Popelka se šarmem v pop-artové barevnosti

Popelka (Klaudia Radačovská a sbor). Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Lucie Dercsényi

Popelka s hudebním doprovodem Sergeje Prokofjeva je po Romeovi a Julii druhým baletem, jenž komponoval na objednávku petrohradského Mariinského (tehdejšího Kirovova) divadla. Prokofjev dokončil sice první jednání ze třech již v roce 1941, ale v důsledku válečných událostí se premiéra odehrála až o čtyři roky později ve Velkém divadle v Moskvě v choreografii Rostislava Zacharova a o pár měsíců později ji inscenoval Konstantin Sergejev s konkurenčním petrohradským ansámblem. Zacharov balet koncipoval jako baletní férii, zatímco Sergejev upřednostnil komornější pojetí, které se objevilo v roce 1977 ve Státní opeře Praha (tehdy Smetanově divadle). Daleko dříve již nastudoval balet v československé a zároveň první zahraniční premiéře v Národním divadle Saša Machov (1948), jehož verze se hrála až do roku 1967. O její obnovu se zasloužil v roce 1994 Vlastimil Jílek jakožto pamětník role prince u Machova a k režijní spolupráci přizval Vlastimila Harapese. Velkému zájmu se těšila Popelka i v regionech a od 50. let se stala tak říkajíc tradičním titulem, který koloval po divadlech v Brně, Plzni, Liberci, Ostravě, Olomouci, Ústí nad Labem a až do poloviny 80. let zaujímal druhé místo v žebříčku nejčastěji studovaných baletů v tuzemských souborech.

Popelka je po Romeovi a Julii nejfrekventovanějším titulem od Prokofjeva a je samozřejmé, že neunikla ani pozornosti zahraničních tvůrců. Pár měsíců ji po Machovovi uvedl v Covent Garden v Londýně Frederic Ashton. Pařížská opera má od 90. let na repertoáru choreografii Rudolfa Nurejeva, jenž známý příběh přemístil do prostředí hollywoodských filmových ateliérů; Magui Marin pak pojala Popelku jako sen malé holčičky, v němž postavy mají značně bizarní podobu vycpaných loutek. A k autorům, kteří v pohádce o skromné dívce sužované macechou a sestrami hledají další intepretace, patří i Jean-Christophe Maillot, jehož nastudování v roce 2011 uvedl Balet ND Praha a v sezóně 2022/2023 se k němu navrátí.

Tvůrčí elán

Markéta Pimek Habalová, bývalá demisólistka Baletu NdB, v současnosti baletní mistryně a pedagožka, tak měla před sebou řadu možných vzorů, jak balet zpracovat a za sebou již vlastní choreografické zkušenosti, které sbírá od roku 1997 (mimo jiné It´s a Man´s World, Concierto de Aranjuez, My pajďom s koňom, Mezi světy, Rhapsody in Blue). Pokud vůbec mohu zmínit nějakou inspiraci, pak jsem v jejím nastudování zahlédla po taneční stránce jisté spříznění Matsem Ekem a po výtvarné s Jérômem Kaplanem, který navrhl kostýmy pro Maillotovu produkci. Jejich jasné ostré barvy odkazují k pop-artu, jehož představitelé je zbožňovali a s oblibou je prezentovali na plátnech velkých rozměrů, kde barevné kontrasty a plochy vynikly.

Obdobně křiklavé témbry zvolil také Pavel Knolle pro šaty macechy a jejích dvou dcer. Ty nejprve přibíhají do namodralého klasicistně navrženého interiéru od Davida Janoška v bílém negližé a na plese se snaží okouzlit prince v červeno-růžových róbách s bohatými tylovými sukněmi, na hlavách jedna s červenou (Kristýna Kmentová), druhá se světle růžovou parukou (Barbora Bielková). Takové vymódění zdůrazňuje jejich ne zrovna altruistické povahy, vypichuje prostoduchost, jíž využívá jejich matka ke svému prospěchu. Ivona Jeličová brilantně vystihuje její poťouchlost, závist a touhu po vyšším postavení; své výstupy nenechává bez povšimnutí, nakonec je to přeci ona, kdo chce ovládat druhé a mít z nich řádný prospěch. Bez uzardění využívá Popelčina otce jako někoho, kdo jí a jejím dvěma dcerám zajišťuje slušné bytí. A Popelka? Ta jim musí také sloužit.

Choreografka ale dokáže i tyto vážnější momenty odlehčit, dobře je komediálně vybalancovat a vypointovat, což publikum výrazně kvituje – namátkou běh prince před první řadou v hledišti, kdy se pak neobratně snaží přelézt do lóže za pomoci svých přátel nebo spláchnutí, které je slyšet, jakmile jedna ze sester (tanečně a herecky přesvědčivá K. Kmentová) odbíhá z plesu po variaci, kdy se snaží získat pozornost prince, přičemž neustále naznačuje, že pociťuje fyziognomickou potřebu, tiskne si klín a s úpěnlivým výrazem dává najevo zoufalost této prekérní situace a neodbytné nutkání.

