Pátá kapitola Emergency Dances trvala pět hodin. Dlouhé přestávky utlumily zájem, otevřenost i pozornost diváků

Angela Nwagbo. Foto: Romana Kovacs.

Cesta za africkými kořeny

Večer „pátých“ tanců zahájil projekt CONFLUENCE Angely Nwagbo, v němž autorka komentuje svůj smíšený etnický původ a se sympatickým nadhledem, nestereotypně, a přitom přesvědčivě sdílí svoji zkušenost s „jinakostí“. Zve publikum na cestu, kterou sama prošla, na cestu dlážděnou otázkami, na cestu, která ji přivedla až k hlubokým pramenům, jež jsou dnes zdrojem jejího vnitřního ukotvení a pocitu domova. Technicky vzato – mladá žena narozená česko-nigerijským rodičům se jednoho dne vydala do Afriky.

Její cesta v inscenaci začíná vážnou pohybovou diskusí, kdy reaguje na do prostoru amplifikované dotěrné otázky typu: „A ty se taky opaluješ?“, „Ty zuby máš od malička takový?“ apod. Nad jevištěm se přitom vznáší sněhobílá sukně s blůzou ve stylu jakési všeobecné národopisnosti. Tento model také působí andělsky (vždyť se autorka jmenuje Angela) nebo jako čistá esenciální báze její středoevropské identity. Možná jsou to šaty nevěsty čekající na barvy života. A ty se brzy objeví. Jejich nositelem je černošský bubeník Siaka Toure, který se vynoří trochu jako deus ex machina a do sálu Akropolis vypálí rytmickou kanonádu z obrovského djembe.

Mladý, svalnatý hudebník v barvami zářícím kostýmu byl fascinujícím zjevením. Vizuálně i akusticky na sebe soustředil pozornost a nešlo z něj spustit oči, když s obrovským djembe procházel jevištěm a pak i pod ním, kde s obrovským rachotem rytmů chodil kolem prvních řad. Sám svoje pražské vystoupení poté komentoval jako zcela neobvyklé – coby profesionální hudebník je totiž doma (Senegal, Gambie) zvyklý hrát pro tisíce lidí, kteří na hudbě a rytmu participují a nikdo si ho jako jednotlivce většinou nevšímá. Tady na něj svítily reflektory a hrstka diváků na něj zírala skoro s otevřenou pusou. Aby ne – tolik síly, tolik energie, přesnosti, taková autorita! Možná podobně pohlcující zážitek Angela zažila, když přijela poprvé do Senegalu.

V inscenaci o tomto zážitku mluví anglicky a také jazykem wolof, který se tam naučila. Sděluje publiku verbálně i herecky, a také fyzickou akcí, jak vřelý pocit domova ji tam čekal – „jsem doma,“ překvapeně, okouzleně a úlevně mnohokrát opakuje. Co na tom, že její vzezření je tady „málo africké“, co na tom, že být „Ček“ je trochu podezřelé… je přece doma. 

Smíření a smysl toho všeho vede k finále, kdy si protagonistka tančíc vplétá barevné pentle do svých afrických copánků, na bílý kroj obléká barevné vrstvy a zdobí kotníky a zápěstí rolničkami. Symbolicky nechá splynout kultury v jednom obraze, v obraze svých bohatých genetických darů. Angela Nwagbo prokázala, že je talentovaná performerka se silným jevištním charismatem, která má v sobě cosi zářivého a klidného. Vytvořila v CONFLUENCE srozumitelně strukturované a poutavé dílo a dokázala získat diváky svým pohybovým i hereckým projevem. To není málo.

Neoriginální experiment

Intence VRÁSNĚNÍ – druhého projektu toho večera – mířila k navození senzuální zkušenosti. Autorka intimní pohybové meditace Daniela Kolková pozvala diváky k sobě na jeviště, kde si našli místo a vytvořili kruh blízkosti vůči performerce i vůči sobě navzájem. Kolem Daniely, která seděla uprostřed, byly ještě umístěny malé skulptury slepené ze suti – bílé, jako její kostým. Jejich autorkou je Adina Voldrábová.

Zkušenému diváku alternativních projektů prolétlo hlavou, že půjde o strukturální kontrast: tělo, hmota, a pak Daniela zavřela oči a zmizela v sobě. Možná vedena elektronickým soundem, který přímo na scéně vytvářela Eva Marťák, možná nějakou představou. Každopádně její pohyb byl zvnitřnělý a pomalý, takže diváci mohli pozorovat každé přeskládání záhybu kostýmu i její kůže, když se sunula v pomalé spirále omezeným prostorem.

