Mário Radačovský: „Riskovat je potřeba, nemůžeme být pořád nastaveni na sukces.“

Mário Radačovský. Foto: Marek Olbrzymek.

Autor Josef Bartoš

Co tě přivedlo do brněnského Národního divadla?
Rozhodující bylo setkání s Martinem Glaserem, který aspiroval na generálního ředitele Národního divadla Brno. Velmi se mi líbil jeho koncept a zároveň jsme vrstevníci, takže jsme si rozuměli. Když pak výběrové řízení vyhrál, oslovil mě, abych se stal šéfem Baletu.

Jaké byly tvé původní plány se souborem? Čeho jsi chtěl dosáhnout?
Když jsem zjistil, že druhý nejdůležitější republikový soubor je tak finančně podhodnocený, byl jsem v šoku. Všechno není o penězích, ale určitý základ pro úspěšný chod je vždy potřeba. Mým cílem bylo vybudovat těleso evropské kvality, a proto se tyto podmínky musely nutně změnit.
Kromě toho ale bylo potřeba pracovat na všem. Zdědil jsem v podstatě repertoár, který měl průměrnou životnost inscenace dvanáct let, jedna dokonce čtyřicet let. Byl jsem velmi překvapený, že brněnští stále ještě na balet chodili.

Jsou nějaké cíle, které sis vytyčil, a ještě se ti jich nepodařilo dosáhnout?
Těch je samozřejmě mnoho. Chtěl jsem například mít agenta, který by nás zastupoval v zahraničí, abychom mohli cestovat. Zatím je to všechno o mých osobních kontaktech.
A pak je tu otázka užší spolupráce mezi konzervatoří a souborem. Zdejší systém je špatně nastavený, škola a divadlo by měly být propojené instituce a vzájemná komunikace na každodenním pořádku. Škola by měla naslouchat, co soubor potřebuje. Například by mělo být možné, aby ti nejlepší žáci sedmého, osmého ročníku už tančili v inscenacích, pokud si je choreograf vybere. Navíc takoví studenti už mají víceméně jistotu, že se pak do souboru dostanou, protože znají část repertoáru a jsou seznámeni s vnitřním fungováním. To je pro šéfa obrovské plus.
Vzdělávací systém, kde se platí „na hlavu“, je cesta do pekel. Na konzervatoř se pak dostane kdokoliv. I ten, kdo nemá talent, a to jenom proto, aby škola měla dostatek financí na provoz. Pak ale produkujeme absolventy, kteří po skončení studia půjdou na úřad práce. A to přeci není fér vůči dítěti, rodičům i pedagogům.

Právě na toto téma jsi minulý rok v rozhovoru pro Taneční aktuality (zde) řekl, že uvažuješ o založení souboru NdB 2. Jak se tento plán vyvíjí?
Koncept je připravený a řada je teď na vedení města, zda nám poskytne finanční prostředky. Když se ohlédneme do historie, tak v Brně byl v osmdesátých a devadesátých letech sedmdesátičlenný soubor a dneska máme pouze čtyřicet šest tanečníků.

Tento koncept měl skvěle promyšlený Jiří Kylián (Kylián během svého působení v čele haagského souboru Nederlands Dans Theater vytvořil NDT 2 pro absolventy tanečních škol a NDT 3 pro zralé interprety vyššího věku – pozn. autora) a tady by to mohlo fungovat podobně. Soubor by působil zejména v klasickém repertoáru, případně by měl i svůj vlastní. Mladí tanečníci by tak získali šanci denně zkoušet a sbírat cenné zkušenosti. Po dvou třech letech by mohli přejít do hlavního souboru.
Myslím si, že takový koncept tu chybí. Je to přeci přirozený přechod mezi školou a profesionální praxí. Dávám si to jako úkol do další pětiletky a upřímně doufám, že se mi to podaří prosadit.

Když jsi na šéfovský post nastupoval, nechal ses slyšet (zde), že další sezona bude diametrálně odlišná. V čem přesně jsi byl nespokojený s předchozím působením Lenky Dřímalové?
Diametrální změna měla nastat ve stabilizaci souboru jako takovém. Lenku znám mnoho let. Má přehled především v moderní tvorbě, na kterou se soustředila i během svého brněnského působení. Měla tu například choreografie Ramiho Be’era nebo Itzika Galiliho. Na druhé straně klasický repertoár byl spíše podružný a v jistém smyslu i podhodnocený. Při nástupu jsem si stanovil za cíl repertoár souboru vyvážit a posílit klasické tituly. Musím přiznat, že do té doby nebyl soubor schopný takový repertoár ani zatančit na slušné úrovni.

