Daniela Stavělová: „Zájem o lidový tanec se odzrcadlil v propojení výzkumné činnosti s tou tvůrčí.“

Daniela Stavělová přednášející na 4. sympoziu ICTM Study Group on Music and Dance of the Slavic World, 2023. Foto Ladislav Beneš.

Autor Laura Kolačkovská

Poďme sa spolu vrátiť do roku 1954, kedy sa začal písať váš príbeh. Neunikla mi prekvapivá informácia o mieste vášho narodenia. Čo priviedlo vašich rodičov do Jakarty a aká bola cesta späť do Českej republiky?
Tuto otázku dostávám často, není na tom ale nic zvláštního. Můj otec pracoval v diplomatických službách, působil v různých zemích a v jedné z nich jsem se prostě narodila. Já si z toho bohužel nepamatuji vůbec nic. Naše rodina pochází ze Slovenska, kde jsem žila velmi krátce, od roku 1962 jsme se trvale usadili v Čechách, ale až do svých 15 let jsem pobývala převážně v zahraničí. Na Slovensko jsem ale jezdila pravidelně o prázdninách. Zahraniční působení mého otce skončilo po roce 1968, následoval nepříjemný návrat do Prahy. Politické prověrky a nesouhlas se vstupem sovětských vojsk znamenaly pro mého otce ztrátu zaměstnání a pro celou rodinu složité období následujících dvacet let. 

Skúsim sa vrátiť k veselšej téme. Vaše detstvo sa viaže aj k Slovensku, odkiaľ pochádzali vaši rodičia aj vaša babička. Aké okamihy života vám ostali v spomienkach dodnes?
Otec pocházel z obce Baláže, blízko Banské Bystrice. Je to malá vesnička obklopená hustými lesy v podhůří Nízkých Tater, oblast vždy spíš považovaná za chudý kraj. Ale pro mě to byl hotový ráj, protože babička měla krávu, prase, husy a slepice, setkalo se nás tam plno, sestřenice a bratranci, taková jedna velká rodina. Díky neukotvenosti mého dětství jsem si spojovala představu domova právě s tímto místem a vždy jsem se tam nesmírně těšila. 
Takovou stále živou vzpomínkou, která ve mně dost možná probudila i jakousi citlivost pro folklor, byla příhoda z období senoseče. Chodili jsme s babičkou hrabat do svahů seno pro krávu a tam jsem poprvé zažila trávnice. Říkám zažila, protože ty nejde jen poslouchat. Dosud nezapomenu na ten úlek, když vedle mě jedna žena svým ječivým hlasem spustila. Nejdříve úlek a potom v panické hrůze úprk… Schovala jsem se za keř a čekala, co se bude dít. Teprve po chvíli jsem pochopila, že se nejedná o zemětřesení, ani o pomatení smyslů, ale o zpěv. Strach pomalu opadl, dál už mě to jen fascinovalo a přitahovalo. Raději jsem se ale vždy držela v patřičné vzdálenosti, aby mě ten poryv energie někam nesmetl. Dodnes nechápu, kde se v těch drobných, šlachovitých postavách žen vzalo tolik síly, dnes už neopakovatelný zážitek je ve mně stále velmi živý.

Bola hudba a tanec vašou súčasťou už od detstva?
Hrála jsem na klavír, chodila jsem zpívat do pěveckého sboru, hrála divadlo, lezla po stromech, potápěla se, lyžovala, prostě pohybu nebylo nikdy dost, tanec nevyjímaje. Z pohybových aktivit jsem se zpočátku systematicky věnovala především sportovní gymnastice, ta mě uchvátila, švihové a akrobatické prvky následně propojované s hudbou v prostných sestavách naprosto odpovídaly mému naturelu. Následný zájem o tanec a možnost jej studovat na konzervatoři, stejně tak jako možnost pokračovat v gymnastice studiem na sportovním gymnáziu vzaly v deváté třídě za své. Ze zdravotních důvodů nebylo možné studium podobných oborů doporučit.

