůbec nezmínila. Kdyby si mě nevybral, kdyby mi svou důvěru nesvěřil, tak bych Thálii nikdy nezískala. Je to i jeho zásluha.

Hrajete blokově. Sama jsi říkala, že je to velmi náročná inscenace. Jak to zvládáš?
Zrovna teď jsem to pocítila velmi intenzivně, z Národního divadla jsem totiž byla zvyklá na pauzy mezi reprízami. Ale i blokové hraní má svá pozitiva. Zejména v pohybové přípravě, protože se nestane, že přes den zkoušíte Labutí jezero na špičkách a večer tančíte Ohada Naharina nebo Jiřího Kyliána. V takovém případě tělo přepíná z jedné disciplíny do druhé, jako kdybyste trénovali běh na sto metrů a maraton zároveň.
Je ale pravda, že u Tramvaje bych potřebovala alespoň jeden den pauzu. Většinou první dny reálně na jevišti brečím, než si přivyknu. V lednu mě čeká Blanche šestkrát za sebou. Už teď jsme si dělali srandu, že by bylo fajn potom jet rovnou do Bohnic. 
Pravidelně se mi i stává, že jsem potom nemocná. To tělesné i emoční vypětí mě totiž drží při zdraví, ale jakmile se uvolním, najednou se všechno projeví. Teď je to naštěstí jenom rýma.

„Jenom“ rýma?
Pro mě je to „jenom“ rýma, protože jsem zvyklá na mnohem větší bolest. 

Je až neuvěřitelné, jak tanečníci*tanečnice mají toleranční práh posunutý.
To určitě máme. Pomohlo by mi se třeba dva dny pořádně vyspat, ale na to není prostor. Vždycky to odnesu, protože vydám ze sebe vše. Na druhou stranu to ale ani jinak neumím.

Změnila Thálie něco ve tvém životě?
Nezměnila, žádné nové nabídky na práci jsem zatím nedostala. Ale kamkoliv teď přijdu, tak na mě čeká někdo s gratulací a kyticí. Pomalu jsem si mohla založit květinářství. Kolegové si ze mě dělají srandu, protože už i na zkoušky přicházím s kytkami: „Jasně, takže teď ty kytky nosíš všude s sebou. A máš s sebou i tu sošku?“(smích)

A jaké máš plány do budoucna?
Teď mám takové zvláštní období, žádné konkrétní plány nemám. Odehráli jsme premiéru Racek od Ondřeje Vinkláta a tuto sezonu se bude spolu s Tramvají reprízovat. Kromě toho učím na Základní umělecké škole, na DAMU a na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Možná už opravdu směřuju k pedagogice. Jsem s tím srovnaná, ale pořád je pro mě jednodušší tančit. I si to víc užívám, protože vím, že to nebude trvat věčně.

Klára Jelínková
Absolventka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a HAMU (obor pedagogika). Po absolutoriu nastoupila do Baletu Národního divadla, kde od roku 2008 působila na pozici demi sólistky. Tančila v klasickém (Georges Balanchine, John Neumeier, Youri Vámos, Javier Torres, Johan Kobborg, Jurij Grigorovič) a moderním repertoáru (Jiří Kylián, Mats Ek, William Forsythe, Ohad Naharin, Eyal Dadon, Mauro Bigonzetti, Itzik Galili). V současné době působí v souboru Dekkadancers v inscenacích Tramvaj do stanice Touha (ch. Arthur Pita) a Racek (ch. Ondřej Vinklát). Působí zároveň jako pohybová asistentka v Opeře Národního divadla v Praze v Rusalce a jako pedagožka na ZUŠ Prosek, na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a na katedře činoherního divadla DAMU.