Rudolf Nurejev – Fenomén, ikona, legenda

Rudolf Nurejev jako Romeo. Foto Lelli e Masotti.

Autor Zuzana Rafajová

Jen velmi málo jmen tanečního světa je univerzálně známých mezi širokou veřejností. Rudolf Nurejev je ale bezpochyby jedním z nich. Patrně nejslavnější tanečník od dob Václava Nižinského a údajně jeden z nejfotografovanějších lidí 20. století. Je vlastně až s podivem, že by v letošním roce slavil teprve osmdesát let.

Skok ke svobodě

Nurejev se narodil někdy okolo 17. března 1938 ve vlaku jedoucím po transsibiřské magistrále nedaleko Bajkalu. Dětství strávil v baškirské Ufě s rodiči a třemi staršími sestrami, a poté, co na Silvestra roku 1945 zhlédl v místním divadle balet Zpěvy jeřábů, se rozhodl, že se sám stane tanečníkem. Navštěvoval hodiny ruských lidových tanců i baletu a svému otci navzdory se v sedmnácti letech vydal do Leningradu, kde ho přijali do slavné Akademie Agrippiny Vaganovové a jeho učitelem se stal Alexandr Puškin.

Po absolutoriu dostal okamžitě nabídky jak do moskevského Velkého divadla, tak do tehdejšího Kirovova (dnes Mariinského) divadla, kam rovněž nastoupil a debutoval po boku Natalie Dudinské v baletu Laurencie. V roce 1961 si jeho jméno vyvzdorovala francouzská agentura na seznam umělců, kteří měli z Leningradu přijet do Paříže na turné. V jeho polovině, kdy soubor pokračoval do Londýna a Nurejev měl být kvůli přílišnému kontaktu se svými novými přáteli (mezi něž patřil i choreograf Pierre Lacotte) poslán zpět do Ruska, rozhodl se mladý tanečník zažádat o politický azyl, čímž se na dlouhých pětadvacet let stal v rodné zemi vyděděncem. Vrátil se až roku 1989, kdy na jevišti Kirovova divadla zatančil Jamese v La Sylphide.

Po svém „skoku ke svobodě“, jak tehdy psal dobový tisk, tančil v souboru markýze de Cuevas, poté odjel za dánským tanečníkem Erikem Bruhnem do Kodaně studovat starý bournonvillovský repertoár. Odtud se přesunul do Londýna, kde debutoval v rámci gala připraveného hvězdnou Margot Fonteyn. Jen o několik měsíců později, během místy značně emocionálně vyhrocených příprav společného představení Giselle (21. února 1962), se začalo formovat jedno z nejopěvovanějších tanečních partnerství v taneční historii. O rok později pro již mezinárodně slavný pár vytvořil Frederick Ashton balet Marguerite a Armand na motivy Dumasovy Dámy s kaméliemi. Dalším emblematickým dílem se stal MacMillanův Romeo a Julie (jakkoli měli být hvězdami premiéry původně Lynn Seymour a Christopher Gable). A když John Cranko uvažoval o baletu na motivy Evžena Oněgina, nosil v hlavě představu právě těchto dvou interpretů, Nurejeva a Margot Fonteyn, k jejichž obsazení nakonec nedošlo.

Jedna taneční partnerka, jeden soubor a jeden taneční styl by však pro někoho Nurejevova založení bylo bolestně málo. Hostoval po celém světě od New Yorku, kam mimo jiné poprvé dostal i Kanadský národní balet, přes Miláno až po Paříž, Vídeň i Austrálii. Se stejnou vervou tančil v romantických titulech, klasických baletech konce 19. století, v neoklasickém repertoáru i na poli moderního tance. Vystupoval v dílech snad všech velkých choreografických jmen 20. století od M. Fokina (Les Sylphides, Duch růže), V. Nižinského (Petruška, Faunovo odpoledne), G. Balanchina (Apollo, Rubíny, Agon) a F. Ashtona (Symfonické variace, Sen, Marná opatrnost), přes M. Graham (Apalačské jaro, Kajícník), J. Limóna (Maurova pavana), K. MacMillana (Zpěv země, Manon), R. Petita (Mladý muž a smrt, Notre dame de Paris), J. Robbinse (Dances at a Gathering, Faunovo odpoledne), M. Béjarta (Poutníkovy zpěvy, Svěcení jara) až po G. Tetleyho (Pierrot Lunaire, Field figures), R. van Dantziga (Pomník pro mrtvého chlapce, Písně beze slov), B. Cullberga (Slečna Julie, Adam a Eva), J. Neumeiera (Don Juan) a mnohých dalších. Tančil v 60., 70. i 80. letech. Jeho partnerkami byly kromě M. Fonteyn např. i Alla Sizova, Alla Osipenko, Yvette Chauviré, Carla Fracci, Natalia Makarova, Marcia Haydée či Sylvie Guillem. Tančil hodně, snad i déle, než měl, ale bezpochyby méně, než chtěl…

Choreografické ambice

Jestliže se Nurejev ve své taneční kariéře uplatňoval v různorodém repertoáru, v choreografické tvorbě zůstal věrný odkazu klasické taneční techniky. Osobitou podobu vtiskl nejslavnějším Petipovým baletům – Labutímu jezeru (1964 Vídeň, 1984 Paříž), Raymondě (1964 Londýn, finální verze 1983 Paříž), Spící krasavici (1966 Miláno, finální verze 1989 Paříž), Donu Quijotovi (1966 Vídeň), Louskáčkovi (1967 Stockholm, finální verze 1985 Paříž) a Bajadéře (1963 a 1974 Království stínů, celý balet 1992  Paříž). Rovněž zpracoval dva nejznámější Prokofjevovy balety – Romea a Julii (1977 Londýn, finální verze 1984 Paříž) a Popelku (1986 Paříž), jejíž příběh přesunul do filmového Hollywoodu 30. let 20. století. Z dalších děl jmenujme Shakespearovu Bouři (1982 Londýn), Manfreda (1979 Paříž) a barokní Bachovu suitu, na níž spolupracoval s Francine Lancelot.

