Zuzana Rafajová

Pokud bychom měli vyjmenovat některá klišé dnešní doby, s největší pravděpodobností bychom se dopracovali k nářkům na její rychlost, nedostatek času, často pouze domnělý, a rovněž by někde v diskurzu zaznělo v posledních letech tolik oblíbené slovo výzva.

Balet Labutí jezero je nerozlučně spjat s hudbou Petra Iljiče Čajkovského, v choreografii Lva Ivanova a Maria Petipy.

Mnoho světových baletních souborů sestavuje skladbu své sezony tzv. blokovým systémem. To znamená, že jeden titul se odehraje ve vysoké koncentraci během několika týdnů a poté přijde řada na jiný. Je-li soubor dostatečně početný a disponuje-li nadto vícero scénami, na nichž je možné hrát, otevírá se mu příležitost k uvedení dvou titulů zároveň.

Mluvíme-li o baletním romantismu, na mysl většině lidí vytane titul Giselle z roku 1841, jedna z neoddiskutovatelných perel repertoáru poloviny 19. století. Byla to ale La Sylphide uvedená o devět let dříve, která na scénu s konečnou platností přivedla snový, nepoznaný svět nehmotných víl a přízraků.

Sezonu Královského baletu z Londýna si není prakticky možné představit bez alespoň jedné choreografie sira Fredericka Ashtona, jehož umělecká dráha je s tímto světovým souborem neodmyslitelně spjata.

Již po jednatřicáté uspořádala konzervatoř Taneční centrum Praha (TCP) Mezinárodní týdny tance.

Po nedávném Snu noci svatojánské přinesly živé přenosy do českých kin další z baletů choreografa George Balanchina. Tentokrát šlo o jeden z jeho nejslavnějších počinů, Drahokamy, první celovečerní abstraktní balet, jenž byl vytvořen pro New York City Ballet v roce 1967.

Shakespearovská tematika je v umění téměř všudypřítomným fenoménem a v tanci není situace nikterak odlišná.