Rozhovor s Bartłomiejem Ostapczukem: „Věřím v mimické umění jako způsob sebepoznání“

Bartłomiej Ostapczuk, Foto: Katarzyna Chmura Cegiełkowska

Mohl byste úvodem prozradit, čím vás na počátku vaší umělecké dráhy oslovilo mimické umění a přivedlo vás k tak rozsáhlé a oddané službě?
Mimickému umění jsem se upsal v dnes už neexistujícím souboru Mime’s Studio, které vedl žák a spolupracovník zakladatele polské pantomimy Henryka Tomaszewského Stefan Niedziałkowski. V letech 1998–2001 jsem byl členem Varšavského centra pantomimy. Působil jsem zde zpočátku jako sólista-mim a herec. Prostor pro samostatnou tvorbu mi otevřela cena, kterou jsem získal na Grand Prix festivalu The International Mime Art ve Varšavě v roce 2001. Tehdy jsem pochopil, že pro další setrvání v oboru kolem sebe potřebuji vlastní skupinu, jinak jsem jako sólista limitován ve svých tvůrčích záměrech. Proto jsem své působení ve zmíněné varšavské skupině ukončil. Ale začal jsem nejdříve u sebe – jako několikanásobný stipendista The School for Mime Theatre ve Spojených státech amerických. Studoval jsem rovněž v Escola Internacional de Mim Corporal Dramàtic v Barceloně. V průběhu času jsem vystupoval i na scéně divadla Teatr Wielki – Opera Narodowa ve Varšavě, dodnes spolupracuji s předními polskými činoherními režiséry atd.

Mohl byste s tímto rozhledem a zkušenostmi charakterizovat umění pantomimy? Je to otázka, se kterou se představitelé oboru stále setkávají, a ne všichni na ni mají stejnou odpověď. Žánr pohybového divadla nadto prochází v celosvětovém měřítku významným rozvojem. Kromě toho se teoretici někdy neshodnou na odborných termínech…
Nejdříve bychom si měli říci, že je pantomima divadlo. Není to tanec ani divadlo pohybu. V průběhu tvorby prochází každý autor nejprve základním tvůrčím procesem, tj. nejdříve se objeví myšlenka. Potom emoce, na konci jednání. To je velmi důležité a to si musíme pamatovat. Podstatou pantomimy je proměna, jestliže řekneme, že spočívá v pohybu, je to málo, není to dost. Zvnějšku to tak může vypadat, ale jestliže pohyb nepramení z nějakého vnitřního vědomí, znamená to, že se musíme více snažit. Jde totiž především o změny emocí, které vyjadřujeme skrze tělo. Pantomima se vymyká jednoznačným klasifikacím. Studoval jsem divadlo pantomimy v Polsku, USA, ve Španělsku, v Japonsku, Rusku nebo Německu. V každé z těchto zemí jsem se setkal s jiným názorem. Možná bychom mohli říci, že pantomima je umění vědomého mlčení, v jehož působnosti najdeme mnoho různých forem. Ta různorodost se odvíjí z kulturního zázemí, které je v každé zemi jiné. Tyto tendence se pak v mezinárodním kontextu ovlivňují a mísí. Ale nejsem stoupencem některých rádoby novot, například mluvení v pantomimě. V japonských představeních, se kterými jsem se setkal, vidím jistou analogii s mou představou „vědomého mlčení“. Oni mají jasně vytyčené hranice, které nesmí překročit. Jejich úkolem je povznesení nad tyto hranice, nikoli porušování zásad jejich kánonu. Pro mne je to v umění pantomimy podobné. Nejde mi o to, abych porušil její tradice a říkal: Teď dělám současné divadlo pantomimy. Dobrý herec pantomimy je ten, který nepostrádá to, co bychom nazvali emocionální inteligencí.

