Speak Up!

Když mi Josef Bartoš napsal zprávu, zda bych pro Taneční aktuality nechtěla napsat sloupek pro pravidelnou středeční rubriku názorových textů na téma mého připravovaného představení metaBaletky, byla jsem právě uprostřed roztočeného filmu a další verze mnohokrát přepisovaného scénáře. A protože jsem „pleaser“, tedy ten, kdo se snaží činit druhým potěšení a příjemno, automaticky jsem souhlasila. Když jsem však později pročítala přesné zadání, vracelo se mi jako černá můra do mysli slovní spojení napsat „něco od plic“.

28. 4. 2021 úhel pohledu

Miřenka Čechová. Zdroj: Classic Praha.

Autor Miřenka Čechová

Snad píšu víc osobně než akademicky, často introspektivně, většinou intimně, občas melancholicky, někdy je v mém psaní více ironie, jindy žádná, výjimečně je to jen plynutí slov vyjadřujících vnitřní stav a úzkostlivé myšlenky, jež mi víří hlavou. Co ale dokonale neumím, je psát cokoli „od plic“. Kéž bych to uměla! Respektive, kdybych dokázala psát a mluvit „od plic“, pravděpodobně bych nedělala toto představení. Buď Josef použil slovní spojení „od plic“, protože si mě přeje vidět jako neohroženou „údernici“, nebo jej použil bez hlubšího promýšlení jako slovní klišé pro vytvoření dostatečně atraktivního a provokativního obsahu anebo, v tom nejvíce zajímavém případě, mě tímto slovním spojením ponouká překročit vlastní Rubikon a na ploše dvou a půl tisíce znaků podstoupit transformační rituál. Protože jsem idealista, rozhodla jsem se, že pravdou bude třetí možnost, a protože kromě idealisty a pleasera jsem také „finalizer“, tedy ten, kdo věci dotahuje do konce, uvrhla jsem se do zoufalého přemýšlení nad tím, jak zadaný úkol splnit.

Spočítala jsem dopisy a zprávy od čtenářek a čtenářů Baletek, kteří se odvážili sdílet vlastní příběh, a došla k následujícímu číslu. Jejich počet se rovná počtu vět v následujícím odstavci. Každá jednotlivá věta obsahuje jeden unikátní a lidsky hluboký příběh, o který se se mnou podělili. To, co nás všechny spojuje, je nemožnost mluvit a jednat „od plic“, snad proto, že nás to nikdo nenaučil, že nám to nikdo neumožnil anebo proto, že to nebylo žádoucí. Je to o strachu promluvit o tom, co je pro nás všechny těžké, o nemožnosti komunikovat hluboko zasazené rány vryté do našich těl a myslí v ranném dětství, o neschopnosti postavit se sami za sebe. Moje odpověď, každému z nich, je následující:

Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up! Speak Up!

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.