Josef Bartoš. Foto: Michal Hančovský.
I tyto komentáře našly svou opozici. Reagovala na ně i pedagožka Markéta Tomcová zastávající se svých studentů i školy a oficiální profil konzervatoře vybízel ke slušnému chování. V tu chvíli se z některých účastníků „debaty“ stali odborníci na slovo vzatí. Například se dozvídáme, že na dýchací přístroje studenty nedostane koronavirus, ale pravděpodobněji samotné roušky, což se (prý) učí na základní škole v biologii. Na tyto hodiny jsem asi chyběl… Vrchol diskuze pak představují gramatické a názorové lahůdky od jistého Pepika Bejbyka, podle kterého lidé „poslouchaj nesmysli“, zmíněná fotka „vypadá morbydně“ a je přirovnaná k těm „z koncentaku za ostnatym dratem, kdy lide taky byli nepravem utiskovani“. Jiná přispěvatelka dokonce přichází s připodobněním k filmu Pianista. V tu chvíli jsem zůstal vyloženě civět na obrazovku svého telefonu…
V diskuzích na sociálních sítích si lidé rádi nasadí pomyslnou masku anonymity a nedosažitelnosti a vytasí všechny zraňující zbraně, které mají v záloze. Jenže zde se jedná o velmi nevyrovnaný boj, protože na protilehlé straně stojí dítě. Dítě, jehož jedinečná osobnost se stále ještě utváří, navíc v období, kdy sebedůvěra, sebepojetí a identita tvoří základní životní témata. V takovém případě mohou být dopady na psychiku jedince doslova a do písmene zničující a vina zde leží na těch, kteří podobné jedy do veřejného prostoru pouští. Nemá totiž cenu si nic nalhávat, podobné komentáře si mohou přečíst i zmíněné studentky.
Zásadou a cílem jakéhokoliv výchovného nebo vzdělávacího procesu by měl být respekt k druhým lidem. A zde jsme jako společnost zcela očividně selhali na plné čáře.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace