Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.
Vzpomínám si, že dva zmíněné předměty pro mě na základce znamenaly 45 nebo 90 minut nudy. Výtvarku jsme většinou měli během odpoledního vyučování a kromě toho, že bylo úplně jedno, co jsme nakreslili, tak hodnocení jednotlivých výtvorů pro mě vždy představovalo záhadu podobně složitou jako některé matematické rovnice. Hudebku jsme naopak měli většinou po ránu s učitelkou angličtiny, se kterou jsme zpívali písničky ze zpěvníku bez ohledu na to, jak. Stačilo otevírat pusu v rytmu dané skladby, protože to stejně nikdo nekontroloval…
Přemýšlím, co je na požadavku zrovnoprávnění všech oborů nereálné a destabilizační. Působí to na mě spíš tak, že zástupci hudební a výtvarné výchovy nechtějí ztratit výsadní postavení, ve kterém jim je dobře. Mít možnost tvarovat společnost a lidstvo od jeho raných životních fází je totiž výhoda k nezaplacení a je pochopitelné, že se jí nechtějí vzdát. Jenže je potřeba myslet také na to, co potřebuje člověk 21. století. Není možné se neustále ohlížet na dědictví šedesátek jako na něco nedotknutelného a apriori správného, „protože to tak prostě je“. Nemůžeme našim dětem lhát. Právě na základní škole získávají pojetí o světě kolem nás,
a pokud si budeme hrát na to, že existuje jen výseč reality, v níž žijí, budeme neustále přešlapovat na místě a nikam se neposuneme.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace