Tanec ve službách budování národní identity

Tanec ve službách budování národní identity

Autor Natálie Erbesová

Za čtyři dny budeme slavit sto let od založení Československa. Nechci opakovat fráze o jeho vzniku a vzpomínat, jak „sužovaní Češi rozbili okovy svého utlačovatele a vyšli vstříc lepším zítřkům“ – navíc by to s tancem až tak úplně nesouviselo. Avšak lze vzpomenout, že i tanec svého času posloužil jako důležitý nástroj národní agitace.

Nebýt několika národních buditelů, jejichž úmysly od dvacátých let předminulého století propukly na plné obrátky, dnes bychom si snad vznik republiky ani nepřipomínali. Zatímco Dobrovský a Jungmann probouzeli český jazyk a Hanka s Lindou „objevovali“ poklady naší historie, ani tanec nezůstal stranou. Když totiž obrozovat, tak se vším všudy.

A tak se ve čtyřicátých letech 19. století začaly šířit zvěsti o chudé děvečce Aničce Chadimové, která při hlídání dětí tančila na dvorku nový tanec – polku. Skutečná geneze tohoto fenoménu šla stranou – konečně pravý tanec českého lidu! Polka vyvolala ve vlasteneckých kruzích obrovské nadšení, a kdo ji netančil, snad ani nebyl Čech. Co na tom, že naši vlastenci neuměli dobře česky, stačil správný dvoudobý rytmus v těle.

I vášnivý tanečník Jan Neruda kvitoval s povděkem energičnost polky. Dobové lidové tance klidnějšího rázu totiž spojoval s příliš pomalu se probouzejícím češstvím. Český národ označoval v lepším případě za spící, v horším za zmalátnělou husu. Ať žije český národ! Ať žije svižná polka!

Řečeno s trochou nadsázky, i na takových základech vzniklo Československo. Holt, jak napsal Vladimír Macura, když to nešlo jinak, bylo třeba svou národní identitu po obrozenecku „vymyslet“. ​