Men and Mahler - s Pallem Granhøjem a Tomášem Danielisem o Mužích a Mahlerovi

6. 3. 2013 rozhovory

Autor Lucie Burešová

Závěrečný večer Malé inventury patřil jednomu z nejvítanějších zahraničních hostů divadla Ponec, souboru Granhøj Dans. Men and Mahler je studie osmi mužů očima jedné ženy, která se snaží poznat mužský svět a jeho nejzáhadnější rituály. Její nadšení připomíná komentátora dokumentárních přírodovědných pořadů, který se náhodou ocitl tváří v tvář nepochopitelným hrám, kde trumfy vynášejí síla, výdrž a odvaha. Vytříbený pohybový humor, jaký je souboru Granhøj vlastní, se nenásilně prolíná s mystickými živými obrazy na Mahlerovu hudbu. Muži jsou na jevišti obnažováni a zkoumáni jako vzácní motýli, jejichž chování ve skupině nám zůstává obdivovanou záhadou. Palle, prozraď nám prosím tě, čím tě hudba Gustava Mahlera inspiruje k tématu mužství?
Právě tím, že stojí v opozici – pro mě jsou protiklady to, co ke tvorbě potřebuji. Loni jsem vytvořil choreografii 2men2mahler, takový první experiment na Mahlerovu hudbu z opery Lieder, s živým doprovodem zpěvačky a hudebníka. Fungovalo to, a proto jsem mohl toto téma rozvinout hlouběji. Jak jsi hudbu vybíral? To jsi naposlouchal celého Mahlera?
Ano, zabralo to pár let, ale stálo to za to. Dokonce jsem si třeba vyjel na ostrov pouze se sluchátky a tam jsem ho jen poslouchal stále dokola. Minule jsem se zaměřil více na operu, dnes jsem použil více symfonií. Co jsem hledal? Mahlerovu hudbu všichni popisují jako temnou, těžkou, procítěnou, toužebnou a bolestnou... hledal jsem ty nejbolestnější motivy, dlouhé tahy smyčců, tiché a pomalé melodie – hudbu, která se vás opravdu dotkne a dojme. A tam cítím opravdový kontrast k mužské vitalitě a síle. Někdy necháváš zpěvačku zpívat bez doprovodu – vybíral jsi také nějaké úryvky podle libreta?
To je opět Lieder, ale nevybíral jsem hudbu podle slov. Jsou příliš temná a depresivní, nechci, aby se diváci soustředili na text. Samá smrt a utrpení, to už je moc. Zpěvačka komentuje svět mužů, který vnímá svýma očima – jaká je její funkce v představení?
Na to se zeptám já tebe – fungovalo to pro tebe?

Pro mě ano, protože jako žena jsem jí rozuměla... i když mi v představení chyběla nějaká interakce mezi pohlavími...
No ta choreografie má ukázat muže jako takové, když jsou mezi svými, nechtěl jsem do toho zamotávat nějaké sexuální napětí, je prostě bez sexu.
Ta dívka, Dorte, je pro mě někdo jako David Attenborough – to byl jeden z prvních televizních redaktorů takových těch přírodovědných dokumentů, kdy natáčel třeba přímo z džungle mezi lvi a popisoval, co dělají. Nebo Desmond Morris, který popisoval chování lidí, jako by to byla zvířata. To byla inspirace pro tu postavu. Dorte má být jen interpretem mezi muži a hledištěm... ale někdy ji pro to vyloženě nenávidím. Je hrozně otravná a pokaždé, když jsem v hledišti, mi pije krev a přeji si, aby přestala tlachat a nechala kluky tančit. Samozřejmě, že proto jsem ji tam schválně dal, ale nepřestává mě jako diváka rušit a otravovat. Nemyslíš, že je otravná? Ne, já jsem si ji docela užívala.
To proto, že jsi žena. Vždycky, když jdu po představení za muži a ptám se, jestli jim nepřipadá protivná, tak se shodneme, že ano. Ale ženy se baví... každý holt vnímá představení jinak. Ne, ale ve skutečnosti myslím, že je fantastická a opravdu dává tomu dílu ten správný říz. Mluvíš o mužství, ale vůbec neřešíš homosexualitu – vyhýbal jsi se tomu tématu záměrně?
To je zajímavá otázka, mě to asi vůbec ani nenapadlo. Mohla by to být dobrá otázka pro diváky, jestli je to napadne. Já jsem chtěl mluvit o mužích, ne o jejich sexuální interakci s ženami či muži, prostě bez sexu. Ale je možné, že gayové by se na to dílo dívali jinak, to je jejich privilegium. Já v divadle nabízím otázky a diváci si sami odpovídají, každý má právo vnímat dílo po svém.

