Lucie Hayashi

Choreografa Jana Kodeta není třeba dlouze představovat. Ne každý ale asi měl možnost jej osobně poznat jako otevřeného, upřímného a vřelého člověka, který rozdává pozitivní energii na potkání. U příležitosti oslav jeho životního jubilea jsem chtěla namířit reflektor místo na jeho tvorbu naopak do hlediště, odkud svá díla kriticky pozoruje, či do zákulisí, kde předává tanečníkům svůj nekonečný optimismus. 

Sláva těm, kdo umí a chtějí oslavovat, gratulace jubilantům k výdrži a dosaženým zkušenostem. Spolu s Tancem Praha přišel před třiceti lety nejen do hlavní metropole, ale do celé republiky tanec současný, světový a špičkový.

Brněnský noční rozjezd MHD kupodivu nesmrděl, nehlučel a nerušil v přemítání nad právě viděným. Zřejmě jej z velké části zaplnili kultivovaní návštěvníci Divadelního světa, kteří mířili před sobotní půlnocí z Reduty domů a stejně jako já tiše rozjímali nad novým dílem Jiřího Bartovance. Hledala jsem slova, jak popsat dění, kvalitu, obsah i formu – to vše si totiž pohrávalo s vlastními hranicemi a přitom se spirálovitě nořilo do sebe. Omámena obrazy, které se mi vrývaly do paměti, i snahou odlišit je od představ, jež se během sledování odehrávaly pouze v mé hlavě, vracelo se mi stále jasněji jedno jediné slovo vystihující dokonale celou inscenaci – Obrys.