O umění naslouchat, umění jednat a umění se bít… za umění

O umění naslouchat, umění jednat a umění se bít… za umění

Autor Lucie Hayashi

„Nečekejte mír tam, kde je hlad,“ řekl určitě už někdo moudrý přede mnou. 

V českém tanečním světě se traduje množství separovaných jednotek, které okopávají vlastní zahrádku obehnanou hustým plotem a skromnost dešťových kapek je vede k neochotě k dialogu napříč generacemi, pozicemi, žánry, lokacemi i institucemi.

Konference Český tanec v datech pořádaná minulý týden IDU i její provokativní podtitul „střed zájmu“ se pokusila tuto legendu vyvrátit – a všichni přítomní svou účastí ukázali, že problém určitě netkví v neochotě. Taneční komunita (snad díky infiltraci přesahových nonverbálních divadelních žánrů) je stále silnější a zdravější, plná výrazných, tvůrčích a ambiciózních osobností, které mají zájem na rozvoji kvality oboru. Vědí o sobě, tolerují se a dokážou naslouchat i cizím problémům. Dokážou hájit své postoje, potřeby a zájmy, argumentovat svou jedinečnost a správnost vytyčené cesty.

Jenže ke smyslu „dialogu“ zde pořád něco schází. Chuť a snaha se nejen vzájemně vyslechnout, ale také slyšet a inspirovat, nejen tolerovat, ale také respektovat, nejen poukázat na svůj, vzájemný či společný problém, ale také dojít k nějakému konkrétnímu závěru či řešení. Zkrátka brát se navzájem jako rovnocenní partneři a pokusit se o nastolení důvěry a ideálně i spolupráce – strhnout ploty a sdílet plody společné úrody.

Umělci mnohdy volají, že nechtějí dělat politiku, chtějí dělat umění. A přitom křičí, že nejsou respektováni a zaplaceni. Co je to ale politika? Není to právě nástroj, jak se angažovat a bít za umění, ukázat jeho sílu? A není náhodou rozdrobenost a nevraživost na taneční scéně způsobena právě tím malým krajícem, o který se musíme prát na úkor druhých? Semknutí komunity a odvaha ke společné akci jde ruku v ruce se získáním většího bochníku.

Tento rok si více než kdy jindy připomínáme jizvy národa, který se dokáže ozvat a semknout, jen když už opravdu teče do bot. Kdy začne téct do bot nám? Nebo snad už léta vytrvale tancujeme v holínkách po kotníky ve… vlastním potu?