Balanchine z Paříže – Sen, nebo Noční můra noci svatojánské?

Sen noci svatojánské (Sae Eun Park, Karl Paquette). Foto: Agathe Poupeney

Autor Zuzana Rafajová

Balanchine miloval nejen Shakespearův titul, ale rovněž hudbu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Je tedy nabíledni, že pro svůj balet si vybral několik skladeb tohoto autora, přirozeně včetně koncertní předehry Sen noci svatojánské (té se známým svatebním pochodem). Jednou ze zajímavostí je, že se neomezil pouze na čistě instrumentální hudbu, ale využil i skladatelova vokální díla (v podání operních sólistek Pranvery Lehnertové a Anne-Sophie Ducretové).

O kostýmy a také scénografii se postaral světoznámý módní návrhář Christian Lacroix. Nebyla to jeho první práce na baletním představení ani první setkání s Balanchinovou choreografií. V roce 2000 navrhl kostýmy pro pařížské uvedení Drahokamů (Jewels), před třemi lety pak pro tentýž soubor vznikly kostýmy baletu Křišťálový palác (Le Palais de cristal); s Balanchinem se setkal rovněž ve Vídni roku 2010, kde navrhoval kostýmy pro Téma a variace (Theme and variations). Lacroix musel celý proces návrhu i tvorby diskutovat s George Balanchine Trust, společností Balanchinových dědiců, výsledek tedy není diametrálně odlišný od vizuální podoby baletu z šedesátých let. Ve zpracování a zejména pozoruhodném zaměření na detail kostýmy pozvedají celkový obraz inscenace o řád výš a dekorace si ve výpravnosti nezadá se scénami tradičních baletů z dob carského Ruska.

Převádět literární díla do jiných uměleckých forem není snadný úkol a téměř vždy je daný čin pro nového autora sázkou do loterie. Všechny problémy se násobí, pokud se dílo, jež stojí na slově, přenáší do světa, v němž se veškeré emoce a dějové zvraty interpretují pouze pohybem. Shakespearovy hry jsou velmi rozsáhlé a komplexní, Sen noci svatojánské má v originálu pět jednání, nadto pracuje s opravdu vysokým počtem nejrůznějších postav. Jde navíc o komedii, která funguje na principu záměn, nedorozumění a přehmatů. Chce-li se choreograf s takovou náloží vyrovnat, měl by být v první řadě výborným vypravěčem a dramatikem. Balanchine je celému tanečnímu světu znám hlavně jako autor bez syžetových baletů. Ať už velkolepě symfonických (Téma a variace, Drahokamy, Křišťálový palác aj.), či drobnějších (Apollon, vůdce múz, Mozartiana, Čtyři temperamenty a další) a byť za svou dlouholetou kariéru vytvořil vlastní zpracování Labutího jezera (1951), Louskáčka (1955) či Coppélie (1974) a spolupracoval na produkcích v Hollywoodu i na Broadwayi, zůstává především mistrem tance nespoutaného konkrétním dějem.

Dramatický obsah Snu noci svatojánské je přinejmenším komplikovaný. Lysandr miluje Hermii, která jeho lásku sice opětuje, má však být provdána za Demetria, jenž je do ní zamilován a současně je milován Helenou, jejíž city dříve oplácel. Ve světě víl zase král Oberon touží po Titanii, která jej odmítá. Elf Puk z Oberonovy družiny na příkaz svého pána přináší na scénu květ, díky jehož pylu se po probuzení jedinec posypaný čarovným práškem zamiluje do první osoby, kterou spatří. Lysandr se tak zamiluje do Heleny, k níž zahoří citem i Demetrius, a královna Titanie propadne kouzlu smrtelníka Klubka, jenž v lese s kolegy a přáteli řemeslníky připravoval ochotnické divadelní představení a jemuž Puk přičaroval oslí hlavu. A do toho všeho ve světě smrtelníků ještě král Théseus s královnou Hippolytou chystají svatbu, která se v závěru opravdu uskuteční spolu se svatbami Hermie s Lysandrem a Heleny s Demetriem, jejichž city Puk konečně pomocí kouzelného květu dostal do správných kolejí.

