Ozvěny Impulstanz – Marie Chouinard svádí Vídeň

RADICAL VITALITY,SOLOS AND DUETS (Carol Prieur). Foto: Sylvie-Ann Paré.

Autor Lucie Hayashi

Pro evropské tanečníky je středobodem letních prázdnin již dlouhodobě taneční festival Impulstanz, který nabízí neskutečnou plejádu workshopů, seminářů, představení a příležitostí. Na celý měsíc zaplaví Vídeň a z podobných akcí ve střední Evropě je nejvyhledávanější. Tradičně se na něj sjíždějí prestižní pedagogové ze všech koutů světa, všech žánrů a stylů tance i příbuzných oborů, které se pro vzdělání tanečníků hodí (zpěv, hudba, light design atd.). Divákům prezentuje své nejnovější produkce více než šedesát umělců, od mladých talentů po renomované choreografy, kteří vedou tvůrčí dílny.

Centrem dění je Arsenal, prostory bývalé věznice, kde probíhá synchronně až deset lekcí. Některé prostory jsou upravené na divadelní sál a poskytují přehlídku výsledků tvůrčích dílen nebo samostatná představení. Tanec však v tomto období zaplní i další divadla a galerie, náměstí, parky a veřejná prostranství. Pestrá nabídka s sebou nese samozřejmě i díla různé úrovně zpracování, a tak se nelze divit, že běžní návštěvníci investují spíše do prokazatelně kvalitních inscenací. Ty ostatní jsou spíše jakousi inspirací pro zúčastněné, nové cesty hledající umělce.  

Lákavá Meg Stuart

Slavné jméno americké choreografky Meg Stuart přilákalo diváky do Arsenalu na večer s názvem Serious Fun, který tvořila spolu s Markem Tompkinsem v rámci laboratoře, v níž hledají podklad pro knihu o instantní kompozici (Real Time Composition), věnované „technice, výzkumu, filozofickému dobrodružství i výsledku samotnému“.

Diváky uvítal obraz devíti performerů „rozházených“ po prostoru, každý ve svém světě. Muž hrající na violoncello za maketou stromu, dívka hledící na plastové lahve vyrovnané na trámu, o kus dál svíjející se tanečník s blonďatou parukou a podpatky, pár plazící se po zemi… Postupně se začali účinkující probouzet, protahovat, proměňovat stanoviště i scénu. Někteří začali mluvit, jiní si házeli s balonkem. Někdo skákal na karimatce, jiného napadlo nasadit si chůdy a křičet o pomoc. Vzduchem se nesla hesla jako „Pleasure of the sensation“ nebo „Time can change and bend with your mind“.

Interpreti mluvili přes sebe, vymýšleli různé interakce, někdo jen přihlížel, jindy se nápadů nakumulovalo více, což ale zase zapříčinilo hluché momenty působící bezradně. Sami mnohdy nevěděli, co dál, nápady vyzněly naprázdno, akce se nedotáhly. „We are the problem, we are the trouble,“ křičeli v jednu chvíli sborově. Když už opravdu nevěděli, jak dál, otevřeli zadní vrata a publiku se naskytl pohled na pravidelně projíždějící dodávku se šipkami na střeše. Poprvé si vysloužila úsměv, podruhé smích, podesáté ale už jen zkoumavé pohledy. Auto se objevilo nakonec i na jevišti, aby po chvilce trapného zevlování a interakce s řidičem zase odjelo…

Laboratoř tvůrčího okamžiku byla prostě improvizační seancí seskládanou z roztodivných nápadů a inspirací, které se kupily na scéně bez ladu a skladu, formy, obsahu i pointy. Způsob tvorby je to možná legitimní, ale jako výsledek velmi labilní. Stoupá a padá s výkonem a přesvědčivostí jednotlivých interpretů, ale i vyrovnaných vztahů a týmové práce skupiny. Ani jednoho se však diváci nedočkali, po hodině už jejich trpělivost otupěla pocitem trapnosti a přestali reagovat i na jindy možná zábavné gagy. Dodejme ještě, že ve stejném duchu se nesl i hudební doprovod, tedy největší jistotou se pro improvizující muzikanty staly velké jednobarevné plochy bez jakékoliv návaznosti.  

