Nultý bod – Lunapark emocí II

Je brasse de l'air. Foto: Julien Joubert.

Autor Hana Strejčková

V jedné z kamenných místností v přízemí západního křídla Studia ALTA Invalidovna se během festivalu rozkmitaly pohyblivé strojky na výstavě s názvem V akváriu jsou ptáci. Důmyslné kinetické konstrukce sestrojila Magali Rousseau, performerka a také zručná umělkyně školená v oborech, jako je klenotnictví nebo práce se dřevem. Její objekty s pohonem buď na baterii, anebo na kliku spojovala hravá transformace běžně dostupného materiálu, jako jsou hřídele, kolečka, drátky, páčky do útvarů inspirovaných nejčastěji přírodou nebo člověkem. Vedle sebe se vyjímaly exponáty poletujících ptáků, majestátní velryba s pohyblivým ocasem a tlamou nebo dva lidské palce ze sádry, které se po sešlápnutí spínače roztočily, jako když založené ruce tzv. „melou mlýnek“. Tempo pozorování pohybu ocelových organismů si každý návštěvník mohl určovat sám, buď již zmíněným zapnutím motorku, nebo točením kliky.

Okouzlení z výstavy umocnilo údiv nad fantazijní bohatostí autorky a obdiv k precizní práci s detaily při sledování představení Je brasse de l´air, originálního mechanizovaného divadla. Jeho výjimečnost se skvěla v citlivě odvíjeném narativu obestřeném tajemstvím, v magicky nasvíceném prostoru. Ten vždy odhaloval přesně to, co bylo potřeba, a zahalil tmou vše, co by diváky zrovna rozptylovalo. Francouzská průvodkyně ve své rodné řeči s obrovským zaujetím a energií v hlase vyprávěla bizarní rodinné historky. Divák bez znalosti francouzštiny obdržel text v českém jazyce, ale i tak výraz performerky byl výmluvnější než význam slov. Její verbální projev doplňoval tikot, sykot, skřípot, lomoz kinetických objektů. Intimita prostoru a naprosto nepředvídatelný spouštěcí motiv fungovaly jako magnet pozornosti. „Má matka neuměla plavat. Možná proto mě učila létat,“ zaznělo několikrát během představení. Rousseau překvapovala originalitou nejen v konstrukční rovině představení, ale i dramaturgií, s jakou všechny inscenační složky propojila. Jednoduchými akcemi uváděla diváky až v dětský úžas. Kreslila například křídou půdorys domu na otočnou plochu, na kterou se sama následně postavila a roztočila. Četla nápis vytvořený z ohýbaného drátku osvětleného svíčkou, kterou odvíjením posunovala po pásu tak, aby se písmo doslova odstínilo na plátno za sebou. Nezapomenutelné byly také parní koule z kovu, pod nimiž plál ohýnek v hořáku a které rotovaly jako dvě čajové konvičky kolem dokola, navzájem se vyvažujíce, a mnohá jiná „hejblátka“ a „hračky“. Každý strojek měl ve struktuře představení pevné místo, svou melodii, živý hudební doprovod, sepětí s příběhem, intenzitu světla a stejně tak dostatek stínu. Magali Rousseau a její tým vnesly do programové skladby festivalu poetiku a křehkost. Všudypřítomná zranitelnost (hrdinky v příběhu, strojků, ale i diváků, pokud by vybočili z předložených trajektorií posunu) šponovala citlivost během této události na maximum. 

Zcela opačný dojem vzbudila site-specific performance Explosion. Zatímco Francouzi „vířili vzduch“ mikro pohyby a vědomě využívali zoom efekt, mezinárodní projekt choreografky Alice Minárové by patrně nezachránilo ani gigantické zvětšovací sklo. Umístění čtveřice performerek na betonovou plochu na Rohanském nábřeží ji vystavilo obrovskému fyzickému nasazení, s prostorem ale sehrávala předem prohranou bitvu. Téma lidského napětí či přepětí, přetlaku, stresu, až osobní exploze vedoucí k agresivitě, se zde jevilo jako hra na násilí, hra na naštvání a často i jako absurdní hra na sarkastický humor. Zajímavé taneční motivy, využití masky nebo manipulace s objekty nemilosrdně pohlcoval prašný prostor. Vzdálenost mezi sebou, k divákům, věcem se jevila jako nahodilý prvek generovaný nutností neustále se pohybovat – vířit prach, a to až do samotného konce, který neplánovaně, ale přirozeně dramaticky vygradovala bouřka.  

Nultý bod přinesl pár hlubokých zážitků, ale svou minulost letos nepředčil. Odehrál se v nelehké pandemické době, kterou reflektoval, aniž by, jak bývalo dříve zvykem, „rozvířil“ konvence. Dramaturgie se totiž přidržela standardních formátů, jako byly site-specific performance, interaktivní instalace a komunitní programy, jimž ale v mnoha případech chyběla ona nadstavba umělecké vášně pro kvalitní umělecký experiment.   

L´insolite Mecanique: Je brasse de l´air (Vířím vzduch)
Koncepce, scénář, konstrukce a hraje: Magali Rousseau
Zvukový a světelný design: Julien Joubert
Režie: Camille Trouvé
Klarinet: Stéphane Diskus
Pohybová spolupráce: Marzia Gambardella
Pomocná režie: Yvan Corbineau
Technika: Sylvain Marguerat

Alica Minar & Collective: Explosion
Choreografie: Alica Minárová
Tanec: Evgenia Chetvertkova, Breeanne Saxton, Natalia Wilk, Markéta Vacovská
Hudba: Matouš Hejl
Scénografie a kostýmy: Claudia Besuch
Světla: Raquel Rosildete
Text: Henning Bochert und Ensemble
Asistent choreografa: Lenka Vořechovská
Produkce: Alica Minar & col.
Asistent produkce: Alžběta Konečná
Fotodokumentace: Vojtěch Brtnický, Alicja Hoppel
Supervize: Wanda Golonka, Christiane Berger
Odborné vedení: Lukas Matthaei, Sandra Umathum
Podpora zvuku: Etienne Haan

Psáno z 2. poloviny festivalu Nultý bod, který se konal ve dnech 10. – 15. 7. 2021.