Také ses zmínil, že na choreografie Jiřího Kyliána musí soubor dozrát.
Určitě. My jsme na Kyliána v té době připraveni nebyli. Trvalo to dva roky, než jsme se k tomu odhodlali. Podle mě je třeba na takový repertoár dospět.
Ovšem když jsem viděl naše tanečníky v posledním programu 4 Elements, říkal jsem si, že teď už skutečně můžeme vyjet do zahraničí a nebudeme se mít za co stydět.
Samozřejmě ta proměna stále trvá a vybudovat skutečnou kvalitu je otázka třeba i těch deseti let. Kylián mi jednou říkal: „To máš jak zahradu, prvních pět let sázíš, zbavuješ se plevele, něco shnije, tak je třeba to vykopat a zasít nové sazenice. A až po několika letech máš dobrou, kvalitní úrodu.“ Myslím si, že v tom měl pravdu, tento proces se nedá urychlit ani oklamat.

Kdybys měl porovnat brněnský soubor s ostatními českými soubory, jak si stojí?
Myslím, že jsme druhý nejvýznamnější soubor v republice. V některých aspektech i dýcháme Praze na krk. Samozřejmě tam mají úplně jiné možnosti, ale když porovnám například Petite Mort, tak se domnívám, že naši ho tančí lépe. Ale to není tím, že bychom měli lepší tanečníky, ale protože jsme blíže k tomu, jak by se měla kyliánovská choreografie tančit, tedy srdcem. Není to o vizuálu, který se velmi často exponuje a upřednostňuje.

Kde vidíš největší slabiny souboru?
Aktuálně je největší slabinou pánská část souboru, respektive pozice prvních sólistů. Momentálně téměř žádného nemáme, i proto jsem v této sezoně zval zahraniční tanečníky, například Vadima Muntagirova z The Royal Ballet. Máme skvělé sólisty i demisólisty, ale první sólisty nikoliv. Důvodem jsou samozřejmě i finance, nemáme zkrátka peníze na zaplacení těch nejlepších, aby v Brně zůstali.

V čem naopak spočívá největší pozitivum souboru?
Domnívám se, že síla je v mentálním nastavení lidí v souboru. Chtějí něco dokázat a dokážou být velmi obětaví, aby dosáhli vytyčeného cíle. Já jim můžu plně důvěřovat a to je pro mě jako šéfa velké usnadnění práce a zároveň pohlazení po duši. To je k nezaplacení.

Kdyby ses měl ohlédnout za uplynulou pětiletkou, jaké byly ty nejvýraznější momenty, nejzásadnější zvraty v brněnském souboru?
Přelomem bylo uvedení Louskáčka, který nastartoval publikum – návštěvnost vzrostla z předchozích 65 % na 90 %, což mělo velký dopad i na tržby ze vstupného. To bylo velké překvapení i pro vedení souboru. Nikdo nevěřil, že by něco takového bylo možné.
Další mezníky nastaly, když se podařilo dostat na repertoár choreografie Kyliána, Balanchina, Duata, Ingera... Takové kroky znamenaly obrovské zkušenosti pro zdejší tanečníky, kteří tak začali i více důvěřovat sami sobě, že takový repertoár zvládnou.

Jaké jsou tvoje vize do dalších pěti let?
Přál bych si, abychom se stali skutečným světovým souborem. Abychom už nemuseli odpovídat na otázku: „Kde je Brno?“ Když jsme tenkrát s Nachem Duatem domlouvali uvedení jeho díla, tak se mě zeptal: „Kdeže to vlastně jsi?“
Velmi nám pomohl živý přenos z nedávné premiéry Romea a Julie. Odrazilo se to například i na přihláškách do souborového konkurzu. Samozřejmě, pařížská Opera z nás nikdy nebude, ale jsem rád, že se pomalu dostáváme na tu pomyslnou taneční mapu.

Jaká je tvá zásada práce s repertoárem souboru?
Ať už se mi to líbí nebo ne, tak i z ekonomického hlediska je výhodné mít na repertoáru tradiční, tedy klasické, tituly. Zbylou část repertoáru posuzuji zejména podle kvality inscenace, případně tvůrce. Samozřejmě záleží i na interpretech, které máme zrovna k dispozici.
Snažím se mít v nabídce repertoár pro všechny generace. Kylián vždycky říkal, že Národní divadlo nesmí být Národní muzeum. Takže jakkoliv miluji klasiku, dbám i na ta díla, která promlouvají o současnosti a k dnešnímu člověku. V poslední době jsme uváděli již hotové kusy světových choreografů, do dalších pěti let plánujeme mít jednu ze sezonních premiér choreografii vytvořenou na míru pro náš soubor. A to i proto, abychom mohli cestovat, Kyliána a Duata mají totiž skoro všude. Riskovat je zkrátka potřeba, nemůžeme být pořád nastaveni na sukces.