Vo vašej osobe sa prelína viacero odborov. Ste etnologička, etnochoreologička, tanečná antropologička, choreografka. Do roku 2023 ste boli vedúca oddelenia etnomuzikológie a etnochoreológie na EÚ AV ČR, prednášate na Katedre tanca HAMU. Kde a kedy ale vznikol váš záujem o tradičnú ľudovú kultúru, špeciálne o ľudový tanec? Aká bola vaša cesta k dnešnej pozícii? 
Ta cesta byla klikatá. Neměla jsem dobrý kádrový profil a jako politicky neangažovaná jsem měla v té době dveře všude spíše zavřené. Absolvovala jsem několik pokusů dostat se na vysokou školu: převládl tehdy zájem o malbu na Akademii výtvarných umění, zkoušela jsem i obor romanistika na FF UK, a teprve po několika opakovaných pokusech jsem zjistila, že k zájmu o hudbu, tanec a výtvarné umění může mít blízko také etnografie. Stal se, pro mě dodnes jen obtížně vysvětlitelný zázrak, a po absolvování první ročníku tzv. mimořádného studia na tomto oboru jsem byla přijatá k řádnému studiu! Absolvovala jsem tedy nakonec dvouoborové studium národopis a historie. Celých pět let studia mě však pronásledovala noční můra, že se najednou probudím a zjistím, že to byl jen sen… Teprve když jsem držela v ruce diplom, uvěřila jsem, že sen se stal skutečností. 
Během studia jsem zjistila, že existuje i možnost zaměřit svou pozornost na lidovou taneční kulturu, souběžně se studiem jsem začala tancovat ve folklorním souboru, a to můj zájem jen utvrdilo. Velký vliv na mě měla také etnochoreoložka Hannah Laudová, která mi otevřela obzory, jež mě silně přitahovaly. Pochopila jsem, že lidová taneční kultura nejsou jen jednotlivé taneční kroky, ale způsob života a společenské komunikace. K tomuto poznání přispěly také vynikající přednášky folkloristy Karla Dvořáka, který v nich nenápadně rozvíjel strukturalistické myšlení, v době normalizace zcela nepřípustné, ale kdo chtěl, pochopil… A byla jsem chycená, pro diplomovou práci se mi podařilo prosadit si téma lidových tanečních zábav v 19. století, což bylo v tehdejší době nevídané. Vedlo mě to i k samostatné choreografické tvorbě v této oblasti, což mě později dovedlo ke studiu taneční pedagogiky na HAMU.

Ako pokračovala vaša vedecká cesta? Kedy ste nastúpili na doktorát?
Na doktorské studium (tehdejší aspiranturu) jsem si po skončení studia počkala třináct let a mohla do ní nastoupit teprve po změně politického režimu v roce 1989. Nestačilo mít, bohužel, jen dobré studijní výsledky, ale pro přijetí do aspirantury už se vyžadovalo členství v KSČ, čemuž jsem vzdorovala. Ale vzhledem k tomu, že jsem hned po skončení FF UK vystudovala ještě obor pedagogika tance na HAMU, mohla jsem učit na lidové škole umění, krátce jsem působila i na pražské státní konzervatoři, vystřídala několik zaměstnání a věnovala se především umělecké a pedagogické činnosti. Teprve v roce 1992 jsem nastoupila do nově se strukturalizujícího Etnologického ústavu AV ČR jako vědecká aspirantka (ekvivalent dnešního doktorského studia). 
V té době jsem ale trochu váhala, jestli se raději nevěnovat dál choreografické tvorbě. Měla jsem bohatou taneční zkušenost v předních pražských souborech, spolupracovala jsem jako choreografka s řadou dalších folklorních souborů, ale i s profesionální divadelní a operní scénou, založila jsem vlastní hudebně-taneční skupinu Rustica. Nakonec jsem se po delším váhání rozhodla nastoupit cestu výzkumné pracovnice. 
Šlo to ale ztuha, po třináctileté pauze jsem nastoupila do oboru, který se mezitím proměnil, scházela mi odvaha zapojit se do nějaké debaty, postrádala jsem sebevědomí a dostatečnou motivaci pro výzkum. Teprve po roce jsem konečně zabrala. Pomohla tomu cesta na zahraniční konferenci ICTMD (The International Council for Traditions of Music and Dance) a její Etnochoreologické studijní skupiny. 
Nesmírně důležitá byla pro mě vstřícnost zahraničních kolegyň a kolegů, kteří mě okamžitě vtáhli do světa etnochoreologie a zejména taneční antropologie. Byla to pro mě druhá univerzita, nastartovalo mě to natolik, že jsem doktorské studium úspěšně zakončila v tříletém období a nastoupila již jako výzkumná pracovnice v roce 1995 do Etnologického ústavu. Krátce potom následovala také nabídka od kolegyně prof. Gremlicové přednášet na HAMU, postupně jsem tam začala implantovat a rozvíjet přednášky z etnochoreologie a taneční antropologie.