Podařilo se vám vytvořit vlastní soubor?
Musel jsem si nejdříve vychovat herce, kteří by se mnou byli umělecky na jedné vlně, a to potřebuje mnoho času. Na tomto úkolu pracuji už osm let. Moje Studio mimického umění je dnes jediný pedagogický projekt tohoto druhu v Polsku. Jeho intenzivní celoroční program je včetně Letní školy pantomimy určen těm, kdo se zajímají profesionálně o obor, a také pro studenty, kteří se zajímají o tento typ divadla. Program studia je založen na výuce mimických forem, včetně klasické pantomimy, principů techniky Étienna Decrouxe, fyzického divadla i současného mimu. Patří sem i umění kompozice, hereckého jednání, improvizace. Kurzy jsou vedeny proslulými umělci z Evropy a USA. Své žáky také vedu k vzdělanosti, k tomu, aby se sami zamýšleli nad otázkami umění. Někdy je to důležitější než vlastní technická cvičení. Pro další spolupráci si vybírám senzitivní lidi, schopné tvořivého souznění. Není zase příliš důležité, zda jsou původní profesí herci. Nebojím se cítit – proto potřebuji partnery. Můj vlastní soubor tvoří pět nejlepších herců a včetně mé osoby často vystupujeme i v rámci většího divadelního souboru Varšavského centra pantomimy.

Není to tak dlouho, co Taneční aktuality recenzovaly jednu z posledních premiér Varšavského centra pantomimy Agua de Lagrimas, které bylo uvedeno v Praze (více na: http://www.tanecniaktuality.cz/agua-de-lagrimas-posedlost-po-nejdokonalejsim-parfemu, pozn. red.).Vy jste v něm hrál hlavní roli zločinného génia jménem Frollo pod režijním vedením uměleckého šéfa souboru Varšavského centra pantomimy Francouze Lionela Menarda. Jste hlavou skupiny, která rovněž působí při centru v divadle Teatr na Woli, ale nazývá se Teatr Mimo. Mohl byste blíže charakterizovat činnost této scény?
Naše první inscenace se jmenovala Lombard. Je inspirována virtuální hrou založenou na principu stejnojmenné bankovní sazby. Ten námět jsem nosil v hlavě skoro devět let. Jeho podstatou je snaha poukázat na představy lidí, kteří sní o své budoucnosti, o tom, jak má probíhat jejich život, co by se mělo stát. Je v ní i mnoho z mých vlastních představ a pocitů. Chtěl jsem ukázat, že je důležité zkoumat své sny. Je to něco jiného, než když poznáváme slovy, tehdy se zajímáme o vztahy. Potom jsme nastudovali představení Komedianti jako mimické divadlo – street performanci – v plenéru. Já však nechci dělat pouliční divadlo v běžném slova smyslu. Mám snahu vytvořit takový způsob herectví v plenéru, aby je lidé pociťovali se stejnou intenzitou, jako když sedí v hledišti. Svým způsobem je hra na divadle rozhovor a na ulici by to mělo být snadnější. Diváci mají možnost vrátit se do časů, kdy herecké skupiny neměly jinou možnost než působit na náměstích či ulicích a jezdily z místa na místo. V představení, které je kolektivní záležitostí, hraji dvě postavy. Pracujeme s klasickými pantomimickými typy odvozenými z commedie dell’arte a podle zachovaných pantomimických scénářů. Podobnou záležitostí jsou Dva Pieroti v produkci divadla Teatr Królewski ve Wilanowie, kde hraji jen já spolu s Pavlem Kuleszou. Komedianty stále reprízujeme, protože jsou postaveni na kvalitních hereckých výkonech.