V choreografii zobrazuješ různé typy mužů, jak jsi s těmi osmi tanečníky pracoval?
Inspirovali mě oni sami a jejich vlastní pohybový materiál, ze kterého jsem si vybral, co bylo potřeba. Je tu jeden, co váží 96 kilo, další má 52 let, jiný 20 let, jeden je baleťák, další dva nebo tři by o sobě nikdy neprohlásili, že jsou tanečníci… Jak jsi je vybíral?
Na konkurzech v Praze, Budapešti, Vilniusu... v Praze bohužel nepřipadl v úvahu žádný Čech, ale lidé ze Slovenska, Maďarska, Polska... Jaké to bylo pracovat jen s muži? Určitě se to nedá srovnat například s čistě ženským kolektivem...
No to teda ne, to jsem si taky zažil... Když jsem dělal 8IQ No women no cry... Tohle bylo docela jiné, necítil jsem žádné konflikty, jen pohodu a podporu, žádnou závist... ve skutečnosti jsem je všechny najal hned na další projekt :) Na představení se podílel také slovenský tanečník a choreograf Tomáš Danielis. Již při studiích v Banské Bystrici a VŠMU Bratislava jej zlákaly zahraniční spolupráce s Davidem Zambranem a Frey Faustem, na které navázaly projekty s Willi Dornerem ci Felixem Ruckertem, jako tanečník ale okusil i soubor Slovenského národního divadla, Chorvatského národní divadla v Rijece či Stasttsoper v Grazu. Jako choreografa si jej pamatují diváci z festivalů Štyri dni tanca pre vás či Hybaj ho! a jeho sól Loose leaf, Jade, Damnation či On the red lawn. Vystudoval jsi na Slovensku, ale v našich krajích teď už moc aktivní nejsi – kde teď vlastně žiješ?
No teď zrovna v kufru... zkrátka stále na cestách. Mám vlastní asociaci v Gratzu v Rakousku, ale často koprodukuji i se slovenskými produkcemi, nebo v září jsem například dělal projekt v Barceloně. Ta ekonomická situace v kultuře je bohužel venku a doma natolik odlišná, že prostě úplně nedovolí, abych se realizoval více na Slovensku. Jak ses dostal ke Granhøj Dans? Je to tvá první spolupráce?
Ano, prostě jsem přijel na konkurz do Prahy a bylo to. Vlastně ten pražský konkurz byl nejúspěšnější, vybral si nás tady hned čtyři, Árona, Aurelia, Mikolaje a mě. Paradoxně nebyl na konkurzu v Praze vybrán žádný český tanečník.

Jaké to bylo pracovat ve skupině osmi mužů? Jak celý ten proces probíhal?
Velká pohoda, i když určitě velká dávka testosteronu najednou. Ale Palle je hodně uvolněný a pozitivní člověk, takže to probíhalo ve velkém klidu. Nechával nás pracovat a točil si materiál, který ho zajímal, potom se na to podíval a zadal nám další úkoly. Takto jsme pracovali asi měsíc a potom se to začalo dávat dohromady. Celá skupina funguje velmi inteligentně, mají vlastní divadlo a v něm vlastní byty, takže jsme tam bydleli i s celou skupinou. Prostě žádný stres, velká štědrost a opravdu příjemné prostředí. Máš pocit nějaké seberealizace? Autentické výpovědi?
Jen do jisté míry, samozřejmě, jakožto choreograf bych samozřejmě měl tendence se do toho vložit více. Je jisté, že část charakteru mé role vychází ze mě, Palle se snažil tu autenticitu hledat v destrukci našeho vlastního materiálu (tzv. obstrucion techinque), ale zase je to podřízeno jeho subjektivnímu vnímání. Měl již od začátku jasnou představu, co od každého z nás chce a potřebuje, takže v tom nás ty úkoly omezovaly. Ztotožňuješ se se stereotypem mužství, jak je zde představováno?
Některé části a komentáře muže určitě trefně vystihují, ale o představení jako celku nemám potuchy, protože jsem uvnitř a nedokážu ho vnímat jako celek. Nejsem typ, který se identifikuje s každou rolí, to by muselo být nějaké vlastní dílo nebo portrétní sólo, jsem jenom interpret vnímání choreografa, jen součást celé skupiny. Myslím, že co se týká mužství jako tématu, záleží velmi na tom, jaký divák se na to dívá a co očekává, je jisté, že nelze v jedné hodině vykreslit všechny vrstvy. Co tě na této spolupráci nejvíc inspirovalo?
Především asi jeho způsob práce s klasickou hudbou. Já jsem sice prošel klasickým vzděláním, ale když jsem viděl jeho, jakým způsobem pracuje s muzikalitou a jak propojuje hudbu s pohybem, to jsem opravdu ocenil. Měl již od začátku vybrané úryvky, takže jsme celý ten měsíc vlastně zkoušeli na Mahlera, až nám to ani nepřišlo... měl velmi jasnou koncepci. Myslím, že spolupráce se vydařila a na podzim už se chystá další projekt. Men and Mahler
Choreografie: Palle Granhøj
Tančí: Bill Eldridge, László Fülöp, Áron Darabont Leon, Tomasz Ciesielski, Mikolaj Karczewski, Tomás Danielis, Aureliusz Rys, Petras Lisauskas a Dorte Petersen.
Asistent: Johan Ohlson
Hudba: Gustav Mahler
Představení vzniklo v produkci týmu Granhøj Dans: Malco Oliveros, manažer / George Skalkogiannis, poradce pro mezinárodní záležitosti
Produkce: Bora Bora, Granhøj Dans a Nová síť
Premiéra: 8. 6. 2012 v Lublani Psáno z představení 27. února 2013.