Záhadná Clara Furey

O intelektuální koncept se snažila kanadská umělkyně Clara Furey, která spojila inspiraci z artefaktu v podobě lehátka z koncentračního tábora s poezií Leonarda Cohena. Probíhal tři patra pod úrovní vchodu do muzea současného umění Mumok, v sále připomínajícím kotelnu, vedle kavárny. Minimalistické pohyby polonahé tanečnice navodily meditativní atmosféru, občasné škubnutí těla upomnělo na strach nebo vztek, po nichž následovala tupá odevzdanost. Stejně jako u Cohenových veršů střípky nedokončených myšlenek, záškuby těla Furey následované pomalými gesty zatěžovaly prostor otazníky. When Even The asi mělo být jakýmsi rituálem a kontemplací. Hudební doprovod připomínal šumění moře nebo houkání parníku. V mnoha případech vydržela ležet bez hnutí, jako by usnula, někdy byl slyšet jen přerušovaný dech.

Tanečnice si celou dobu zakrývala obličej svými vlasy. Svého jediného partnera – lehátka – se ani nedotkla. Celý projev působil uvolněně, jogínské pózy střídala klidná chůze nebo pomalé otáčení hlavou. Pokud interpretka sváděla nějaký vnitřní boj, nedozněl bohužel k divákům, kteří se vrtěli na zemi nebo provizorních schodcích. První se zvedli již po půl hodině, přibližně v tu dobu se změnilo také osvětlení – nahé torzo již neosvětlovala jediná žárovka v rohu, ale zářivky po obvodu celé místnosti, které se neustále rozsvěcely a zhasínaly. Dívka na změnu nijak nereagovala, zato diváci, kterým to nebylo nijak příjemné, zavírali nebo mhouřili oči a po hodině od začátku jich zbyla jen polovina. Devadesát minut byla hranice pro další otrlé a do konce zůstala opravdu už jen hrstka. Performance by možná zaujala v galerii jako instalace pro procházející návštěvníky, ale jako samostatná taneční produkce nedokázala udržet napětí.  

Provokující Marie Chouinard

Před Lidovým divadlem se srotil dav už dávno před začátkem představení souboru Marie Chouinard Comapny, které slibovalo jeden z vrcholů festivalu. Důvodem byl Prolog k představení, tedy dva tanečníci (Sébastien Cossette-Masse, Catherine Dagenais-Savard), každý na metru čtverečním bílého baletizolu, a tabulka s nápisem „Plním přání. Stačí požádat o tanec.“ Stačilo přistoupit k jednomu z nich, šeptem do ucha vyslovit přání a tanečník se jej snažil během minuty ztvárnit, zhmotnit, jako by se modlil jen a jen za vás a vaše sny. Tento koncept si choreografka vyzkoušela v roce 2002 na vlastní kůži, nyní se jevil jako ideální pro doplnění festivalové atmosféry, nalákání kolemjdoucích k zastavení a zároveň naladil přicházející.

Večer nazvaný Radical Vitality, Solos and Duets vyplnily úryvky z různých choreografií napříč posledními čtyřiceti lety tvorby Chouinard. Na třicet krátkých výstupů, v délce od dvaceti vteřin po dvacet minut, skvěle vykreslilo rukopis slavné provokatérky i její vývoj. Umění zkratky, vtipu a přímočarosti je předpokladem každého geniálního tvůrce. Originalita Marie Chouinard tkví v odvážné hře s erotikou, potažmo vášní, emocemi, ale i základními lidskými potřebami. Balancuje na hranicích s obscénností nebo nevkusem, které dokáže posouvat díky vtipnému zpracování.

