Sdíleli jsme myšlenku, že taneční recenze hraje klíčovou roli pro uznávání a podporu vývoje tance jako umělecké formy. Osvětlení toho, v čem tkví bohatství různých tanečních forem, usnadňuje širší konverzaci o roli umění v rámci utváření a zpochybňování společenských norem. Taneční kritice se však nemusí skutečně podařit překlenout propast mezi tím, co má být prožito nebo pochopeno, a tím, co je sdělováno divákům a čtenářům.
Během debaty jsme probírali pozitivní výsledky nebo scénáře zapojení publika a čtenářů. Ukázalo se, že za potřebou větší proaktivity se ve skutečnosti skrývá potřeba komunity. Společenství, v němž se všechny strany cítí být viděny, uznány a oceněny za svůj přínos. Aby se toho dosáhlo, vyvstala otázka, zda by bylo přínosné rozvíjet rozhovor mezi umělci a kritiky poté, co již byla recenze zveřejněna. Co by se tím ztratilo? Co by se tím získalo?
Dialog s umělci umožňuje tanečním kritikům odhalit hlubší vrstvy představení – jeho inspiraci, účel a umělecký záměr. Díky proniknutí do tvůrčího procesu mohou kritici poskytnout divákům zasvěcené informace, které jdou nad rámec zaměření pouze na představení, na produkt.
Pochopení umělcova záměru zvyšuje schopnost diváků spojit se s emocionálním a konceptuálním rozměrem představení a vytváří hlubší a pohlcující zážitek, který si diváci mohou odnést domů díky pochopení procesu, který stojí za překladem formy.
Dalo by se namítnout, že tento překlad by se měl uskutečnit, aniž by musel být objasněn. Ano, to je skutečně umění v umění. Avšak stejně jako se může záměr ztratit v překladu prostřednictvím formy umělců, může se ztratit i v překladu psaní kritiků. Takže v konečném důsledku mohou obě strany selhat.
Smysluplný dialog s umělci v neposlední řadě otevírá divákům nové dimenze ocenění. Diváci, kteří jsou svědky dialogu, dosahují jemného pochopení uměleckého procesu a úvah, které formují taneční dílo, a podporují tak kulturu uznání složitosti taneční tvorby. Dialog navíc může divákům poskytnout nástroje, koncepty a způsoby uvažování o zkoumaném tématu, které si mohou odnést.
Myšlenka rozhovoru mezi umělci a kritiky se v rámci debaty jevila jako utopický a příliš romantický scénář. Přítomní kritici zažili, že mnozí umělci nejsou otevřeni tomu, aby se o jejich díle veřejně diskutovalo. Autoři navíc nemají pocit, že by měli vysvětlovat nebo hovořit o svém pohledu na prezentované umělecké dílo. Někteří se domnívali, že konflikt je občas nutný a že tento proces je v rámci umění přirozenou cestou vývoje. Jejich názory a respektující, realistické boje jsou platné. Přesto zůstává otázka: co by mělo větší přidanou hodnotu?
Jako člověk, který pochází z obou stran spektra, z tvorby tanečního umění a psaní o tanečním umění, a jako někdo, kdo v současnosti vychovává budoucí profesionální tanečníky, kteří potřebují využívat recenze pro svou teoretickou práci, pro mě bylo toto téma vždy důležité. Osobně věřím, že v přístupu ke vzájemné konverzaci se skrývá nezměrné množství nedotčeného potenciálu. V symbiotickém vztahu mezi tanečními kritiky a umělci jsou skutečnými příjemci diváci, kteří se obohaceného dialogu účastní. Hodnota plynoucí z této interakce přesahuje hranice divadla a vytváří hlubší, informovanější a propojenější taneční komunitu. Rozhovory mezi tanečními kritiky a umělci povznášejí divácký zážitek a poskytují bránu k jádru tvůrčího procesu. A to by podle mého názoru mohla být jejich společná pomyslná Polární hvězda.
Otázka nakonec zní, jakou hodnotu chceme přidat? A za jaký výsledek jsme ochotni nést odpovědnost?
Psáno z workshopu Udržitelnost tanečních médií organizovaného Tanečními aktualitami v Ostravě 6. – 8. října 2023.
Poznámka redakce: Tento text vznikl v rámci projektu Taneční kritika v evropském kontextu. Projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury.
Kata Zagorski
Neprávem? Tak to som sa chvíľu snažila zistiť, či právem alebo neprávem, aj či bola právem alebo neprávem vrátená späť,…Padesátka tanečníků burcuje bratislavskou scénu v nové inscenaci Bolero