Ktorí pedagógovia alebo aké osobnosti najviac ovplyvnili vaše smerovanie ?
Za zásadní považuji působení Hanky Laudové, která mě poprvé uvedla do prostředí Etnochoreologické studijní skupiny ICTMD, kde byla jednou z respektovaných zakladatelek a členek, podařilo se jí udržet kontinuitu české účasti od roku 1962. Díky tomu jsem jako její následovnice mohla naskočit do rozjetého vlaku a ihned dostala za úkol uspořádat další bienální sympozium v České republice. Díky solidním jazykovým znalostem jsem se tak mohla rychle zapojit a dál prohlubovat spolupráci s dalšími kolegyněmi a kolegy tohoto prostředí, velmi jsem si cenila přátelské pomoci Ancy Giurchescu, Lisbet Torp, Egila Bakky, Terezy Jill Buckland… Díky nim, ale i celému tomuto badatelskému prostředí, jsem se brzy zorientovala v zahraniční literatuře, naučila se rozeznávat ty správné tituly a začala publikovat v mezinárodním kontextu. 

Od roku 1994 ste členkou ICTM Study Group on Ethnochoreology a zároveň ste v súčasnosti vedúcou Sub-Study Group on Field Research Theory and Methods. Ako ovplyvnili zahraničné skúsenosti vašu profesionálnu dráhu? 
Nesmírně a zcela zásadně. Bez tohoto zázemí bych obor nemohla ani provozovat, ani dál rozvíjet v akademickém prostředí. Pravidelně se účastním větších a menších tematicky vymezených akcí této vědecké společnosti UNESCO, mnohé jsem sama organizovala a pořádala. V posledních letech nás spolu s kolegyní Gremlicovou doprovázejí naše doktorandky, stejně jako já jsem doprovázela Hanku Laudovou, což mě naplňuje velkou radostí.

Dalo by sa povedať, že ste našli vo vedeckej sfére oporu a inšpiráciu v zahraničí?
Byla to důležitá opora, ta obec je poměrně široká, člověk si uvědomí, že etnochoreologie není jen marginální disciplína, ale že má své zastoupení v široké síti evropských i mimoevropských akademických pracovišť. Obor má své solidní zázemí, vlastní metodologii a teoretická východiska, bohatou literaturu, o kterou se lze opřít, a neustále se rozrůstá o nové mladé adepty.
Po čase jsem začala pociťovat propast mezi mezinárodním diskurzem a tím téměř neexistujícím domácím diskurzem. Proto jsem začala od konce devadesátých let pořádat etnochoreologické semináře, které měly za cíl sdružit všechny domácí zájemce a propojit je se zmiňovaným mezinárodním diskurzem. Dalším významným mezníkem se pro mne stalo v roce 2004 zapojení jako přednášející do speciálního programu Erasmus IPEDAK – čtrnáctidenního intenzivního kurzu pro mladé etnochoreology, který se konal pravidelně po dobu třinácti let na Univerzitě v Trondheimu (NorwegianUniversity of Science and Technology). 
Byl vytvořen mezinárodní tým z 10 evropských univerzit včetně HAMU s povinností zapojovat určitý počet vybraných studentů z každého pracoviště. To byla rovněž velká škola, a to jak pro studenty, tak pro pedagogy. Měli jsme možnost se seznámit s výukovými metodami a tématy ostatních univerzit a navzájem sdílet své zkušenosti. Tento program byl nakonec transformován do akreditovaného magisterského studia etnochoreologie a kulturního dědictví realizovaného čtyřmi univerzitami: v Trondheimu, Szegedu, Londýně a Clermont-Auvergne. Řada původně spolupracujících vědeckých institucí se stala asociovanými partnery, kteří se podílejí na realizaci studentských stáží. V této pozici se nachází také oddělení etnomuzikologie a etnochoreologie EÚ AV ČR, v. v. i., ke kterému by se měla v současné době přidat také katedra tance HAMU.

