Šeherezáda se na prkna Národního divadla vrací po padesáti letech, tentokrát v podání Maura Bigonzettiho

Šeherezáda se na prkna Národního divadla vrací po padesáti letech, tentokrát v podání Maura Bigonzettiho

„S radostí Šeherezádu uvádíme po padesáti letech opět na prknech Národního divadla. Naposledy ji tady inscenoval Jiří Němeček. Letos si také připomínáme sto let od její české premiéry v choreografii Remislava Remislavského. Tento nadčasový příběh o odvaze, kráse a síle vyprávění je spojením tradice a inovace, které publikum Národního divadla zajisté potěší,“ říká generální ředitel Národního divadla Jan Burian.

Pod vedením uměleckého ředitele Baletu Národního divadla Filipa Barankiewicze je toto představení věnováno tématům, která jsou nadčasová a univerzální. Ve světě plném násilí a genderových stereotypů dokáže svým důvtipem a svou schopností vyprávět příběhy proměnit srdce krále Šahrijára. Šeherezádin osud odráží boj, který mnohé ženy vedou i v dnešní době – boj za práva, svobodu a rovnost. „Šeherezáda není jen nadčasovým příběhem odvahy a důvtipu, ale i působivým odrazem boje, který ženy zažívají i dnes. Statečné ženy, které v současnosti po celém světě čelí útlaku a bojují za svá práva, nás inspirují, a proto i s jejich situací propojujeme slavný příběh Šeherezády, jež vzdorovala smrti svou inteligencí a vytrvalostí,“ vysvětluje Filip Barankiewicz.

Šeherezáda, dcera vezíra, se rozhodne čelit krutému králi Šahrijárovi, který po zradě své první ženy odsuzuje každou další manželku k smrti po svatební noci. Aby tento osud změnila, začne Šeherezáda vyprávět příběhy plné napětí, lásky a moudrosti, které vždy končí v nejnapínavějším okamžiku. Král, fascinován jejím vyprávěním, odkládá popravu noc za nocí. Postupně se prostřednictvím Šeherezádina důvtipu a odvahy proměňuje jeho zahořklé srdce, až nakonec odpustí ženám a vzdá se své krutosti. Šeherezádin příběh tak symbolizuje sílu vyprávění a lidskosti, která překonává nenávist a předsudky.

Hudební základ baletu tvoří Šeherezáda, symfonická suita op. 35 od Nikolaje Rimského‑Korsakova, dílo, které původně nevzniklo pro taneční jeviště. Rimskij-Korsakov skládal tuto hudbu jako symfonickou báseň inspirovanou blízkovýchodním příběhem o Šeherezádě. Jeho hudební „paleta“ a orchestrace v sobě propojují slovanskou duši s duší, která je pro nás exotickou, evokují vášeň, pestrost a podmanivou atmosféru Orientu.

V roce 1910 vytvořil slavný soubor Sergeje Ďagileva, Ballets Russes, první baletní verzi na Korsakovovu hudbu. Choreografii zpracoval Michail Fokin a představili ji v Opéra Garnier v Paříži. Díky smyslnosti a vášnivým scénám v provedení Václava Nižinského a Idy Rubinsteinové se dílo stalo okamžitým hitem a dosáhlo obrovského úspěchu, přestože choreograf musel hudbu přizpůsobit a provést některé škrty, což vyvolalo nesouhlas vdovy po skladateli.

Významnou součástí nové inscenace jsou kostýmy z dílny italské návrhářky Anny Biagiotti, která pochází z Milána a na své profesní cestě spolupracovala s prestižními divadly, včetně Teatro alla Scala a Teatro dell'Opera di Roma, kde více než dvacet let vede krejčovnu a historický archiv. Anna Biagiotti kombinuje tradiční řemeslné techniky s moderními prvky a vytváří tak kostýmy, které dokreslují estetiku představení, ale zároveň přispívají k autenticitě a charakterové hloubce postav.

Pro inscenaci Šeherezáda zvolila Biagiotti kostýmy, které přinášejí orientální nádech a zdůrazňují kontrast mezi mužským a ženským principem. Šahrijárově postavě dodávají temné tóny a blyštivé prvky autoritu a mocenskou nadřazenost, zatímco kostýmy moudré Šeherezády kombinují smyslné látky a jemné detaily, které symbolizují její inteligenci, ženskost a odvahu. Biagiotti vytváří kostýmy, které oslovují diváka svou elegancí, historičností a moderním estetickým zpracováním.

Výprava inscenace Šeherezáda je založena na propojení scénografie s videoprojekcemi, které vznikly ve spolupráci s italským světelným designérem Carlem Cerrim a uměleckým studiem OOOPStudio. Carlo Cerri, který je známý svou prací pro přední baletní a taneční soubory po celém světě, rozpohyboval inscenaci dynamickou světelnou scénou, která pocitově přemisťuje diváky do vzdálené Persie. OOOPStudio, známé svými videoprojekcemi, vytvořilo působivý vizuální koncept, který spojuje přírodní jevy a digitální svět. Tímto způsobem scénografie oživuje prostředí dávné Persie a současně umožňuje divákům zažít intenzivní, imerzivní kontakt s příběhem.

K vizuálnímu podání inscenace přispívá také plakát vytvořený Marcem Noviellem, který zobrazuje univerzální ženský symbol vzdoru. Plakát vzdává poctu českému secesnímu umělci Alfonsi Muchovi a čerpá inspiraci z aktuálního boje za ženská práva po celém světě, například íránských žen, které symbolicky stříhají své vlasy. Barvy a výtvarný styl plakátu korespondují s kostýmy a scénou, které tvoří celistvou vizuální identitu Šeherezády.

 „V bájném království krále Šahrijára umře žena rukou svého manžela každých dvacet čtyři hodin. Dnes, ve skutečné Itálii, umře žena rukou svého partnera každých sedmdesát dva hodin. Femicida není fikce,“ říká dramaturgyně Patrizie Dall’Argine. Podle Dall’Argine představují v baletu Šeherezáda dvě hlavní postavy – král Šahrijár a Šeherezáda – archetypální mužský a ženský princip. Šahrijár symbolizuje sílu a destruktivní maskulinitu, mocného válečníka a vladaře, který nedokáže ovládnout své zraněné ego, nenávidí ženy a je k nim krutý. Naopak Šeherezáda, vzdělaná a kultivovaná vezírova dcera, vypráví příběhy, které zpochybňují královo stereotypní vidění světa a postupně ho proměňují. Šeherezádina schopnost vytvořit pouto prostřednictvím vyprávění symbolizuje nejen ženskost, ale i univerzální hodnoty lidskosti a naděje na změnu.

Mauro Bigonzetti, proslulý svou schopností přetvářet klasické baletní příběhy do moderního, emočně intenzivního jazyka, spolupracoval s Baletem Národního divadla již dříve. V roce 2019 uvedl celovečerní balet Kafka: Proces a své originální choreografie přenesl do Prahy také prostřednictvím děl Vertigo (2016) a Holo Harmonies (2023). Bigonzettiho práce je postavena na hledání pravdy těla: fyzická zkušenost, lidské prožitky a pocity se odrážejí v každém pohybu tanečníků. „V reálném světě, ale zejména v tom divadelním, umělci navozují iluzi, která působí jako pravda,“ vysvětluje Bigonzetti a dodává: „Na jevišti ovšem existují těla, která nelžou. Jejich řeč je univerzální, čirá, nepřikrášlená.“

Zdroj: Balet Národního divadla