Taneční dramaturg – zbytečný luxus?

Taneční dramaturg – zbytečný luxus?

Autor Natálie Erbesová

Potřebují kamenná divadla specializovaného tanečního dramaturga? Někoho, kdo se nejen stará o programy k inscenacím, ale spolu s uměleckým vedoucím dává souboru tvář, profiluje ho a je živou součástí zkušebních procesů? Z tuzemské praxe se může zdát, že nikoliv. Na západě od nás se však bez něj neobejdou a i nezávislé soubory současného tance s dramaturgy hojně spolupracují. Z našich baletních souborů využívá vlastního dramaturga jen Národní divadlo Praha, Brno, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a externě Moravské divadlo v Olomouci. Avšak i tak se na konkrétních projektech často podílejí jen minimálně. V ostatních divadlech může být jejich absence argumentována nedostatkem financí nebo jednoduše přesvědčením, že je podobná funkce nadbytečná.

Objevují se názory, že taneční dramaturg je v baletním souboru nepotřebný, protože na rozdíl od činohry tanec nepracuje s textem, a proto není co analyzovat. Přihlédneme-li k faktu, že řada současných divadelních projektů vzniká autorsky a neopírá se o textovou složku, ztrácí tento postoj na přesvědčivosti. Argument o zbytečnosti taneční dramaturgie lze přijmout ve chvíli, kdy rezignujeme na hledání pojítek k aktuálním společenským problémům. Když přijímáme tanec jako spektákl formální krásy, který dramaturga nepotřebuje. V opačném případě by měla taneční dramaturgie přispívat k hlubší tematizaci děl a k jejich konfrontaci se současností.

Na potřebu tanečního dramaturga pevně ukotveného uvnitř divadelní mašinérie upozorňoval už v roce 1983 ve svých skriptech nedávno zesnulý Vladimír Vašut. Bohužel vidíme, že se od té doby mnoho nezměnilo. Současně se nabízí i problematika jejich školení či spíše neškolení a s tím spojená otázka – kde je vzít? To už by ale mohl být námět na další sloupek.