Jestliže popis dramatu působí na první pohled poněkud nepřehledně, v Balanchinově baletu se ze všeho stává nepříliš dobře organizovaný chaos. Problematická je celková kompozice baletu. Veškerý děj je nahuštěn do prvního, zhruba padesátiminutového jednání, jednání druhé je pak pouhým, čistě tanečním divertissement oslavujícím svatbu tří párů. Což sice kopíruje strukturu velkých klasických titulů (jako příklad se nabízí Spící krasavice), v případě Snu noci svatojánské však výsledek působí až nepříjemně nevyváženě. Celková absurdita je nadto zpečetěna v momentu, kdy se hlavní lidské postavy převléknou z historizujícího šatu do klasických baletních tutu. Pokud bychom ovšem chtěli hledat logiku, museli bychom se zabývat rovněž faktem, proč je Hippolyta, v originálu královna Amazonek, v prvním jednání zpodobněna jako Artemis s lukem…

Množství postav dává příležitost obsazení bezpočtu tanečníků. Však se také program mohl pyšnit hned několika jmény pařížských étoiles, tedy hvězd. Uvědomíme-li si ovšem, že výše popsaný spletitý děj je odvyprávěn během slabé hodiny, vyplyne z toho logicky plocha, která může být jednotlivým postavám věnovaná. A ta je občas menší než malá. Alice Renavand coby Hippolyta v prvním jednání provede několik grands jetés a… to je zhruba všechno. Laetitia Pujol, která se v červenci rozloučí s kariérou, má sice jako Hermie více prostoru, její potenciál ale stejně není plně využit. A obsazení Stéphana Bulliona do role kavalíra Titanie (Eleonora Abbagnato), s níž zatančí jeden kratičký duet, je přinejlepším nedůstojné, přinejhorším směšné.

Pokud dal někdo skutečně zazářit svému tanečnímu umění bez ohledu na okolnosti, byli to vskutku královský Hugo Marchand, nejčerstvější hvězda Opery (od 3. března 2017), v roli Oberona a Karl Paquette, který se představil ve velkém duetu se Sae Eun Park v druhém jednání a jenž by pravděpodobně získal cenu pro nejlepšího, nejpozornějšího a nejspolehlivějšího tanečního partnera připraveného rozvinout potenciál své tanečnice a nechat ji v plné síle zazářit. V jeho rukou krystalicky čistá technika mladičké první sólistky opravdu rozkvétala a oba se oprávněně dočkali nejhlasitějších ovací.

Interpretům – od studentů Taneční školy pařížské Opery po sólisty – ve své podstatě není co vytknout, se zadaným materiálem dělali, co mohli (zmiňme ještě Fanny Gorse v roli zlomené Heleny či Emmanuela Thibaulta jako věčně rozpustilého Puka). Balanchinův taneční slovník je stále muzikální, ladně plynoucí a příjemně neoklasický, v druhém jednání není pochyb o choreografově mistrovství. Dramaturgicky však selhává a v inscenaci zoufale nefunguje humor, což je u komedie poměrně podstatný problém…

Jak už bylo řečeno, vytvořit dramaticky výmluvný balet není jednoduché, ale ani nemožné. Shakespearovu komedii zpracoval v jednoaktový balet i Frederick Ashton, jeho dílo se zkráceným názvem Sen (The Dream) se letos vrací na repertoár Královského londýnského baletu jakožto součást triptychu z jeho choreografií. Na začátek června je plánován i živý přenos do kin. Tak uvidíme, zda se s tématem víl, elfů a smrtelníků Angličan popasoval líp.  

Psáno z přímého přenosu 23. března 2017, Kino 35, Francouzský institut v Praze.    

Sen noci svatojánské
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Felix Mendelssohn-Bartholdy
Dirigent: Simon Hewett
Scéna a kostýmy: Christian Lacroix
Dirigent sboru: José Luís Basso