Po čem děti touží

Po čem děti touží

Autor Lucie Dercsényi

Ohlédneme-li se letmo do historie, je nasnadě, že nejen koncem 19. století vábily do divadel balety takových velikánů, jakými jsou Petr Iljič Čajkovskij mezi skladateli a Marius Petipa mezi choreografy. Mladičkým ratolestem z aristokratických vrstev nebylo zatěžko strávit bez reptání v sametově hebkých lóžích i několik dlouhých hodin. Není divu, vždyť se se vší pompou uváděla Šípková Růženka, Louskáček či Labutí jezero.

Počátkem 20. století se urodilo dostatek pohádkových baletů i na českých jevištích, výjimečným titulem domácích scén pak zůstává Špalíček Bohuslava Martinů prvně nastudovaný v roce 1933. Je smutné, že ani při příležitosti blížícího se skladatelova výročí (v roce 2019 uplyne 50 let od jeho úmrtí) žádný z českých souborů po tomto baletu nesáhl. Poslední nastudování Evou Blažíčkovou v roce 2009 v Kongresovém centrum Praha bylo jedinečným projektem a troufám si tvrdit, že nejen pro mě nezapomenutelným zážitkem.

Exkluzivním múzickým dotekem pro malé i velké se stal opera-balet Dítě a kouzla z dílny Jiřího Kyliána, které získalo do repertoáru i pražské Národní divadlo. Tam se odehrála rovněž prozatím světová derniéra. Kdo produkci neviděl, má smůlu, protože balet lze vidět pouze na záznamu.

Zkrátka baletů, na něž v současných informačně třaskavých časech nalákáte své potomky, je jako šafránu. Obklopeni mediálními vymoženostmi a zahlceni příběhy s proklatě akčními (i když fantaskními) hrdiny se nedají jen tak lehce vytrhnout z virtuální reality a nenechají se okouzlit „jen“ divadelní iluzí. Pravda, balet Sněhurka a sedm trpaslíků, jímž své příznivce oblažují moravská divadla již pár desítek let, není asi tím, po čem děti touží, neb těžko je svým prostoduše kýčovitým zpracováním vytrhne z mediální letargie.

Ale nezoufejme si. Chvályhodným dramaturgickým trendem poslední doby je získávání a vzdělávání té nejmladší divácké základny v tzv. ateliérech, dílnách a workshopech, na nichž participují i první sólisté baletních souborů. I proto v nejbližší době nehrozí, že by taneční umělce nahradila animace v 3D a divadla zela prázdnotou. Naštěstí se stále najde dost odvážlivců s dobrými nápady a zdatným tvůrčím týmem, který děti přesvědčí, že to, co dělají, zrovna (ba)letí... Tak jako v zářijové premiéře v Plzni. 

.