Umělecký šéf baletu Kevin O’Hare chtěl svým výběrem názorně demonstrovat rozmanitost Ashtonova díla a choreografovu schopnost být jak vynikajícím vypravěčem a dovedným dramatikem, tak ctitelem čistoty linií tanečníkova těla, a současně oslavit 70. sezonu Královského baletu.
Technika i muzikalita
Večer otevírala choreografie Sen (1964) inspirovaná Shakespearovým Snem noci svatojánské s nezaměnitelnou hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Ashton se na ploše slabých 50 minut pokusil do tance přetavit příběh plný lásky, komických momentů, přešlapů a přehmatů a dobrat se kýženého rozuzlení a katarze. Před několika týdny mohl tuzemský divák vidět tutéž Shakespearovu komedii zpracovanou Georgem Balanchinem, jemuž se ze zapeklitých a spletitých cest příběhu nepodařilo zcela důstojně vybruslit (přímý přenos 23. března 2017, Francouzský institut v Praze, Sen noci svatojánské). Ashton se rozhodl ze své koncepce zcela vyřadit motiv královského páru lidského světa Thesea a Hermie a pozornost obrátil na nadpřirozené bytosti v čele s Titanií a Oberonem. A nutno podotknout, že se mu podařilo vystavět příběh logický i pohádkový zároveň, pracující se základními lidskými emocemi, aniž by působily příliš zjednodušeně či banálně.
Skutečně nadpozemsky, ale současně i dostatečně škodolibě a šibalsky působil Steven McRae v roli Oberona, jemuž svou roztomilostí poměrně zdatně sekundovala čerstvá první sólistka Akane Takada, která zastoupila zraněnou Sarah Lamb. Vynikajícím partnerem mu byl rovněž rozpustilý a skoky popírajícími gravitaci oplývající Valentino Zucchetti v úloze dovádivého Puka. Mladí sólisté Claire Calvert a Matthew Ball zaujali svou bezprostředností i smyslem pro nadsázku, se kterou sehráli své party zamilované Hermie a Lysandra. Calvert nadto bezchybně zatančila stydlivou dívku viktoriánské Anglie, kam ji řadil biedermeierem inspirovaný kostým. Itziar Mendizabal s Tomasem Mockem ztvárnili druhý z párů, Helenu a Demetria. Helena v Ashtonově příběhu zastává pozici komické figury, která chvílemi přechází až do polohy nedůvtipné stíhačky, za kterou je divákovi spíše trapně, než aby s ní, jako v případě Balanchinovy choreografie, soucítil. Jakýkoli záchvěv negativní emoce ale vždy zcela rozptýlily rozkošně hravé, muzikálně výborně vystavěné sbory víl, jejichž charakter přesně odpovídal pitoresknímu charakteru hudby a na jejichž vzdušné, jemně měkké malé allegro bylo v jeho nekonečné rozvernosti radost pohledět.
Druhým představeným dílem byly Symfonické variace s hudbou Césara Francka, první choreografie, kterou krátce po válce v roce 1946 Ashton pro Královský balet vytvořil. V tomto kuse Ashton předvedl svou vizi neoklasické taneční techniky, kterou vystavil na odiv bez jakýchkoli zbytečných příkras a kudrlinek v neotřelých prostorově geometrických variacích. Dvacetiminutový opus pro šestici tanečníků klade velmi vysoké nároky nejen na jejich techniku, ale rovněž muzikalitu, o jejíž důležitosti v Ashtonových dílech pokaždé hovoří nejenom baletní mistři, ale i interpreti. Čistotu linií s častými úklony, protaženými pažemi, které tu a tam naruší zalomená zápěstí, podporují i jednoduché bílé kostýmy doplněné o diadémy jak ve vlasech tanečnic, tak tanečníků, což všem dodává neokázalý, přesto aristokratický zjev. Pravděpodobně nejkrystaličtější techniku a největší lehkost a nenucenost předvedl Vadim Muntagirov, jemuž byla vynikající partnerkou Marianela Núñez. Určitou fundamentální křehkostí na sebe upozornila i Yuhui Choe, jíž ashtonovský taneční slovník beze zbytku sedí.
