Rozhovor s Victorií Simon, baletní mistryní a specialistkou na balety George Balanchina, u příležitosti premiéry Amerikana III

24. 10. 2012 rozhovory

Autor Kristina Durczaková

Victoria Simon byla jednou z prvních, které vybral americký choreograf George Balanchine, aby inscenovali ve světě jeho balety. Jako baletní mistryně reprezentující organizaci George Balanchine Trust nastudovala již přes 25 Balanchinových baletů pro více než 80 souborů, na všech světových kontinentech. Se svým smyslem pro detail a důrazem na hudebnost je jedním z nejvyhledávanějších a nejrespektovanějších inscenátorů mistrovských děl George Balanchina.
Letos byla pozvána do Prahy nastudovat se souborem baletu pražského Národního divadla balet Theme and Variations, který je součástí komponovaného večera Amerikana III (premiéra 25. října 2012). Není to poprvé, co spolupracujete s baletním souborem Národního divadla. Jaké je to být zpět?
Tak za prvé, miluji Prahu, je to jedno z nejkrásnějších měst. Se souborem Národního divadla pracuji ráda a můžu říci, že za ta léta se tanečníci změnili a vyrostli. Když jsem tu byla poprvé, nikdy předtím nedělali Balanchina a vlastně neměli moc vlivu z venku. Byli tak trochu zaseknutí v sovětském způsobu. Myslím, že tanečníci jsou rádi za možnost být součástí toho, co se děje ve zbytku světa. A je báječné, že mají tu příležitost.
První choreografii, kterou jsem zde přijela nastudovat, bylo Divertimento no.15, v Amerikaně II to byly choreografie Tarantella a Who cares?. Ještě předtím jsem ale připravovala balet Serenade pro pražskou taneční konzervatoř.
Zajímavé je, že pro Amerikanu I vedení původně chtělo právě Theme and Variations. Ale zjistila jsem, že celý večer bude ve Stavovském divadle, které je pro tento balet příliš malé. A tak jsem se poté díky mozartovskému spojení rozhodla pro Divertimento no.15, na Mozartovu hudbu. Premiérový večer Amerikana III je prvním v sezóně, kdy se spojily soubory Národního divadla a Státní opery, čímž vznikl jeden baletní soubor, který poprvé pracuje dohromady právě na tomto večeru...
Ano. Momentálně se ale stejně zdá, že větší zastoupení má původní soubor Národního divadla. Je tu ale i několik tanečníků původem ze Státní opery. Tak to nakonec dopadlo. Jak tedy probíhal výběr tanečníků pro jednotlivé choreografie Amerikany III?
Všichni přišli na taneční sál a prošli konkurzem. Někteří tanečníci byli prostě vhodnější pro určitý balet. My pozvaní baletní mistři vybíráme svá obsazení, ale samozřejmě někdy dostáváme „feedback“ od šéfa souboru, protože když někoho vidíte během klasického tréninku, možná je skvělý, ale na jevišti už tak dobře nevypadá. A samozřejmě i obráceně, někdo nevyniká na tréninku, ale je fantastický na scéně. Takže někdy tuto informaci potřebujeme získat od šéfa baletu nebo od baletních mistrů. S kolika obsazeními tanečníků pracujete?
V Theme and Variations mám tři obsazení hlavního sólového páru. Mám pouze jedno obsazení corps de ballet. Pak jsou tam také demi-sólové páry, ty mám dvě obsazení. Bylo složité vytvořit dvě obsazení corps de ballet, protože někteří členové sboru byli velmi zaměstnaní ve Státní opeře, kde účinkovali nejdříve v Labutím jezeře a poté v Giselle, takže se nemohli účastnit mnoha zkoušek. Nemáme proto autonomní druhé obsazení sboru, ale někteří ze sboristů samozřejmě mohou vystoupit například jako záskok, pokud by bylo třeba. Jak dlouho obvykle se souborem pracujete?
Většinou přijíždím šest nebo sedm týdnů před premiérou. Postavit balet trvá zhruba dva týdny, někdy i jeden, záleží, kolik hodin zkoušek máte k dispozici. Pokud je to ve Spojených státech, odjedu poté tak na dva týdny a pak se zase vrátím. Během mé absence se o zkoušení baletu starají baletní mistři souboru. Takto tomu bylo i zde – byla jsem tu dva týdny a pak jsem musela odjet do Moskvy, kde jsem na nastudovávala balet Apollo pro Bolshoi. Tam to bylo velmi rychlé, měla jsem jen tři týdny na to naučit celý balet a dostat ho na jeviště. Poté jsem se zase vrátila do Prahy. Balanchinovy balety nastudováváte po celém světě, máte skvělou možnost srovnání. Jsou některé soubory vhodnější pro zvládnutí balanchinovského stylu, pracuje se vám s některými snadněji? Jak se snažíte předat styl?
Soubory po celém světě v dnešní době musí být schopné zvládnout tolik různých stylů! A v programu Amerikana III máte tři distinktivní styly, tři zcela oddělené balety. Někteří tanečníci jsou vhodnější pro klasičtější styl, jiní zase pro ten více současný. Snažím se i trochu učit, když tu jsem, vedu tréninky souboru, aby se více zažila technika. Ale samotný balet Theme and Variations naučí mnohé, navíc každý Balanchinův balet má svůj vlastní styl, tento nemůžete tančit stejně, jako byste tančili například Who cares?. Je to jiný pocit, je to celkově jiné – důvodem je hudba.