Vaša folklórna alma máter bol Súbor piesní a tancov Josefa Vycpálka, ale aj Chorea Bohemica. Ako ovplyvnilo štúdium etnológie, histórie a neskôr aj tanečnej pedagogiky váš „choreografický rukopis“? Ste v tvorbe skôr konzervatívny typ, alebo sa rada púšťate do experimentov?
Neměla jsem vlastně čas se stát konzervativní. Do prvního folklorního souboru jsem přišla kolem poloviny sedmdesátých let a do té doby jsem popravdě neměla žádné srovnání. Nadchla jsem se pro spontánní projev souboru Josefa Vycpálka, který měl výbornou taneční úroveň, seznámila jsem se zde s českým a moravským repertoárem písní a tanců a s chutí jsem sdílela jejich temperament a zemitost. Tak trochu mi to splňovalo představu moderního tance a paradoxně sytilo i moji rockerskou duši. 
Teprve později, poté, co jsem se souborem účinkovala na různých festivalech a přehlídkách, jsem si začala uvědomovat, že nejsou všechna pojetí scénického předvádění folkloru stejná a že některá jsou poplatná dobovému pojetí padesátých let, kdy byl kladem důraz na estetiku líbivosti, ornamentalismu, technickou zdatnost bez vnitřní motivace atd. 
Nejvíce mě přitahovalo pojetí souboru Chorea Bohemica, kde jsem nakonec zakotvila. Tato cesta mě pak poznamenala na dalších mnoho let, byl to „folklor bez naftalínu“, jak se vyjádřil v jednom ze svých článků hudební kritik Jan Rejžek. Zrcadlila se v něm nekonečná škála prožitků a emocí, které si na nic nehrály, byly to pravdivé obrazy života. Toto pojetí otevíralo cestu k dalšímu přemýšlení o tom, co všechno nám lidová píseň a tanec sděluje a kam nás vede. Pak už nezbývá než zkoušet a experimentovat…

Pri príležitosti 70. výročia súboru Josefa Vycpálka ste vytvorili program Chodníčky lásky, z ktorého neskôr vznikol aj film Tančit svůj život. Čo bolo jeho hlavnou inšpiráciou? 
Chodníčky lásky jsou příběh o tom, jak cesta za láskou bývá někdy klikatá i bolestivá, lásku lze někdy obtížně najít, ale zároveň snadno ztratit. V lidové poezii se vyskytuje toto spojení jako metafora postavená na skutečnosti, že tehdejší vesnická společnost prozrazovala milostný vztah dvojice tím, že byly vysypávány, vyznačovány cestičky od domu chlapce k dívce či naopak. Odkaz najdeme například v podobě verše „zarostla mi cesta k mé milé“. To znamená, že to byla láska zakazovaná nebo odmítaná. Hudební skladatel Leoš Janáček rovněž využil této metafory v názvu své skladby Po zarostlém chodníčku. 
Tyto emoce jsou přenositelné v každé době, lidové písně jsou v tomto případě silným inspiračním zdrojem a choreografie Chodníčky lásky se tak mohla stát příběhem kohokoli. Každý si do ní promítl svou zkušenost, a tak se postupně při dalších nastudováních stávala takovou žitou zkušeností a odtud také název následného filmového dokumentu Tančit svůj život. S režisérkou Rozálií Kohoutovou jsme se rozhodly posunout tento snímek do aktuální reality, kde souznění s lidovou poezií je už příběhem jednadvacátého století.