Probíhá komunikace na úrovni regionálních divadel?
Probíhá, ale je to problematické. U nás například hostují různé soubory. Letos jsme tu měli soubor z Plzně a Českých Budějovic, předminulý rok z Ostravy. Ideální by bylo, abychom měli jednou ročně hostování jiného regionálního souboru. Problém ale je v tom, že je to ekonomický nesmysl, protože regionální soubory nejsou pro zdejší diváky natolik atraktivní jako například Chorvatský národní balet nebo pražské Národní divadlo. Takže je velmi náročné neprodělat, mám z toho pokaždé velké obavy. Neexistují ani žádné podpůrné granty na mobilitu těles v rámci České republiky.
Vnímám to ale jako důležitou zkušenost pro všechny. Už jenom proto, aby se tanečníci poznali mezi sebou, případně aby zdejší viděli i tvorbu jiných českých souborů.
Do budoucna mám ale jeden nápad – rád bych vytvořil v rámci našeho festivalu Dance Brno sekci, ve které by se například během sedmi osmi dní vystřídali veškeré české soubory. Domnívám se, že na to bychom už peníze mohli získat.

A probíhá komunikace na úrovni šéfů jednotlivých souborů? Například při plánování sezony?
Ne, to bohužel neprobíhá. Všichni si tu hrají na svých písečcích. A pak se stane, že v Brně je obnovená premiéra Labutího jezera a o chvíli později nová inscenace téhož v Praze. Dalším problémem jsou i premiéry ve stejné dny, to se bohužel stává velmi často.
Není to ale o tom, že se spolu nechceme bavit. Všechna baletní tělesa fungují podobně, jsou součástí vícesouborového divadla a naše možnosti se podle toho také odvíjí.

Mário Radačovský (1971)

Po dokončení studia na Taneční konzervatoři Evy Jaczové v Bratislavě nastoupil v roce 1989 do Baletu SND, kde se po krátkém čase stal sólistou. V roce 1992 dostal nabídku tančit v Nederlands Dance Theater Jiřího Kyliána v Haagu, ale ještě před svým nástupem přijal půlroční angažmá jako sólista Baletu NdB. Při práci v NDT se setkal s těmi nejvýznamnějšími choreografy své doby, a byla to jména více než zvučná: Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Ohad Naharin, William Forsythe, Édouard Lock a mnoho dalších. V roce 1999 přijal další nabídku ze zahraničí a stal se prvním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Do Baletu SND se vrátil v roce 2000 jako hostující sólista, v letech 2006–2010 byl jeho uměleckým šéfem. Je zakladatelem souboru Balet Bratislava, který vedl do jeho zrušení (2011–2013). Od sezony 2013 je uměleckým šéfem Baletu NdB. V roce 2018 absolvoval magisterské studium choreografie na HAMU v Praze.

Choreograficky začal tvořit v roce 2002 v Grand Ballets Canadiens v Montrealu. Jeho prvotinou byla miniatura The Letter, dále zde vytvořil Inspiraci (2002) a Train Station (2004). Po svém návratu do SND uvedl balety Zmena (2005), Stretnutie s Labuťou I. (2007), Warhol (2007), 68 (2008) a Everest (2009). V Baletu Bratislava pak např. Monos (2012), Queen (2013) nebo muzikál Mata Hari (2013). Většinu svých choreografií ale vytvořil za hranicemi Slovenska: v Kanadě v Jeune Ballet du Quebec Bolero (2006), v USA v Grand Rapids Ballet Romea a Julii (2011), Black and White (2012) a Beethovena (2015), v Diablo Ballet v San Francisku Compulsive (2013). Další choreografická díla uvedl v Česku: Osudové lásky (2012), Black and White (2015), Spolu, Beethoven (2016), taneční verzi muzikálu West Side Story (2017), Romeo a Julie (2019) v Baletu NdB, Slovanský kvartet pro Pražský komorní balet (2014) a Carmen pro balet Divadla J. K. Tyla v Plzni (2016). 

V zahraničí dále připravil premiéru Klavírního koncertu Rihardse Dubry v Lotyšském národním baletu v Rize (2014) a muzikál Maria de Buenos Aires pro Národní operetu v Bukurešti (2010).

Zdroj: http://www.ndbrno.cz/balet/umelecka-sef-baletu-ndb