Drumming live – Nevtíravá paralela lidského údělu

Mnoho světových baletních souborů sestavuje skladbu své sezony tzv. blokovým systémem. To znamená, že jeden titul se odehraje ve vysoké koncentraci během několika týdnů a poté přijde řada na jiný. Je-li soubor dostatečně početný a disponuje-li nadto vícero scénami, na nichž je možné hrát, otevírá se mu příležitost k uvedení dvou titulů zároveň. A z dramaturgického hlediska dává největší smysl nasadit najednou taneční večery značně odlišných typů a stylů. A přesně takto vypadal konec sezony 2016/2017 na pařížské první scéně. Zatímco v historickém Palais Garnier byla uváděna romantická La Sylphide, o několik kilometrů dále, v moderní Opéra Bastille, vtančil na scénu balet Drumming live nizozemské choreografky Anne Teresy de Keersmaeker.

4. 8. 2017 recenze

Drumming live (S. Rosoloni). Foto: Agathe Poupeney / OnP

Autor Zuzana Rafajová

Keersmaeker není pařížskému publiku neznámá. V roce 2011 ji pozvala tehdejší šéfka souboru Brigitte Lefèvre, aby nastudovala své dílo Rain (2001), roku 2015 přidala další tři své choreografie (Kvartet č. 4, Velkou fugu a Verklärte Nacht) a v letošní sezoně spolupracovala s operním souborem a vytvořila choreografii k Mozartově Così fan tutte.

Její choreografický styl, ovlivněný americkou avantgardou (Keersmaeker studovala v osmdesátých letech tanec v Tisch School of the Arts v New Yorku), se nejvíce blíží tanečnímu minimalismu, a byť ve výsledku působí svobodným dojmem, je v základu velice formální.

Drumming (dodatek „live“ byl k dílu z roku 1998 přidán o dva roky později, kdy se spolu s tanečníky na jevišti objevili i živě hrající hudebníci) je doprovázen stejnojmennou, zhruba hodinovou skladbou Stevea Reicha, zakladatele a jedné z nejvýraznějších osobností hudebního minimalismu. Monotónnost, kterou se může minimalistická hudba vyznačovat, hraje v průběhu celého večera různé role. Je únavně ubíjející, frustrující i meditativně uklidňující. Tanec ve své podstatě následuje strukturu hudebního doprovodu v jeho nekonečných repeticích, postupných rytmických změnách a neustálém toku. Objevují se i určité pohybové leitmotivy, jako je poskok s napnutou přednoženou nohou, či prvek, který se v klasické terminologii nejvíce blíží grand jeté, zde se spodním obloukem vzad prošvihnutými pažemi, které zvyšují jeho efekt zcela opačným způsobem, než je běžné. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že choreografka vizualizuje hudbu podobně, jako to ve svých symfonických dílech činil George Balanchine. Keersmaeker nicméně formu svého díla nahlíží až matematickou optikou, rozděluje prostor do geometrických tvarů a spirál, každý tanečník tak může sledovat trasu, která je mu na jevišti předurčena. Vizuální efekt je podpořen i pásy oranžového baletizolu, jehož jedna role není rozvinuta a odhaluje části křižujících se přímek, které jsou nakresleny na podlaze jeviště.

Choreografie začíná za jednoduchého doprovodu zemitě, až živočišně znějících bubnů. Postupně se přes jemnější dřevěné perkuse posouvá, k téměř nadpozemsky klidným pasážím doprovázeným příčnou flétnou a lidským hlasem (doprovod Ensemble Ictus a Synergy Vocals). Pulzující rytmus zpomaluje, téměř zastavuje a tanečníci dotvářejí efekt táhle pomalým, do té doby neviděným unisonem svých pohybů. Když už to ale může vypadat, že konec bude ve znamení klidu a postupného vytrácení (spolu s odmlčujícími se nástroji jsou jedním ze svých kolegů odnášeni z jeviště i tanečníci), rozezní se všechny bicí nástroje najednou v až chaotickém, nervózně těkajícím rytmu, který je zastaven v bodě nejvyšší kulminace rázným rozvinutím a zastavením poslední baletizolové role.

Výsledný produkt je pozoruhodnou směsicí každodennosti i mimořádnosti zároveň. Přes promyšlenou, až vědecky chladně působící formu je stále překvapivě expresivní. Nejsilněji pak působí ty nejobyčejnější momenty. Jako například zastavení dvou tanečnic uprostřed scény a jejich následné pomalé pozorování kolem stále vířících kolegů. Jsou pořád součástí aktivního obrazu a zároveň i elementem vyloučeným z neustálého koloběhu.

Tanečníci (osm žen a čtyři muži) oděni do splývavých, civilních kostýmů naplňují choreografii nespoutaností hraničící s posedlostí, kterou v nich rytmus vzbuzuje. Výkon, který musí všichni podat, se blíží maratonskému běhu, během nějž si předávají a sdílejí mezi sebou energii se spalující nakažlivostí. Silná vnitřní propojenost interpretů je pro dílo esenciální, téměř se zdá, že po skončení představení musí dobrou hodinu tanečníkům v totožné frekvenci běžet tep, dech a dost možná i další metabolické procesy.

Anne Teresa de Keersmaeker je tvůrkyně nade vší pochybnost stojící za pozornost. Její díla vtahují a poskytují nenásilnou, nevtíravou paralelu k lidskému životu, ale nesoudí, nehodnotí. Pokud bych si ovšem mohla dovolit osobní tip, doporučila bych pro mne přece jen emocionálně silnější a citlivější Rain. Pařížská Opera jej vydala dokonce na DVD.

Psáno z představení 11. července 2017, Opéra Bastille.

Drumming live
Choreografie: Anne Teresa de Keersmaeker
Hudba: Steve Reich
Dirigent: Georges-Elie Octors
Kostýmy: Dries Van Noten
Scéna a světla: Jan Versweyveld
Premiéra: 7. srpna 1998