V roku 2009 vám bola udelená Cena Ministerstva kultúry ČR za prepojenie vedeckej a umeleckej práce v oblasti tradičnej ľudovej kultúry. Ako spomínate na toto obdobie? Bol to pre vás impulz do ďalšej činnosti alebo akýsi pomyselný vrchol, ktorý môže etnológ a zároveň choreograf dosiahnuť?
Popravdě řečeno, mám pocit, že to ocenění přišlo brzo, že mohlo klidně ještě chvíli počkat. Ale samozřejmě že si ho vážím, protože vlastně vystihuje to moje propojení výzkumné práce s tou tvůrčí, které vlastně vždy probíhaly paralelně. Tato dvojkolejnost je už dnes pro mě neoddělitelná. Vidím, jak se tyto entity navzájem sytí, obohacují, ale i perou, musím je někdy zahnat každou do jiného kouta a nemíchat je dohromady ve chvíli, kdy to není vhodné. Umělecká tvorba by neměla být vědecká studie a naopak vědecký přístup a kritické myšlení by nemělo být zaměňováno s tvůrčí imaginací.

V dizertačnej práci ste sa zaoberali tancami z Guberniálneho zberu z roku 1819. Ľudovej tanečnej kultúre v Českom prostredí ste sa venovali aj v habilitačnej práci a vo viacerých odborných štúdiách. Dokázali by ste vybrať tému, ktorá vám z tohto širokého záberu učarovala najviac? 
Těžko říct, všechny mě doslova očarovaly. Každému tématu jsem se věnovala dost dlouho. Ať už to byla guberniální sběratelská akce, nebo folklorní hnutí, nehmotné kulturní dědictví a jízda králů, či novodobé masopusty, vždycky to pro mě znamená ujít hodně dlouhou cestu, dokud nemám pocit, že je to vyždímané do poslední kapičky. Témata jsem si vždy vybrala sama, protože mi nedaly spát některé otázky s nimi spojené, vždy mě k nim cosi přitahovalo, co mě neponechávalo v klidu. Tento vnitřní neklid mi byl a dosud je spolehlivým hnacím motorem, takže nemůžu říct, že bych měla jedno oblíbené téma. V součtu není těch témat tolik, dala by se spočítat možná na prstech obou rukou, ale zato jsem se jim hodně věnovala. Nicméně pořád jich ještě dost za dveřmi netrpělivě přešlapuje, až na ně přijde řada…

Ste hlavnou osobnosťou a priekopníčkou tanečnej antropológie v Čechách. Vďaka vám majú možnosť aj študenti HAMU nahliadnuť do tohto špecifického odboru. Aké predpoklady musí podľa vás spĺňať tanečný antropológ?
Musí mít samozřejmě taneční zkušenost s jakýmkoli druhem tance. To je základ, ale nestačí to. Musí se taky naučit antropologicky myslet. A to kladu jako cíl svých přednášek a seminářů na katedře tance HAMU. Ne jenom přednášet o tom, co kdy, kde a jak, ale vlastně naučit se porozumět některým jevům skrze vnímání tance. Vnímat okolní svět v širších souvislostech a dívat se na tanec jako na důležitý zdroj sdělení, protože hudba a tanec jsou spolehlivými přenašeči emocí, které jsou jinak nesdělitelné.