Scénickou část zahájilo lascivní sólo se zvonečkem z opusu Orfeus and Eurydice z roku 2008. A hned jedna z prvních a nejstarších choreografií byla ta, která tolik pobouřila Prahu při její první návštěvě v roce 2001 a i po 38 letech od premiéry dokáže publikum šokovat. Jedná se o scénku s dívkou v bílých šatech, plechovým kýblem a sklenicí vody. Tanečnice přijde na scénu, vodu vypije, rozkročí se nad kýblem a po chvíli se ozve hledištěm cinkot proudu moči. Spokojená odejde na druhou stranu.

Velké ovace sklidily také duety, například Paideia Duet z díla Les Trous du Ciel (1991), v němž muž se ženou poskakují na místě bok po boku a při tom hlasitě vzdychají, střídavě i společně, nebo 35 sekundový Swing Duet z 24 Preludes by Chopin (1999) s tanečnicí na špičkách. V programu se mohl divák i dozvědět, kdo tančil při premiérovém uvedení konkrétního díla. Samozřejmě nejčastěji jmenovanou je sama Marie Chouinard.

Lze vypozorovat, že se jednalo předně o kusy se zajímavým scénickým nebo kostýmovým řešením, jako například příliš hluboký rozparek na zádech v A Few Ways to Quietly Make My Way To You (1980), extravagantní šamanský obleček v Earthquake in the Heartchakra (1985) či kostým škorpióna z S.T.A.B. (Space, Time and Beyond, 1986). Experimentovala také s jednotlivými částmi těla, jejichž tanec živě přenášela kamera na velké plátno, aby byl pro diváky zřetelnější. Tak fungoval například Hands Duet nebo Visages inscenace Opera Dogma (2001–2008).

Připomněli jsme si také její pestrou práci se zvuky vydávaných interprety, kromě pokřiků a vzdechů například mluvu přes rouru v ústech, připomínající nářek velryby, ve výstupu nazvaném Whale and Three Times Gould nebo výkřiky bolesti v Ouch! duetu z díla bODY_rEMIX/gOLDBERG_vARIATIONS (2005). Hra s emocemi vykulminovala v duetu pláče a smíchu z The Golden Mean (2010) nebo zamilovaného útoku dívky líbající muže na podstavci z choreografie Chorale (2003).

Nelze popsat všechna čísla ani vzpomenout všechny momenty smíchu a překvapení či údivu nad nápaditostí. Je jen málo choreografů, kteří by se mohli odvážit postavit večer na výřezech z vlastní tvorby tak, aby nenudili banálním opakováním motivů nebo kroků. Totéž platí o hudebním doprovodu. Ve většině případů připadá kredit skladateli Louisi Dufortovi, a přitom je každá skladba jedinečným originálem, plně ve spolupráci s performancí. Sevřená forma krátkých čísel tak nabízí během dvouhodinového programu multiplované katarze, v duchu Marie Chouinard můžeme říci i několikanásobný orgasmus.

Psáno z  28. července 2018, Impulstanz Vídeň. S

Serious Fun
Koncept a režie: Meg Stuart, Mark Tompkins
Účinkují a vytváří: Giles Toutevoix, Volmir Cordeiro, Maxime Dupuis, Elizabeth Francisca, Marc Lohr, Maria F. Scaroni, Ariana Tengner Barros, Marcio Canabarro
Premiéra: 25. 7. 2018 

When Even The
Koncept, choreografie a tanec: Clara Furey
Hudba: Tomas Furey
Světlo: Alexandre Pilon-Guay
Premiéra: 6. 12. 2017 

Radical Vitality, Solos and Duets
Choreografie: Marie Chouinard
Tančí: Sébastien Cosette-Masse, Catherine Dagenais-Savard, Valeria Gallucio, Motry Kozbur, Morgane Le Tiec, Luigi Luna Scott McCabe, Sacha Oulette-Deguire, Carol Prieur, Clémentine Schindler
Hudba: Louis Dufort, Frédéric Chopin, Carles Santos, Robert Racine
Scénář: Marie Chouinard
Kostýmy: Marie Chouinard, Liz Vandal, Louis Montpetit
Masky: Marie Chouinard, Jacques-Lee Pelletier
Světlo, video a rekvizity: Marie Chouinard, Axel Morgenthaler
Premiéra: 23. 6. 2018