Večer Amerikana III je hudebně také velmi zajímavý, kombinace Čajkovského, elektronické hudby Thoma Willemse a Leonarda Bernsteina. Je to večer, kde si můžete vybrat, třeba se vám jeden balet nebude líbit, ale ten další, zcela jiný, ano. Mám raději komponované večery než celovečerní balety, protože je to prostě různorodější. Z jakého důvodu myslíte, že Národní divadlo zvolilo z toho velkého množství Balanchinových choreografií zrovna Theme and Variations? Jelikož jsme tu již nějaké jeho balety měli, nenadešel již čas pro Stravinského balety? Nebo je to až další krok?
Když jsem sem přijela poprvé, řekla bych, že těla tanečníků v souboru nebyla tak usměrněná, jako jsou teď. Máte teď mnohem více dlouhých, jaksi „aerodynamických“ tanečníků. Takže teď by zřejmě mohli dělat některý ze Stravinského baletů nebo ten balet, který jsem nastudovala pro konzervatoř – Serenade – ten by byl krásný na souboru Národního divadla. I Hindemithův balet The Four Temperaments, to by mohl být ten další stupeň. Je možné říci, který z Balanchinových baletů se po světě inscenuje nejčastěji?
Je to těžké říct jednoznačně. Často se uvádí Serenade. Ale jsou balety, které jsem dříve tolik nenastudovávala a v poslední době jsou více žádané, a naopak na některých jsem předtím pracovala více a nyní skoro ne. Jakoby se to dělo v cyklech nebo vlnách. Jakým způsobem funguje George Balanchine Trust?
Balanchine zemřel v roce 1983 a své balety zanechal jednotlivým lidem. Tito dědicové se však nechtěli zabývat papírováním, které nastává, když nějaký soubor žádá o práva k provedení některého z baletů. A tak se dali všichni dohromady a byl vytvořen The George Balanchine Trust, který má za úkol vyřízení veškerých formálních věcí. Další choreografové poté založili podobné instituce, které se starají o jejich choreografie po jejich smrti. Pokud vím, The Balanchine Trust byl první svého druhu. Musejí být všechny balety inscenovány přesně jako originály nebo mají jednotlivé soubory v něčem volné ruce, například v kostýmech? Nelze si nevšimnout, že jako výtvarník kostýmů u Theme and Variations je v nastudování ND Praha uveden Roman Šolc.
Ano, u Theme and Variations lze mít jiné kostýmy, ale u baletu jako Serenade to nelze, stejně jako u baletů, kde tanečníci mají pouze trikoty. Lze mít jistou volnost u baletů používajících klasické baletní sukně „tutu“. Studovala jste ve School of American Ballet a poté se stala členkou souboru New York City Ballet. Kdy jste začala také inscenovat Balanchinovy balety pro jiné soubory?
Poprvé jsem jím byla oslovena, abych nastudovala Louskáčka, již v 60. letech. Balanchine byl v té době pochopitelně stále aktivní, ale zaneprázdněný. Balet jsem nastudovala v Německu já, ale pak se přijel podívat na závěrečné zkoušky a zřejmě byl spokojen s tím, jak to dělám. Když jste začala nastudovávat balety pana B., jak je také choreograf nazýván, pokračovala jste v aktivní taneční kariéře?
Nepokračovala. Zrovna se to tak sešlo, že jsem měla děti, dva syny, a chtěla jsem se věnovat rodině. Přestala jsem tedy aktivně tančit, ale pokračovala jsem v práci baletní mistryně. Jezdila jsem nastudovat tak jeden dva balety ročně, když děti byly malé. Byla jsem však stále v kontaktu s děním v souboru a chodila na tréninky. Když byly děti větší, věnovala jsem se nastudovávání více. Z jakého důvodu se někteří tanečníci stávají těmi, kdo předávají díla choreografa dál? Je zapotřebí nějakých zvláštních kvalit?
Někteří lidé by to prostě nechtěli dělat a některým by to zase příliš nešlo. V souborech existují lidé, kteří vědí pouze, co v baletu dělají oni sami. Já si vždy uvědomovala, co se děje kolem mě, co ostatní tančí - musíte být takový typ člověka. A samozřejmě musíte rádi učit a být rádi v kontaktu s lidmi. Někteří baletní mistři zase preferují práci pouze se sólisty, nechtějí řešit corps de ballet, nejde jim to. Takže je to taková kombinace různých kvalit. V Praze zůstáváte do premiéry, co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Byla jsem teď delší dobu mimo USA, takže se vracím domů a mířím na univerzitu v Arizoně, kde budu učit balet Rubies. Na jaro mám již naplánované čtyři balety, i na rok 2014 již něco mám v kalendáři. Některé soubory plánují hodně dopředu a někdy se něco objeví zase na poslední chvíli. Jistě se vás na to ptají všude, ale závěrem ani my nemůžeme být výjimkou – jaké bylo vaše první setkání s Georgem Balanchinem?
Poprvé jsem ho potkala, když mi bylo necelých osm let. Moje matka mě vzala do baletní školy School of American Ballet, kde přijímali děti od osmi let. Přišly jsme tam v září, ale mně bylo osm až poté v prosinci. Správně jsem se ještě hlásit neměla, ale matka mě tam přivedla i tak. Paní v přijímací kanceláři si nebyla jistá, nevěděla, zda mě tedy mohou přijmout, když se náhle objevil jistý pán, já se postavila, on se na mě zadíval a řekl „To je v pořádku“. A tak mě přijali - to bylo mé první setkání s Balanchinem.