Delikátní záležitost

Lucie Dercsényiová. Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Dercsényi

Vypadá to, že diktátorské manýry a neschopnost konsensu se v oblasti klasické vážné hudby opravdu nestrpí. Orchestry musí svého dirigenta prostě chtít, a pokud je jim vnucen někdo, kdo jim nesedí, se zlou se asi potáže. Například v roce 1992 rezignoval Jiří Bělohlávek na šéfovskou funkci České filharmonie kvůli nedostatečné podpoře jeho koncepce, po dvaceti letech se v roce 2012 k orchestru vrátil a přijal post hudebního ředitele a šéfdirigenta za plné podpory hudebníků.

Pro Marcuse Axta, generálního ředitele bamberského tělesa, byl nadto výběr Jakuba Hrůši zásahem shůry. O jeho kvalitách se přesvědčil již během jeho hostování a jako doušku uvedl, že za „osudové“ znamení pro jeho jmenování do čela orchestru lze vnímat i moment, když se během recepce po koncertu Mé vlasti, Hrůšou dirigované, přihnala bouřka a z nebe zahřmělo… O klíčových rozhodnutích se prostě otevřeně mluví.

V řadě českých institucí však mnohá výběrová řízení zůstávají zahalena rouškou tajemství. Příklad Bamberských symfoniků a České filharmonie ale dokazuje, že to jde i jinak, transparentně. Navíc v souladu s tím, jak dokáže vybraný „velitel“ komunikovat, jak na něj reagují jeho budoucí spolupracovníci, čím je pro dané těleso přínosný a nenahraditelný.

Takový proces však zůstává ve zdejších uměleckých sférách, ať těch vzdělávacích, či divadelních, spíše raritou a výběr kandidátů se mnohdy stává tak říkajíc ošemetnou a delikátní záležitostí, kterou není radno příliš rozebírat. Mohli bychom si tak vzít příklad z výše uvedeného, oblast tance nevyjímaje. V případě výhrad a nesrovnalostí výběrových rošád nemusíme přeci nutně rezignovat a „svého“ šéfa tiše akceptovat, byť podstata tanečního oboru (stejně jako hudebního) slovní argumentace nevyžaduje.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.