Inga Zotova-Mikshina
Být Ruskou v Čechách vždy znamenalo nést s sebou určitý obsah, vůči kterému se člověk buď postaví, anebo ne. Toto označení má v ČR a vlastně všude po světě konotace invazivního agresora. Tommova máma se cítí provinile za sovětské tanky vždy, když se dostane na Václavák. Já jsem nikdy nic takového necítila. „Vždyť se to stalo 20 let před mým narozením, já za to nemůžu.“ Co si mám říct teď? „Vždyť se to stalo 12 let po tom, co jsem z Ruska odjela?“ Příliš slabý argument pro svědomí.
Pozoruji na sobě změnu. Dříve na obvinění ve smyslu: Příště budete líp volit a Udělejte si pořádek doma, ve mně prolítlo: Vždyť snad každý ví, že v Rusku nejsou možné férové volby, neexistuje svoboda slova a také každý ví, kolik bylo zabito novinářů a pozatýkáno umělců za posledních 20 let. Jsme zajatci režimu! Pomalu ale přichází myšlenka, že možná má rodná země potřebuje zrovna takovýto kolaps, aby se doopravdy ledy hnuly. Co když Rusko má šanci na změnu právě teď, když to vře? Pokud ano, bude to krvavé... Před pár dny se v Rusku schválil zákon o státní zradě, pod který lze zahrnout cokoli bude potřeba. A jedná se o znovuzavedení trestu smrti. Bojím se.
Uzavřelo se i nebe. Už nám nepomůže žádný bůh, musíme spoléhat jen na sebe. Za chvíli nebudu moci poslat mámě peníze, možná ani smsku. Hranice se po pandemii nestačily otevřít a Rusko se hned odřízne od celého světa ekonomicky, kulturně, fyzicky, morálně. Kolik let, desetiletí bude trvat izolace Ruska? Bojím se, zda mámu ještě vůbec někdy uvidím. Ale kdo jiný má nést zodpovědnost za válku než my, ruští občané?
Realitu lze vyjádřit nejlépe v paradoxech. Válka ještě neskončila, ale my jsme ji již prohráli.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero