Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?

Hana Strejčková

Autor Hana Strejčková

Je trendem současné západní kultury experimentálně upouštět od fyzické nebo jakékoli jiné umělecké excelence? Vystavovat diváky voyerismu vlastní touhy pro dosažení autenticity, která se však stává mlhou nad virtuózní minulostí? Proč například výborný žonglér ani jednou během svého sóla nesáhne na kuželku? Z jakého důvodu je akce vzdušné akrobatky založena na sebepozorování vlastních reakcí vůči objektu, ke kterému se ale fyzicky nakonec nevztáhne?

Snová, přesněji vysněná krasobruslařská jízda po tenkém ledě může trvat nečekaně dlouho, pokud dokáže i navzdory atypičnosti projevu s přítomností zvídavých diváckých očí utkat dramaturgicky působivou síť. Ovšem začnou-li se zraky přivírat nad výraznou i rádoby plachou sebeexhibicí nebo nad produkcí zjevně vzniklou manipulací ostatních, pak s odpoutáním pozornosti přece povolí i ideově ukotvená lanka a umělec se svým experimentem včetně kufrů napěchovaných know-how zákonitě zmizí pod ledem.

Dá budoucnost za pravdu dnešním pokusům, anebo je i se zklamáním či hněvem platících diváků odvane čas? Avantgardisté z konce 19. a první třetiny 20. století totiž s bytostnou ctižádostí věřili, že se jim jednou za pravdu dá. Ve své době se otevřeně, ovšem za cenu vysokých osobních obětí, postavili konvencím oficiálního umění a divadelnímu obchodování, dnešním jazykem divácky srozumitelným, populárním kusům a komerci kulturního průmyslu. Experimentátorské hnutí odhodlaně volalo po svobodě a tržní nesvázanosti. Vznikala díla, která dnes jsou legendou, teoretickou platformou, původcem metody. Objevovala se ale také scénická díla, v nichž chybělo sdělení, myšlenka, nebo veškerou hereckou akci zastoupila technika, kdy některá vyzdvihovala křik a zahlcení, jiná prodlívala v šumném nekonečném poloprázdnu. Pro koho tito avantgardisté tvořili?

Období uměleckých vzestupů i propadů jsou v každé éře z mnoha perspektiv záslužnou etapou, avšak nezapomíná-li se na diváka, a to nejen z ekonomického hlediska. Tehdy nezřídka na výraz nesouhlasu opouštěli sály. Ale důvod navracet se do divadla i tak nacházeli… Jak se opomenuté publikum zachová dnes? Výzkum divácké pozornosti, především pak trpělivosti a snesitelnosti prostředky experimentu, nepostřehnutelného minimalismu, objektového zahlcení, iracionálního obsahu, řemeslného šlendriánství či dlouhotrvající akcí bez čitelného sdělení by měl snad mít také své břehy, pilíře i hranice, tak jako je má jezero, most i třeba boxerský ring. Po tolika staletích přetrvávající živé scénické tradice být v hledišti vystaveni bezuzdné či nelimitní expozici čehosi, čemu jakkoli nelze porozumět, ale ani se do dění vcítit, ve svém důsledku vede buď k adoraci autora z inovace, nebo k jeho samotě. Komunikační nekonzistence ve finále prohlubuje palčivou neadresnost a jevištní zmatek probouzí pocit nahodilosti a nesourodosti předkládané směsi. Technická cvičení podtržená rozsvíceným reflektorem, prováděná ať ve své nehybnosti nebo frenetickém tempu, podlamují důvěru v záměr a navozují zdání nefiltrované opojnosti sama sebou (osobnosti tvůrce a strůjce). Všiml si někdy některý z těchto tvůrčích týmů, že na svůj experimentální „trip“ nepozval diváky?

Minulost byla již mnohokrát svědkem rozdrolení konvenčních konstrukcí, rozložení všeho umění na částice. Zůstává však otázkou, zda nyní je ten správný čas vypouštět vzduch z divadelních sálů a prostor, aby divák nevěřícně lapal po dechu. Současnost je zahlcena, a proto se nejspíš půjde divák na rozdíl od minulého století nadechnout jinam.