Rozhovor s Bernice Coppieters, Étoile souboru Les Ballets de Monte-Carlo

13. 4. 2011 rozhovory

Autor Johana Mücková

V rámci příprav na premiéru Popelky, nové inscenace baletu Národního divadla, přijela do Prahy na dva týdny dlouholetá hvězda souboru Les Ballets de Monte-Carlo, tanečnice a repetitorka Bernice Coppieters. Během své kariéry byla obsazována do titulních rolích repertoáru monackého souboru, ve kterém působí již od roku 1991. Ztvárnila mnoho hlavních rolí v baletech Jeana-Christopha Maillota, tančila také v dílech Georga Balanchina, Williama Forsytha, Jiřího Kyliána a mnoha dalších světových choreografů. V roce 2002 získala titul Officier du Mérite Culturel Monackého knížectví. Za vynikající výkony jí v Itálii v roce 2005 porota Danza & Danza s předsedou M. Pasim udělila titul „První sólistka roku“.
Protože se nastudování nového představení díky zdravotním problémům nemohl zúčastnit sám choreograf Jean-Christophe Maillot, pomáhala baletnímu souboru s dopilováním posledních detailů tato vysoká, krásná a elegantní dáma. Během svého nabitého programu si paní Coppieters našla čas i na rozhovor pro Taneční aktuality.cz.

Jean-Christophe Maillot stojí od roku 1992 v čele celosvětově uznávaného souboru Les Ballets de Monte-Carlo, který má svou tvář, styl a hostoval ve významných divadlech po celém světě. Jak se díváte na jeho práci?
J.-Ch. Maillot je rozhodně choreograf, který mě formoval, vedl mě celou mou taneční kariérou. Je mým učitelem, přítelem, je to důležitý člověk v mém životě, který je mi velmi blízký a kterého si velice vážím. Po choreografické stránce je pro mě poměrně těžké ho definovat, jako choreograf totiž Maillot nefunguje na žádném předem daném principu. Nemůžete říci, že pracuje tak či onak. Jeho choreografie se jedna od druhé velmi liší. Při své tvorbě se vždy přizpůsobuje momentálním situacím, jeho rozhodnutí jsou pokaždé jiná. Stejně jako situacím se přizpůsobuje i lidem s nimiž pracuje, což je skvělé. Práce s ním je tím pádem vždy plná překvapení.

Který choreograf vás nejvíce ovlivnil? Byl to právě J.-Ch. Maillot?
Ano, byl to samozřejmě J.-Ch. Maillot. Ten ze mě udělal tanečnici. Někdy mám dokonce pocit, že to byl až on, kdo mě naučil opravdu tančit. Radovali jsme se ze společné práce a snažili jsme se usilovat o dokonalost. Když tanečník pracuje s choreografem, měl by být jakýmsi jeho nástrojem, podobně jako jsou housle nástrojem pro hudebníka, měl by být tanečník nástrojem pro choreografa, měl by být schopný odevzdat se mu celým svým já. Říci ‚voilà‘, tady jsem a dělejte si se mnou, co chcete. Když jsem se poprvé setkala s J.-Ch. Maillotem, opravdu jsem to udělala. Zavřela jsem oči a plně jsem mu věřila. Myslím si, že často to byl on, kdo věděl lépe než já, co bych měla dělat s mým vlastním tělem – samozřejmě po taneční stránce. Když mě formoval, byl na mě kolikrát velmi tvrdý. Naučil mě však vše, nejen o baletu, ale také o herectví.

Kdy jste se s ním poprvé setkala?
Poprvé jsem se s ním potkala v roce 1991, právě jsem přijela do Monte Carla a on zrovna pracoval na baletu L’enfant et les sortilèges (Dítě a kouzla). Po taneční stránce to byla láska na první pohled. Dodnes si pamatuji první konkurz, který jsem pro něj dělala. Začala jsem tančit jeho kroky a okamžitě cítila, že to je přesně to, co chci dělat. Že to je styl, ve kterém se cítím dobře – velmi smyslný, přesný a muzikální. Pokud bych měla zdůraznit jednu jedinou věc, kterou se J.-Ch. Maillot liší od všech ostatních choreografů, s nimiž jsem během své kariéry pracovala, byla by to jeho muzikálnost. Má neuvěřitelné hudební nadání. Když například poslouchám nějakého nového skladatele současné hudby, je pro mě hudba leckdy na poslech velmi těžká. Ovšem jakmile na ni Maillot začne vytvářet choreografii, začínám hudbu chápat a začne se mi líbit – dokáže totiž za sebou klást jednotlivé kroky tak, že vás přiměje naslouchat hudbě jiným způsobem. Ta se pak ve vašich uších rázem změní.

Vaše taneční kariéra byla naprosto skvělá. Tančila jste všechny hlavní role v Les Ballets de Monte-Carlo, získala jste četná ocenění. Jaké jsou vaše další plány?
Ano, J.-Ch. Maillot mi dal možnost po mnoho let tančit krásné role v jeho baletech. Nyní je tedy na mně, abych mu vrátila vše, co mi za tu dlouhou dobu dal. Říkala jsem si, že hezkým způsobem, jak se mu alespoň trochu odvděčit, by mohla být práce s tanečníky v souborech, které se chystají uvést Maillotova díla. Už několik let se tedy zabývám přípravou tanečníků pro jeho choreografie. Cestuji po světě a věnuji se repetitorské činnosti v různých souborech.

V pražském Národním divadle vystoupil soubor Les Ballets de Motne-Carlo v listopadu 2007 s baletem Romeo a Julie. Byla to vaše první cesta do České republiky?
Pamatuji si to velmi dobře. Titulní roli Julie jsem do té doby tančila už snad stosedmdesátkrát, nicméně pro svá pražská vystoupení jsem měla nového partnera. Když tančíte v podobném baletu s novým partnerem, je to něco opravdu výjimečného, něco, co si pamatujete navždy. Tehdy jsem byla v Praze poprvé. Vzpomínám, jak jsem byla okouzlena krásou vašeho města, které je opravdu báječné. Ve volném čase jsme chodili po centru a obdivovali úžasné stavby na Starém Městě a Malé Straně. Během své návštěvy jsem pocítila otevřenost a štědrost českých lidí, v Praze jsem prožila krásné chvíle.

Jak se vám spolupracovalo s tanečníky Národního divadla?
Práce se souborem pro mě byla velmi příjemná, opravdu jsem si ji užívala. Na baletním sále byla stále obrovská energie. Tanečníci byli velmi otevření tomuto pro ně novému stylu, vydávali ze sebe během zkoušek všechno. Pracovali jsme na rolích hodně i po herecké stránce. Po dvou týdnech práce s tanečníky Národního divadla mohu říci, že cítím vnitřní uspokojení. Doufám, že se mi podaří přijet na premiéru, nerada bych přišla o možnost vidět obrovský kus práce, který mají tanečníci za sebou, přímo v ten velký den.

Na závěr mi prozraďte, co byste si pro sebe přála do budoucna…
Na to mám jednoduchou odpověď. Raději si dopředu nic nepřeji, obecně se snažím se na věci příliš netěšit. Když pak přijdou, jsem vždy překvapená a šťastná, nikdy ne zklamaná. Právě proto, že jsem neměla dopředu žádná velká očekávání.