Netušila jsem, že se zabýváte divadelní historií…
Miluji historii jako takovou, je to pro mne důležité a myslím si také, že člověk, který nezná svoji minulost, je prázdná nádoba. Moje Mimo divadlo je prostorem pro experimenty. Svého času jsem se proto rozhodl, že si budu povídat se starými lidmi o jejich životě. Z jejich vzpomínek jsem vytěžil scénář k představení Předvčerejší historie o staré Varšavě. Inscenace se pokouší zachovat ve fragmentech vzpomínek svět, který zůstal už jen na starých fotografiích, snaží se zachytit atmosféru doby. Je o chvílích, které přes vzdálenost času nadále zůstávají v myslích našich blízkých. Také jsem s nimi mluvil o válce a oni – starci, malí varšavští obchodníci – mi vyprávěli své příběhy. Vyprávěli ty těžké chvíle svých životů s humorem. Když byly vzpomínky příliš bolestné, mlčeli. Přestali mluvit, pak přemýšleli a někdy začali mluvit – to byly ty nejzajímavější okamžiky. Ty důležité chvíle jsem se rozhodl zpracovat ve scénáři k mimickému představení. Hrálo v něm dvacet pět postav, pozval jsem na ně i své pamětníky. Bylo to trochu riskantní, protože na scéně vznikla humorná groteska, velmi legrační, ale moji diváci se bavili, nakonec ale začali plakat. Měl jsem pocit, že to všechno mělo hluboký smysl.

Pokud vím, nedělá vám potíže hrát ani současné mimické postavy – připomenu jen vašeho Mladíka z poslední premiéry Varšavského centra pantomimy Marceau v režii Lionela Menarda. Spolu s vámi tu hrají i herci souboru Mimo. Na youtube jsem také viděla skvělé, hravé a velmi moderní Židle, ve kterých vystupujete společně s Greggem Goldstonem. Jak moc vás zajímají náměty ze současného života?
Na festivalu Mime Fest v Poličce jsme před rokem hráli představení Na horizontu vědomí. Je to velmi komorní dílo, o dvou bezdomovcích žijících ze hry s vlastními sny. Spíše báseň než reálný příběh. Původně bylo nastudované pro jeviště divadla Teatr na Woli, ale ředitel festivalu Mime Fest v Poličce Radim Vizváry mne požádal, abychom je hráli v plenéru. Pokusili jsme se o street art. Pro nás bylo překvapením ohromné ticho během hry, diváci byli velmi dojati a po představení nějakou chvíli nevstávali ze svých sedadel. Co dodat?

Je možné plenérové, zájezdové, pouliční mimické divadlo nějak dále rozvíjet?
Divadlo Mimo také jezdí a hraje na venkovském valníku. Snaží se přiblížit umění pantomimy i venkovanům. Od polského ministerstva kultury jsme dostali peníze na produkce v malých městech a na venkově. Je to vzdělávací projekt, který také slouží divadlu obecně. Někteří lidé nikdy neviděli pantomimu, a dokonce ani divadlo. Je to důležitá činnost.

Máte své osobní umělecké krédo?
Věřím v mimické umění jako způsob sebepoznání, v tišině svého srdce, které můžeme sdílet. Věřím, že vyjdeme z ticha. Mám rád bytí na jevišti. Miluju lidi.

Bartłomiej Ostapczuk je v současné době členem Varšavského centra pantomimy, které vede francouzský mim Lionel Menard, a také uměleckým vedoucím experimentálního souboru Teatr Mimo. Obě tyto spolupracující skupiny mimického umění mají svou rezidenci ve varšavském divadle Teatr na Woli, jehož ředitelem je známý dramatik Tomasz Słobodzianek. Ostapczuk je dnes svého druhu „guru“ všech, kdo se ve Varšavě o umění pantomimy zajímají. Je uznávaný umělec, mimo jiné i s praxí na činoherních či operních polských scénách, a s bohatou zkušeností z působení v zahraničí. Významná je zejména jeho spolupráce s americkým mimem Greggem Goldstonem. Z našich vzájemných česko-polských kontaktů připomínám vedle jeho účasti na společných projektech Evropského centra pantomimy a festivalech Mime Fest a My Mime také jeho hostování v hlavní roli představení 13 měsíců. Rekviem za Bruna Schulze, které mělo premiéru na půdě Spitfire Company v režii Petra Boháče v roce 2012. Rozsáhlé Ostapczukovy aktivity podmiňují jak jeho mimořádný talent, tak jeho schopnost vyhledávat a domýšlet aktuální otázky spjaté s tradicí i budoucností oboru.