Centrum Pangea - Rozhovor se Zunou Vesan a Milanem Kozánkovými

15. 11. 2013 rozhovory

Autor Jana Bitterová

Zuna Vesan a Milan Kozánkovi jsou mezinárodně známí jako taneční umělci pod jménem Artyci. Avšak jak sami vysvětlují, tanec je jen jedním ze střípků mozaiky, která tvoří jejich pohled na svět a komplex činností, jimž se věnují. V létě 2013 se rozhodli realizovat svůj dlouhodobý plán a začali budovat mezinárodní umělecké a vzdělávací centrum v přírodě. Nazývají ho Pangea a místo pro něj (i pro svoje žití) nalezli v Orlických horách, na samotě u vesnice Dobřany.
Z několika otázek o směřování centra vznikly úvahy o jejich zkušenostech, tanci, umění, přírodě či taoismu… Co vás přivedlo k založení centra Pangea?
Zuna: Idea centra Pangea vznikla postupně z našeho vývoje. Někde úplně na začátku jsme zažívali skoro každé léto festival ImPulsTanz ve Vídni, který je svým způsobem megalomanskou akcí. Vídeň nám mnoho dala, setkali jsme se tam se špičkami tanečního umění. Ale po čase jsme si řekli, že je škoda, že je to takové velké, je tam nacpaných 40 lidí v sále, takže se nemůžeš ponořit do hloubky toho, co by ti učitel chtěl dát. Prostě na to není prostor. A tak jsme pocítili, že chceme udělat něco úplně opačného. Pracovat s menší skupinou, být mimo město a nerozrušovat se ničím jiným. Když učím ve městě, tak se po hodinách rozprchneme, každý si jde na svoje facebooky a to, co se v sále dělalo, se pomalu, ale jistě, vytratí. Další ráno přijdeš a nanovo se to zase občerstvuje. Ale mimo město, kde se všechno více koncentruje a nejsme tolik rušeni vlivy zvenčí, se může jít víc do hloubky.