Vizuální útok

Pimek Habalová se zkrátka pustila do choreografie s kuráží, směle a erudovaně. Ponechala tři dějství a dodala jim přesvědčivou divadelní náplň – z původního libreta Nikolaje Dmitrijeviče Volkova vypustila některé postavy (např. víly podzimu, léta, podzimu a zimy, kadeřníka, ševce) a tím pohádku zbavila v podstatě zbytečné vaty, což dává představení určenému dětskému divákovi únosnou délku. Měla tak více času na zachycení hrdinů a postaviček, které obklopují Dobrou vílu ztvárněnou étericky působící An Sen Hyun, jež se zjevuje na horizontu a vstupuje na jeviště zpoza světa skrývající se za krbem.

Na první pohled se mi zdálo, že tanečníci v bílých kostýmech s kuličkami, krátkými balonovými kraťasy přicházejí jako přízraky z nebes a trio tanečníků ve světlých nabraných kalhotách, s bílými parukami a vousy mi evokovalo mraky. Ale dle upraveného, v programu otištěném libretu s neupřesněným rozdělením na dějství a jednotlivé obrazy, jde o vlky. Je to jen malá diskrepance, jíž se možná nikdo jiný zabývat nebude, protože dění na jevišti je jinak čitelné. Důležitou úlohu má zde truhla – z ní bere Popelka šaty po zemřelé mamince a vzpomíná na ni. Na truhle usíná a ocitá se v lesním hájemství, výtvarně pojatém coby ráj houbiček na vysokých nohách, do truhly ji zavírá macecha před princem hledajícím dívku, která by obula ztracený střevíček. Svět fantaskních zjevení v čele s vílou obklopující překvapenou Popelku jako by se snesl na zem z noční oblohy (proto výše zmíněná asociace s mraky), dívčina dostává od své ochranitelky špičkové střevíce a kuriózní skřítci a bytosti ji odnášejí z jeviště.

Škálu barevných kontrastů odlehčují v prvním dějství šedé obleky prince a jeho dvou kumpánů, ve druhém je mladík celý v bílém (pro Popelku v tuto chvíli stejně neuchopitelný jako sen). Řádně vyfešákováni jsou na plese i oba princovi přátelé, jímž macecha nadbíhá a svádí je. Rudé šaty vyměnila pro tuto příležitost za dlouhé černé, které ladí s černým mikádem a kloboukem s širokou krempou. Barevné kombinace jsou vůbec poutavé: modrá a zelená, černá a bílá doplňků (paruk, bot či punčocháčů) se odrážejí od tmavých kostýmů a dodávají inscenaci šmrnc a šťavnatost. Výrazné a charakter podporující jsou plesové šaty princezen vehementně se ucházejících o princovu přízeň – ruská šlechtična má zelené, v oranžových se honosí maďarská a v červených španělská.

Tento vizuální útok je účinný a nahrává ladění baletu, když Pimek Habalová stejně jako Maillot odlupuje z pohádky nasládlou krustu – on jde po psychologických zákrutách hrdinů, pouští se do hlubšího psychologického vhledu a výkladu, ona odkrývá charaktery místy až skrze satirickou nadsázku, vtipné odlehčení, což neznamená, že by ulpěla na povrchu. Nepodbízí se, ale jakoby mimochodem koná a tvoří. Její režijní a choreografická koncepce nemá hluchá místa, představení má spád a švih. Choreografka se pustila do inscenování s režijně-dramaturgickou odvahou, která se jí vyplatila, když využila svou erudici, muzikalitu a invenci.

Taneční struktura je barvitá, obsahuje řadu neotřelých nápadů. Zřetelně opouští čistě klasické pózy, do textury se promítá matně neoklasika, navrch mají dynamické proměny (v prvním dějství ne vždy dostatečně včas reagující na staccatové pasáže), dominuje časté vedení pohybu z periferie k centru přes velké rond de jambe en dedans, jemuž oponují prudce vystřelené paže (což mi připomnělo výše zmiňovaného Eka). V obraze plesové slavnosti se dostane také na valčík a tanečníci a tanečnice nemají čas na oddech, když se stále něco děje a sbor tu není jen „nutnou stafáží“, ale živým a funkčním organismem. V paměti mi zůstaly dva duety Popelky s princem – první na plese, kdy Klaudie Radačovská prožívá lásku na první pohled, její pohled jihne, úsměv roztává a pohyby jsou rozechvělé. V druhém mizí ostych, vynechávají se vysoké zvedačky a dvojice dýchá volněji. Choreografka klade větší důraz na hladké plynutí, spontaneitu, a tak jakoby mimoděk proběhne proplutí tanečnice kousek nad zemí a vynikne jemná práce paží.

Klaudia Radačovká dala své Popelce počáteční nesmělost a vidění světa dětskýma očima – ty se jí rozzáří, když spatří dobrou vílu, poté prince, který její půvabům, skromnosti a mírnosti podlehne. V závěru můžeme obdivovat jednoduše nádherné Popelčiny svatební šaty v barvě champagne a v nich půvabně elegantní K. Radačovskou po boku Arthura Abrama, prince, jehož úsměv je nakažlivý a téměř nikdy ho neopouští. Markéta Pimek Habalová tak dovedla Popelku srozumitelně až do finále, nadto v ní ponechala prostor pro snění, fantazii a víru v dobré konce…

Psáno z premiéry 13. května 2022, Národní divadlo Brno.

Popelka
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie a režie: Markéta Pimek Habalová
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Pavel Knolle
Dirigent: Ondrej Olos
Premiéra: 13. května 2022