Rozloučení Zenaidy Yanowsky
Závěr večera patřil baletu Marguerite a Armand, pro nějž se, jak již může název napovídat, Ashton inspiroval u nejslavnějšího románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi i u Verdiho opery La traviata a vytvořil první ze dvou zásadních tanečních zpracování zmíněného literárního díla (druhým je Dáma s kaméliemi z roku 1978 Johna Neumeiera). Choreografie vznikla v roce 1963 pro Margot Fonteyn a mladého Rudolfa Nurejeva, aby v ní mohli ukázat své jedinečné jevištní partnerství (a Nurejev své arabesques, kterých je v baletu skutečně požehnaně). Jistá zkratka, se kterou Ashton úspěšně pracoval v případě Snu, však u dramatického díla o nešťastné lásce pařížské kurtizány a romantického mladíka příliš nefunguje. Choreograf se snažil vydestilovat veškeré emoce do zhruba půlhodinového díla, ale místo toho, aby se na malé ploše násobila jejich síla, působily příliš zkratkovitě a horko těžko docházely očekávaného naplnění. Vzniklý tvar je určitým kaleidoskopem klíčových momentů Margueritina a Armandova vztahu. Vidíme první setkání (zde na plese, nikoli v divadle), venkovskou idylu, kterou narušuje Armandův otec Duval, ples, během nějž je Marguerite s Armandem opět konfrontována, a závěr, kdy za umírající dívkou přichází jak otec, tak i syn Duvalovi, aby tomu mladšímu v poslední minutě zemřela v náručí. Bez provázanosti jednotlivých výjevů ale dílo, bohužel, ztrácí na účinku a téměř aktivně divákovi brání v citovém napojení na aktéry na jevišti, kdy eskalující emoce povětšinou utne těsně před vyvrcholením, což nevzbuzuje ani tak napětí, jako spíše frustraci. I přesto se ovšem jednalo o jedinečný zážitek, jelikož se hlavní rolí Marguerite po třiadvaceti letech loučila s londýnskou scénou jedna z jejích nejosobitějších prvních sólistek Zenaida Yanowsky. Do své role vložila celou duši a velmi snadno přehrála i partnera, hostujícího Roberta Bolleho z milánské La Scaly, jenž disponuje dokonalou taneční technikou, dokonalými liniemi a dokonalým tělem, ale jeho herectví přece jen postrádá potřebnou hloubku a příliš často sklouzává k vyprázdněnému patosu. O co upřímněji působily jeho emoce během závěrečné děkovačky, kdy dle anglické tradice interpretku zasypaly z postranních lóží házené květiny a na jeviště jí přišli vzdát hold jak její taneční partneři a kolegové od Edwarda Watsona, přes Carlose Acostu až po Jonathana Copea, tak baletní mistři i choreografové jako Will Tuckett (autor tanečního divadla Alžběta, v němž Zenaida Yanowsky ztvárnila královnu Alžbětu I.) či Liam Scarlett (jenž tanečnici oslavil ve své poslední choreografii Symfonické tance).
Podobná rozloučení prvních sólistů by měla být nepsaným pravidlem všech souborů. Osobně mě dost mrzí, že tanečníci, jejichž výkony publikum sledovalo několik let, z jeviště zmizí jakoby mimochodem a divák nedostane šanci jim za jejich práci patřičně poděkovat a ani se smířit s faktem, že daný interpret scénu a velké role skutečně opouští.
Závěr sezony se Královskému baletu vydařil, v té další se živé přenosy londýnské první scény vrací v tuzemských kinech do širší distribuce, než tomu bylo letos. A kromě opakovaných titulů, jakými jsou každoroční vánoční Louskáček či MacMillanova Manon, již mohli diváci kin spatřit v přímém přenosu naposledy před třemi lety, bude možné zhlédnout v premiéře například zcela novou verzi Labutího jezera, na níž pracuje choreograf Liam Scarlett. Na to si ovšem počkáme až do června 2018, prvním přenosem bude oblíbená Alenka v říši divů Christophera Wheeldona. Bez fenomenální Zenaidy Yanowsky v roli Srdcové královny takřka nemožná představa.
Psáno z přímého přenosu 7. června 2017, kino Dlabačov.
Přenosy do kin
Sen
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Felix Mendelssohn-Bartholdy
Kostýmy a scéna: David Walker
Premiéra: 2. dubna 1964
Symfonické variace
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: César Franck
Kostýmy a scéna: Sophie Fjodorovič
Premiéra: 24. dubna 1946
Marguerite a Armand
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Ferenc Liszt
Kostýmy a scéna: Cecil Beaton
Premiéra: 12. března 1963
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?