Bizarní ráj na zemi: Na kraji krajina je jako hravý chaos, v němž by si přál žít každý

Na kraji krajina. tYhle. Foto: Matouš Ondra.

Autor Rozálie Andělová

Nenásilně, ohleduplně, a přitom celou dobu věrní sami sobě. Jednotliví tvorové jako by sledovali každý svou vlastní oběžnou dráhu, a současně brali ohled na své okolí. Tvůrčí ansámbl, který stojí za tímto jednoduše kouzelným (a přitom kouzelně jednoduchým) projektem, razí myšlenku kreativního procesu, jenž je beze zbytku kolektivní. Mezidruhová spolupráce tu tak není jen tématem či poselstvím, ale přímo utvářejícím principem. V hravé, minimalistické choreografii Alice Minar se neznámí tvorové (AZA Entities, Lukáš Karásek, Margaryta Lebedzeva, Marie Svobodová, Orkun Türkmen a Lucie Vrbíková) nejprve potkávají a „oťukávají“, postupně opatrně sbližují a nakonec vytvářejí své vlastní křehké společenství. Zkrátka takové dějiny lidstva v padesáti minutách – ovšem na rozdíl od skutečnosti s jednoznačně pozitivním výsledkem. 

Minar využívá repetitivní, jednoduché pohyby, které si berou někdy více, někdy méně nápadnou inspiraci z matky přírody. Jeden působí, jako by byl nadnášen vodou či plul ve stavu bez tíže, druhý se líně převaluje po zemi, třetí miniaturními poskoky opisuje kružnice kolem ostatních. Ten zmateně cupitá po neviditelné ose, onen si to zas pyšným, rozvážným krokem vykračuje přímo do středu pozornosti. Ve vším tom rozvláčném, rozpustilém chaosu jako by se docela zastavil čas. V tomto mikrokosmu o pár metrech čtverečních ale vládne jasná metoda.  

Zřetelné prvky fyzického divadla a tělesné komedie se tu snoubí s expresivitou tance a kontrastující rigidností tělesných izolací. Zkrátka stejně jako u existujících živočišných druhů, i u těchto fiktivních najdeme jak funkční pohyby sloužící k přesouvání, tak roztomilé, mimovolní tiky. Choreografka pracuje s lidským tělem tak, jako by ani nebylo lidské, fyziognomie performerů se na pár okamžiků proměňuje k nepoznání. Nutno dodat, že každý z účinkujících byl zároveň spolutvůrcem své postavy, resp. živočicha, a jeho podoba i charakteristické chování tak byly výsledkem společného úsilí. Co je ovšem klíčové – rozsah i povaha pohybů každého přímo vychází z detailně propracovaných kostýmů a masek, které připomínají něco mezi svraštělou larvou a steampunkovou helmou.

Jsou to právě skulpturní výtvory Magdalény Vrábové, zahrnující i nápaditě scénu, které utváří prazvláštní, pro představení příznačnou jednotu v rozmanitosti. Celkový dojem ze zvolené vizuální estetiky je současně konejšivý i tajuplný, lehce rozpoznatelný, a přitom stylově nezařaditelný. A v tomto případě to není na škodu. Jde o mořské dno? Podhoubí? Či snad měsíční povrch? Anebo o prostředí zcela nové, dosud neprobádané planety? Odpověď je třeba hledat ve vlastní představivosti. 

Rozsáhlá batikovaná plátna, z nichž na zemi vyvstávají menší či větší kopečky a zákruty, vytváří úrodnou půdu pro růst a vývoj šestice živočichů. Svým rozměrem sahají od podlahy až ke stropu, doslova od stěny ke stěně, a slouží tak současně k projekci fantaskní stínohry svérázných kostýmů. Každý z tvorů je originál, a přitom k sobě tak nějak „patří“. Z práce s výrobním materiálem se tu stává objevování nových druhů různých tvarů, barev i velikostí: jeden tvor připomíná mořskou houbu, další fluorescentní medúzu, jiný křížence perlorodky s černým úhořem. Každý má ovšem ve své podstatě – a tedy i v kostýmu – cosi lidského, ať už jde o prsty v extravagantních rukavičkách nebo z pyramidového blobu vtipně čouhající pár nohou. Pravda, místy toto „zlidštění“ diváka vytrhává z iluze prostředí, které jinak působí schválně ne-lidsky. Anebo je to snad právě tento laskavý dotek reality, ono citlivé propojení známého s neznámým, abstraktního s konkrétním, díky kterému poetická paralela s lidskou společností funguje tak dobře.

Nepostradatelným dílkem mimozemské skládačky je ovšem také hypnotická hudební složka Ursuly Sereghy, jež pro originální nonverbální panoptikum vytvořila zásadní pojítko. Směsice intergalaktického pípání, syntetických zvuků připomínajících šumění radia, podmanivé rytmy nástrojů, které se snad někdo teprve chystá vynaleznout, to vše dotváří onu charakteristicky členitou, snovou krajinu. Precizní světelný design Judity Mejstříkové, využívající fluorescentní prvky na kostýmech a objektech na scéně, podtrhává mnoho z rozehraných, často úsměvných situací s dokonalým načasováním a naivní hravostí. Ta je, koneckonců, v představení všudypřítomná. 

Samotnou myšlenku představení, tedy zkoumání způsobů, jak si vzájemně porozumět a přitom zachovat křehkou harmonii, nelze nevnímat v kontextu současného sociopolitického dění ve světě a nálady ve společnosti, kterou v pravidelných intervalech zachvacuje extremismus a nenávistná rétorika vůči menšinám, cizinectví a jinakosti obecně. V samotném finále, kdy si obecenstvo na popud jednoho z performerů mezi sebou posílá drahocennou plyšovou kuličku jako gesto sounáležitosti, nejednomu z diváků vhrknou slzy do očí. Možná bychom předávání plyšových kuliček měli zavést jako pravidelné ukončení zasedání vlády. Jistě by se tím předešlo nejednomu konfliktu.

Psáno z představení 18. října 2024, divadlo Alfred ve Dvoře, Praha.

Na kraji krajina

Autoři, performeři: AZA Entities, Lukáš Karásek, Margaryta Lebedzeva, Marie Svobodová, Orkun Turkmen, Lucie Vrbíková
Masky, kostýmy, scénografie: Magdaléna Vrábová
Choreografie: Alica Minar
Hudba: Ursula Sereghy
Světelný design: Judita Mejstříková
Technické zajištění: Matouš Ondra
Facilitace kolektivní tvorby: Daniela Voráčková
Produkční zajištění: Věra Halamásková, Ludmila Šindlerová
Fotografie: Michal Vasiľ, Michal Hančovský