V roku 2009 uzrela svetlo sveta multimediálna štúdia Červená růžičko, proč se nerozvíjíš. V súčasnosti pracujete na filmovom dokumente o karnevaloch v mestskom prostredí. Čím vás upútala vizuálna antropológia? 
Ve vizuálním vyjádření se mi potkávají všechny mé předchozí zájmy a zkušenosti: výtvarné umění, hudba, tanec i divadelní režie. Na vizuální studii je přitažlivé právě to, že se zde používá obraz jako samostatný jazyk, který vedle slovního komentáře dokáže být svéprávným sdělovacím prostředkem. Nejde tedy pouze o ilustrativní záběry k tomu, co tam říkám, vizuální studie je vyvážená výpověď, kde hrají rovnocennou roli slovo i obraz. Není to jednoduchá cesta, ale to mě na tom právě velmi přitahuje.

Pred dvoma rokmi ste pokrstili obsiahlu monografiu Tíha a beztíže folkloru, kde ste figurovala ako hlavná editorka. Pracujete v súčasnosti na nejakom novom projekte?  
Ano, a jde dokonce o pokračování. Sledujeme další cesty folklorního revivalismu v novém tisíciletí. Doba se výrazně proměnila jak politicky, tak ekonomicky, ve společnosti čelíme novým jevům a výzvám, které podněcují naši nejistotu a obavy z budoucnosti. Strach z nejistoty je často kompenzován hledáním pevného ukotvení a potřeby někam patřit. Staré hodnoty přestaly platit, nové se hledají. A opět se setkáváme s hledáním nějakého bezpečného místa pro společné sdílení dobových prožitků či k prohloubení vzájemné komunikace. 
Děje se tak často skrze společné provozování hudby a tance, folklor přestává mít podobu oficiálního kulturního dědictví, ale dostává podobu spontánního projevu, který lidi sbližuje a dává jim prostor pro alternativní myšlenky. A tak je tu zase příležitost pro zkoumání, proč se tak děje právě v době pozdně moderní, v době druhé průmyslové revoluce. 
Projekt je podpořený grantovou agenturou České republiky a je zároveň mezinárodní, protože na něm spolupracujeme s etnomuzikology a etnochoreology Slovinské akademie věd. Zatím jsme publikovali dílčí studie, ale bude zakončen kolektivní monografií, která klíčovou otázkou Proč folklor? otevře širokou škálu úvah o místě hudby a tance v lidském životě.

Verím, že sedmička je šťastné číslo, a prajem vám nech to pri vašom jubileu platí desaťnásobné. Máte nejaké prianie, ktoré by ste našim čitateľom prezradili?
Přála bych si skutečně zažít a dobře zvládnout argentinské tango. Mám pocit, že jsem k němu dozrála tak nějak s věkem.  A to bude jenom pro mě. Vlastně jsem vždycky všecko přetavila do nějaké umělecké nebo do odborné, výzkumné práce. Takže argentinské tango chci teď jenom pro sebe. No a nějakého šikovného tanečníka k tomu… (Smích.)

Daniela Stavělová 
Doc. Mgr. Daniela Stavělová, CSc., etnologička, etnochoreologička, tanečná antropologička a choreografka sa narodila 14. februára 1954. Absolvovala dvojodborové štúdium etnografie a historie na Filozofickej fakulte Univerzity Karlovej, ďalej špeciálny kurz tanečnej pedagogiky na Katedre tanca, Hudobnej a tanečnej fakulte Akadémii múzických umení. Doktorské štúdium absolvovala na Etnologickom ústave AV ČR. V roku 2006 sa habilitovala v odbore Tanečná veda.  
Od roku 1995 až do súčasnosti pracuje ako vedecká pracovníčka na Oddelení etnomuzikológie a etnochoreológie na Etnologickom ústave Akadémie vied Českej republiky, zároveň bola v rokoch 1999–2007, 2014–2023 vedúcou oddelenia. Od roku 1994 až do súčasnosti prednáša na Katedre tanca HAMU.
Medzi hlavné oblasti jej odborného záujmu patrí etnochorelógia, tanečná antropológia, tanec v socio-kultúrnom, politickom a ideologickom kontexte, festivity, folklorizmus a kultúrne dedičstvo.