Tanec – věc veřejná?

Tanec – věc veřejná?

Autor Lucie Hayashi

Moje tříletá dcera ráda tančí. Nejčastěji se smutným výrazem zkouší vláčná port de brasa u toho si neslyšně zpívá. „Nedívej se!“ napomíná mě, i když po očku pokukuje, zda ji sleduji. 

Otevřela mi oči, které jsem u mnoha produkcí únavou přivírala. Jako při psaní deníku myslíte na neznámého čtenáře, existují zřejmě i taneční umělci, kteří mají nutkání být pozorováni během své soukromé výpovědi. A musím připustit, že jsou i tací diváci, kteří takové pozvání do nitra rádi přijímají. Pomocí vlastních asociací se ponoří do své mysli, emoce nechají proudit vlastním tělem a oddají se meditaci a svému vnitřnímu rozpoložení. 

Věřím ale, že narazíte i na ty, kteří se stejně jako já přijdou do divadla pobavit, potěšit, inspirovat či nabudit. Chtějí být uměním oslněni, nastartováni k jinému úhlu pohledu na dané téma, očekávají pro své smysly zážitky barevnější, hlučnější, přímější. Zkrátka se nechtějí nudit, hloubat ve vlastním nitru ani přemýšlet, co interpreta asi trápí. Přesto nelační po kýči, povrchní líbivosti nebo podbízivém humoru. 

Shodneme se na jednom: dílo, které dokáže uspokojit všechny – laiky, odborníky, milovníky undergroundu i masové produkce – je ideálem. V době nových médií a umění bez cenzury není snadné zaujmout cizelovaným projevem vytříbeného umění. A tak někteří tvůrci hledají způsoby, jak tuto druhou skupinu zaujmout, zvednout ze židle. Experimenty s diváky někdy zachází tak daleko, že se plaší jedinci po přečtení recenzí při slovu interaktivní stahují do posledních řad, kde si svou židli chrání. (Vim Vandekeybus to vyřešil tím, že hned zpočátku publiku raději židle ani nenabídl.)

Ale kde je hranice podbízivosti a komerce? Je nutné umět se „prodat“? Je „prodejnost umění“ sprostým slovem? Měl by stát podporovat především umění menšinové, nemasové a intelektuální? Nebo by se měl řídit jeho veřejným úspěchem? A neměla by být jediným měřítkem pouze umělecká kvalita díla? Proč pak komise dotačního řízení požaduje výsledky prodejnosti? Jak přesvědčit „odborníky“ o své velkoleposti a přitom potřebnosti, pokud statistiky ziskovosti stagnují?  Pro koho vlastně tančíme?