Císařovy nové šaty?

Císařovy nové šaty?

Autor Lucie Dercsényi

Šero, v něm matné obrysy postav. Myslíte, že jde o sen nebo vám slábne zrak? V žádném případě. Naopak, čelíte tvrdé realitě. Možná vás zaskočí, možná jste ji už zažili. Ano, i takové pochybnosti se vás v divadle během umělecké produkce mohou zmocnit.

Aby toho nebylo málo, nejenže se téměř celé představení odehrává za sporého nasvícení, ale ani po přečtení myšlenkových pochodů, jimiž se autoři zaštiťují, nejste osvíceni. Jen tak namátkou – z  uměleckých počinů byste se měli například dozvědět cosi „o koloběhu života v časoprostoru, ve kterém se rodí a zaniká vše živé“, rozpoznat na scéně „uprchlický tábor či divadlo, jehož režisér visí v provazišti“ či „konkrétní lidský osud, který se prodírá napříč časem“. Říká se, že papír unese vše. Způsob, jakým funguje umělecká práce v konfrontaci s divákem, je ovšem něco zcela jiného.

Nejenže jste vrženi do filosofického rozjímání, k němuž vás autoři nabádají a které naplno zaměstnává všechny šedé buňky kůry mozkové, ale nadto řešíte, jak dešifrovat deklarované myšlenky na jevišti. Vždyť to není dost dobře možné, když se tanečníci v černých svršcích a černých plandajících teplákách mihotají v tmavě orámovaném hracím prostoru jako pouhé stíny. Marně se pokoušíte zaplašit neblahé pochybnosti, zda si performeři nedopatřením neodběhli na scénu v tréninkovém či volnočasovém ošacení a zároveň nenastaly potíže s ovládáním elektrických spínačů… Někdy jste rovněž na vážkách, zda v tištěném programu neúřadoval tiskařský šotek – přestože jsou v něm uvedena jména různých choreografů, máte pocit, že jde o jednoho a téhož. Jako by se na vnější i vnitřní dramaturgické vyvážení večera v tvůrčím zápalu zapomnělo. 

Na závěr přidávám ještě jednu citaci. Abychom totiž porozuměli fungování divadla, kde se v případě tanečních děl tělesné artikulace odehrávají, potřebujeme mimo jiné nejen „prostor, odkud je možné se dívat“, ale „z hlediska dynamického je to vznik ‚komunikačního‘ proudu mezi hercem a divákem“ (Alain Girault) .  

A tak si kladu otázku, zda namísto zmiňované komunikace, dynamiky a prostoru pro imaginaci se k percepci v některých případech nenabízí jen šeď a prázdnota. Nehledíme někdy v konečném důsledku na „císařovy nové šaty“?