Jako pohybová instalace by mohla zajímavě zafungovat v galerijním kontextu, ale v nepohodlí, jež jsem osobně zakoušela, jsem hodnoty projektu nedokázala ocenit. Něha, jemnost, křehkost, když vám dřevění nohy, táhne na záda a bojíte se, že spadnete z pódia? Měla bych asi hájit rozlet mladé umělecké inspirace, ale budu hájit práva diváků, které Daniela krutě opustila a vyměnila jejich zájem, účast, pozornost za bohužel zcela neoriginální experiment. VRÁSNĚNÍ by mohlo uspět jako studentská práce, která by navazovala na řadu dřívějších podobných konceptů či by je revidovala. Takže bych u kurátorů reklamovala, že dílo nepomohli posunout dál k přesvědčivému tvaru.

Vizuální a zvuková exploze

Body za velkorysost si zaslouží poslední projekt, jehož název XXX|||\\\ jsem musela zkopírovat z programu. Pod tímto nevyslovitelným titulem se skrývala naléhavá generační výpověď sycená eko-žalem, pohrdáním ke konzumním „hodnotám“ současné společnosti, ironií, řevem a dalšími nástroji odmítajícími směr, jímž se ubírá nenažrané, agresivní a traumatizované lidstvo. Autor konceptu Claude Johann Čierny se této tematice věnuje dlouho a systematicky. V Eduardu Adamovi Orszulikovi našel dobrého parťáka pro expresivní vyjádření mixu pocitů na téma budoucnost lidstva.

Hluboce jim rozumím. Mnohovrstevnaté – jak v programu tvůrci uvádějí: hybridní – dílo pracuje s tělesnou pohybovou akcí, filmovou a obrazovou projekcí, hudbou, zvukem, světelnými efekty. XXX|||\\\ je vizuální a zvuková exploze. Performeři Eduard Adam Orszulik, Nicola Mascia a Helén Tamaskó působí jako oživlé mumie (design kostýmů Moran Sanderovich), které nás přišly děsit, a hlavně varovat. Jejich pohyby jsou mrtvolné nebo expresivní, naznačují boj nebo zoufalství, občas v chumlech tlející hmotu.

Ani tímto představením není pro diváka snadné projít, ale záměr lze přijmout a pochopit. Zvlášť, když se celý ten polyvalentní scénický tvar dobere k zábleskům naděje, naděje, která neznamená, že neskončíme bídně. Hodnotou i slabinou této scénické vize je „nerecenzované zaujetí“. Na jedné straně vnímám jako divák hlubokou potřebu vyjádřit obsah, na druhé straně těžko přehlížím narcisismus – zvlášť v choreografii a projevu performerů. Vždycky tato těžko uhlídatelná kvalita snižuje hodnotu úsilí a odvádí pozornost. Nedá se omluvit významem myšlenky, která v tomto případě dokonce egoismus a narcistní rysy společnosti kritizuje. Jsou to ale paradoxy.

Divadlo jako event mělo vždycky konkurenci v nabídce jiných zážitků a ta je dnes pestřejší než kdykoli dříve. Takže je dobré si klást otázku: „Proč by lidé měli strávit večer právě s naším programem?“ To je, myslím si, dobrá kurátorská otázka i pro budoucnost výše komentovaných inscenací. Při všem respektu k záměru, který projekt Emergency Dances skýtá, by měl možná vzít do úvahy i péči o diváky. Večer s přestávkami mezi projekty trval bezmála 5 hodin. Bylo v něm tedy hodně prázdna, které vytvářelo bariéru k ochotě participovat zájmem, otevřeností a pozorností.

Psáno z představení 4. listopadu 2024, Palác Akropolis, Praha.

CONFLUENCE
Koncept: Angela Nwagbo
Performance: Angela Nwagbo, Siaka Toure
Hudba: Tanita Yankova

VRÁSNĚNÍ
Koncept, performance: Daniela Kolková
Hudba: Eva Marťák
Dramaturgie: Sabina Bočková
Instalace: Adina Voldrábová
Kostým: Anna Tichá

XXX|||\\\
Umělecké vedení & koncept: Claude Johann Čierny
Choreografie & performance: Eduard Adam Orszulik
Tvorba & performance: Nicola Mascia (IT/DE), Helén Tamaskó
Hudba & performance: Barbora Tomášková
Socha & kostýmový design: Moran Sanderovich
Video, VJ & technická produkce: Ondřej Konrád
Produkce: Simulakrum, Natálie Matysková
Koprodukce: Tantehorse, Emergency Dances V.
Dramaturgická supervize: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová
Text v performanci: Ruta Putramentaite
Poděkování: Veronika Hladká, Elena Tripaldi, Klára Peloušková
Grafický design: Gregor Schreiter