Jaké bylo vaše první setkání s Orlickými horami? Vím, že to bylo spojeno s pořádáním letní školy Tanec na horách…
Zuna: Shodou okolností jsem asi před patnácti lety začala učit v Čechách v Ústí nad Orlicí a potkala jsem se s tanečnicí Zitou Pavlištovou. Ona pochází z Orlických hor, zná sokolovnu a chalupu ve vesnici Pěčín a už dříve tam pořádala akce. Takže první Tanec na horách tam byl v roce 2001. No, a za těch dvanáct let jsme se do Orlických hor zamilovali. Kdybychom něco takového dělali na Šumavě nebo v Alpách, tak je možné, že bude centrum Pangea tam. Ale takhle nám přišlo logické, že se nasměrujeme do Orlických hor. Jak byste charakterizovali Tanec na horách?
Zuna: Principem Tance na horách bylo vytvořit prostor mimo město v přírodním prostředí, kde se člověk může nejen zdokonalovat technicky, ale může objevit trochu sebe. Další úrovní bylo, že si můžeš vyjít ven na louku, k řece, ke stromu… a tančit si tam. A další level, že účastníci spolužijí a poznají se jako lidé nejen jako kolegové v sále. Milan: Byla tam ještě jedna rovina. Ve Vídni je na festivalu několik desítek pedagogů a ještě víc technik. Tak jsme chtěli na Tanci na horách zkusit, jestli jsme schopni celý týden někomu něco dávat jen my dva. Zuna: Ono to v konečném důsledku není jen o nás dvou, ale i o prostředí a o tom, že si zde lidé navzájem něco dávají… Tyto zmíněné atributy Tance na horách jsou stále gros toho, co chceme dělat v centru Pangea. Jak se ve vaší práci objevuje spojení s přírodou?
Milan: Když jsme organizovali Tanec na horách prvně, tak to bylo spíše intuitivní. Ale v průběhu let jsme si stále více uvědomovali, že naše vize a filozofie, proč dělat tanec a co v něm vidíme, jsou velmi blízké přirozenému vnímání tance. A tím, že jste v přírodním prostředí, tak se to umocňuje. V přírodě mohou účastníci – i my pedagogové – o hodně víc zažít a pocítit, co je přirozené a co umělé. Uvědomili jsme si, jak je skvělé, že o něčem mluvíme a v tom prostředí to tak funguje.
A pak přišel moment, kdy jsme se začali ptát: Dobrá, toto je v létě, ale co by nastalo, kdybychom takovýhle program dělali celoročně. Když jsem pracoval na SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance), tak jsem si uvědomil, že se pracuje stále stejně a je jedno, jestli to je v zimě, nebo na jaře. Je dobré, když se člověk věnuje v zimě určitým oblastem a jiným zase v létě. Zuna: …a některé činnosti vynechá, protože jsou v daném období vyloženě kontraproduktivní – ať už pro výkon tanečníka, nebo pro jeho zdraví. Milan: Například jsem jezdil učívat v zimě do Salcburku. V zimě je tělo, stejně jako příroda, více stáhnuté dovnitř. To znamená, že když člověk příliš podává fyzické výkony a dělá moc ohnivých aktivit, tak se velmi rychle vyčerpává a je to nepřirozené. Stále jakoby bojuje sám proti sobě. Je přirozenější, když se člověk v zimě více věnuje vnitřním věcem. A tak jsem to dělal a viděl výsledek. Pozorovali jsme tělo více přes nitro, věnovali se vnitřnímu mikrosvětu. Když se potom přechází do jara, člověk samozřejmě, tak jako v přírodě, vychází z vnitřního poznání a uvědomění. To, co se v zimě pod zemí připravovalo, vychází ven. V létě je člověk více poutaný vnějškem, pohybem a prostorem okolo sebe, a když si jeho nitro prošlo svým procesem, nemusí se mu už tak naplno věnovat.
Je pro nás velká výzva zaměřit se na jednotlivé fáze roku a na to, které tvořivé lidské činnosti provádět. Zuna: Možná v centru jeden nebo i více měsíců v zimě nebude vůbec nic. Když hybernuje příroda, tak bude hybernovat i prostor. Pro co má být prostor Pangea primárně určen?
Milan: V první řadě to má být prostor, kde si my sami můžeme ověřit a vyzkoušet naše představy a vize, jestli fungují, nebo ne. A to otevírá všechny možnosti. Takže tam chceme dělat workshopy, tvořit, ale zároveň i zvát pedagogy a tvůrce, kteří mají uvažování blízké našemu. Chceme si vybírat partnery, kteří k takovémuto způsobu nazírání na umění a na tanec nebo na divadlo inklinují.
Na jednu stranu chceme, aby to bylo mezinárodní kvalitní umělecké centrum na vysoké profesionální úrovni. Vždy by ale mělo být otevřené i veřejnosti a taky místním lidem. Zuna: Vzhledem k tomu, že budeme v centru normálně žít, tak počítám s tím, že tam budeme dělat i pro místní okolo žijící lidi – buď pro děti, nebo pro ženy, anebo pro smíšené skupiny – nějaké improvizace nebo cvičení či-kung, jógy… A pak, co se týká našich profesních aktivit, tak naší představou je pořádat celoroční vzdělávání. Milan: Tanec je umění bez jazykové bariéry a dělat tanec na Slovensku jen se Slováky nebo v Čechách jenom s Čechy je úplný nonsens. Proto chceme centrum Pangea rozvinout na mezinárodní bázi, a tím i eliminujeme majoritní specifika pouze českých problémů. Mezinárodnost dá větší prostor pro hledání toho podstatného. Orlické hory mají i takový strategický aspekt, že jsou přesně mezi Prahou a polskou Vratislaví. Vratislav je, hlavně co se týká fyzického divadla a Grotowského institutu, město, kde soubory fungují mezinárodně. Praha je taky, myslím, otevřená, i když by mohla víc. Jaké další aktivity budou v centru probíhat?
Zuna: Kdyby Pangea měla fungovat jen jako taneční centrum, tak bychom asi moc daleko nedošli. Přece jen tanec má nějakou kapacitu. Vzhledem k mé fascinaci čínskou medicínou, shiatsu a dalšími zdravotními otázkami tam chci transplantovat svoji „školu shiatsu“, kterou už mám sedm let rozeběhnutou na Slovensku. Funguje celoročně, i přes prázdniny. Budou tam určitě probíhat i semináře zaměřené na taoistickou filozofii – I-ťing, kaligrafie, lukostřelba, čínská medicína… Centrum ovšem chceme otevřít i jiným zájemcům, kteří si ho budou chtít pronajmout a vést tam vlastní semináře, obsahově nám blízké. Milan: Ještě bych upřesnil, že naše aktivity v umělecké a lidské činnosti směřují k filozofii taoismu. Proto když něco děláme, neuvažujeme tak, že je to a priori tanec. Věnuji se například i kaligrafii a začal jsem ji studovat, abych si prohloubil poznání, které jsem objevil přes tanec. Jsou určité věci, které jsou stále o tomtéž, a jestli to děláš přes taneční formu, přes kaligrafii, nebo přes formu fyzického divadla – je to stále tatáž podstata. A někdy i pomůže, když si vyzkoušíš jinou formu k pochopení toho, co je to jedno a totéž.
Proto ani nevnímáme, že naše centrum a práce je jen o tanci. Zdálo by se nám to takové divné. V tradici taoismu je úplně běžné, že čínský lékař ovládal i či-kung, tai-či nebo kaligrafii. Zuna: Takže v podstatě jako by tanec byl jen jedna z mnoha vyjadřovacích možností, v níž jsme možná velmi zběhlí, protože jsme se jí velmi věnovali skoro od narození. Jako dítě se hned necítíš jako taoista, ale dají tě spíš někam tancovat. V poslední době se ani necítím jen jako tanečnice nebo taneční pedagožka, protože se mi to zdá takové velmi okleštěné. Ale přece jenom, můžeš říci, jako co se momentálně nejvíce cítíš – taneční pedagožka, interpretka, choreografka, nebo terapeutka?
Zuna: Mám to tak, že více inklinuji k nějaké z těchto možností tehdy, když je to potřeba. Když je třeba léčit, tak léčím. Když je třeba jít na jeviště, tak jsem na jevišti, když třeba učit, učím… Tak jako se voda přizpůsobuje korytu. A tím, že tao je o všem, tak to odděleně prostě nevnímám. Je to stejné, jako když jsi matka. Žádná žena to asi nemá tak, že protože porodila, tak je od té chvíle pět let jenom matka. Samozřejmě, že kromě toho, že je matka, tak je i to, co byla do té doby, i když ji mateřství ovlivní, otevře nové obzory atd. Není to schizofrenie, ale je to vzájemné obohacování rolí. Někomu se může zdát, že můj rozsah zájmů je strašně široký, že protože je toho tolik, tak dělám všechno povrchně. Ale opak je pravda. Ty věci se nesmírně doplňují a obohacují navzájem. Když jsem pět let studovala akupunkturu, měla jsem i období, kdy jsem si říkala: „…co to dělám, vždyť vůbec nemám čas na tanec!“ Ale teď, když už jsem v čínské medicíně usazená, tak cítím, že můj tanec je jiný, je obohacen o čínskou taoistickou filozofii a jinou cestou bych ji do tance nedostala. Nedostala jsem ji do tance drilováním v sále, ale tím, že jsem se učila, jak fungují vesmírné zákony a člověk v přírodě. Někdy se až divím, odkud se objevilo, co při učení tance vypustím z pusy. Je to z kořenů té dávné filozofie.
Možná jsme v západním světě naučeni se tak příliš specifikovat a oddělovat hobby od zaměstnání, ale pro mne osobně to je jeden velký balík. (Tedy určitě bych se nevěnovala třeba hokeji nebo politice…) Pangea má být mimo jiné otevřena uměleckým rezidencím. Když u vás někdo bude tvořit dílo, chcete, aby bylo vyloženě spojeno s místem vzniku, anebo vaše centrum bude spíše prostor pro „klid na práci“?
Milan: Je mi blízká filozofie, která se už před několika lety začala diskutovat, o decentralizaci umění a vytvoření regionálních center. Pangea by měla pomoct v regionu rozvinout uměleckou aktivitu. Už proto, že umělci budou tvořit v přírodě, budou mít jiné podněty, bude to jiná práce než ve městě a mohou vzniknout nová témata, a tím obohatíme tanec jako takový. Umím si představit, že bychom nějaké work in progress těsně před premiérou prezentovali před místními a potom bychom to chtěli propojit s blízkými městy – Hradec Králové a Pardubice, v nich by se mohly odehrát premiéry. A dále bychom chtěli udělat spojnici i s Vratislaví, takže by v hradeckém a vratislavském regionu vznikla taková síť a naše centrum by bylo její součástí. Když by se později tato buňka, i když ne