Byť se Nurejev v tanečním slovníku na první pohled významně neodchyluje od slovníku akademické techniky, jsou jeho díla přece jen na první pohled rozpoznatelná. Je pro ně typický důraz na kroky malého allegra, precizní, až ornamentální práce dolních končetin, rychlost a jedinečná muzikalita, která může spolu s mimořádnou technickou náročností mnoha interpretům od sólistů po sbor lámat vaz. Dalším nepřehlédnutelným prvkem je pak pro Nurejeva zcela typické zaměření na mužského tanečníka. Sólistu vrátil do středu dění, rozpracoval nejen jeho taneční pasáže, ale prohloubil i psychologickou stránku.

V jeho Labutím jezeře má princ hned tři přidané variace a je bez nadsázky středobodem celého příběhu. Ve Spící krasavici pro prince Désiré na počátku 2. jednání vytvořil jednu z nejobtížnějších adagiových variací a ve třetím dějství v tanci víl drahých kovů přiřkl Zlato mužskému tanečníkovi. V Popelce stvořil roli Producenta, který je vlastně původní vílou kmotřičkou. V Louskáčkovi je jeho Princ současně tajemným Drosselmeyerem. A když připravoval Romea a Julii, chtěl, věren alžbětinskému divadlu, roli Julie přisoudit muži… 

Herec, režisér, šéf, dirigent...

Vedle profesí spojených s tancem se Rudolf Nurejev zajímal i o svět filmu. Před kamerou se objevil poprvé (nepočítáme-li záznamy představení a televizní taneční inscenace) v roce 1977 v hlavní roli kritiky nepříliš pozitivně přijatého snímku Valentino režiséra Kena Russella pojednávajícího o životě hvězdy němého filmu Rudolpha Valentina (v menší roli Václava Nižinského vystoupil jiný tanečník, Brit Anthony Dowell). Roku 1983 ztvárnil roli houslisty Daniela Jellina po boku Nastassji Kinsky ve filmu Bez šance Jamese Tobacka. Několikrát si rovněž vyzkoušel roli režiséra, výhradně však při přípravě natáčení jím vytvořených baletů – ať už to byl Don Quijote (1972) s Australským baletem, či Popelka (1987) a Louskáček (1988) v podání pařížské Opery.

Roku 1983 Nurejev přijal nabídku Jacka Langa a stal se na šest let, do roku 1989, uměleckým šéfem baletu pařížské Opery. Pod jeho vedením soubor nesmírně vzrostl, rozšířil svůj repertoár nejen o všechny Nurejevovy klasické balety (které tvoří jeho základ dodnes), ale rovněž o tituly Marty Graham, Ivo Cramera, Lucindy Childs, Anthony Tudora, Maguy Marin či Jiřího Kyliána. Jako šéf zatřásl s do té doby neohrozitelnou hierarchií souboru, když do hlavních rolí obsazoval mladé talentované tanečníky, a stál tak u zrodu kariér jmen jako S. Guillem, L. Hilaire, I. Guérin, M. Legris, N. Le Riche či A. Letestu.

K Nurejevovým vášním patřila i hudba, která jej na konci 80. let svedla dohromady s Wilhelmem Hübnerem, bývalým houslistou Vídeňské filharmonie, pod jehož patronátem se připravoval na nový debut. Tentokrát dirigentský. Přípravy v té době již velmi omezovalo jeho zhoršující se onemocnění, nicméně před orchestr se nakonec Nurejev přece jen postavil. Bylo to v červnu roku 1991, kdy pod jeho taktovkou zazněl Stravinského Apollon vůdce múz, Beethovenova Eroica a Mozartův Koncert pro klarinet A dur. Během následujícího roku řídil orchestry ve Vídni, New Yorku, Athénách, Budapešti, San Franciscu, a do toho připravoval v Paříži novou baletní premiéru. Nepolevil ani ve chvíli, kdy už reálně neměl, odkud čerpat sílu...

Hektický život Rudolfa Nurejeva skončil před pětadvaceti lety 6. ledna 1993. Pouhého půl roku po premiéře jeho Bajadéry.

Svým přístupem a tanečními výkony inspiroval generace dalších tanečníků a stal se určitou měrnou jednotkou. Vždyť dodnes se v recenzích dočtete o tanečnících, kteří mají být „novými Nurejevy“ svých generací…  

Zdroje:

Nurejev, Rudolf. Nureyev: an autobiography with pictures. E. P. Dutton and Co., 1963.

Solway Diane. Nureyev: His Life. Deckle Edge, 1998.

http://www.nureyev.org/

http://www.peoples.ru/art/theatre/ballet/noureev/

https://russiapedia.rt.com/prominent-russians/opera-and-ballet/rudoph-nureyev/