a priori, napojila i na Prahu, bylo by to fajn. K čerpání uměleckých témat se můžeme rozhlížet okolo sebe, anebo čerpat ze sebe, protože mnoho jich je už v nás samotných. Takže neustálá konfrontace s vnějškem nás může oddělovat od těchto témat v našem nitru. Nemyslím si, že když člověk tvoří mimo město, nepřinášel by aktuální témata, která souvisejí s člověkem jako takovým. Vnímám to tak, že v dnešním světě postmoderního umění a divadla stále omíláme tatáž témata a snažíme se víc a víc provokovat, abychom se zviditelnili a nějakým způsobem oslovili lidi. Ale možná je třeba otevřít jiná témata. Všechno, co nás teď čeká, je jeden velký experiment. A tak to dělám celý život. Vždy jsem měl potřebu zaplňovat prázdná místa. A mám pocit, že v dnešním tanečním a divadelním světě je těch prázdných míst hodně. Doufám, že se nám podaří zaktivizovat určitý okruh lidí, umělců a vytvořit vazby a vztahy, které máme v našich představách. Artyci
Zuna Vesan a Milan Kozánkovi jsou vyhledávanými pedagogy ve skupinách, školách či organizacích v Evropě i ve světě, jako jsou např. Tanzquartier Wien ve Vídni, Salzburg Experimental Academy of Dance v Salcburku, University of Calgary v Kanadě, Northern School of Contemporary Dance v anglickém Leedsu či School of Performing Art v Bangkoku. Působí i jako choreografové pro různé taneční skupiny a školy, zejména však v rámci svého seskupení Artyci.