Česká taneční platforma: Rozhovor s Miřenkou Čechovou o Nedotknutelných
Herečka, tanečnice, režisérka, choreografka, spoluzakladatelka Teatra Pantomissimo (dnes Tantehorse) a členka Spitfire Company figuruje na České taneční platformě jako interpretka a spoluautorka druhého jmenovaného souboru v inscenaci Nedotknutelní.Koho vůbec napadl název představení Nedotknutelní a proč?
Představení je volně inspirováno románem Virginie Woolf Vlny. Vycházeli jsme nejen ze struktury jejího psaní, které juxtapozičně skládá a spojuje různé vrstvy nahlížení příběhu, ale také z jejích charakterů. Při důkladnější znalosti Woolfové zde zřetelně vystopujete tři charaktery, ze kterých jsme při naší tvůrčí práci vycházeli. Jejich vzájemné vztahy jsou pak výsledkem společné autorské práce režiséra a performerů, které se zrodily v procesu zkoušení. Ona nedotknutelnost je hlavním rysem tohoto vzájemného vztahu: nedotknutelnost jako omezení, nedotknutelnost jako ochrana, nedotknutelnost jako posvěcení. Koho název „napadl“, je v tomto případě nedůležité, ale myslím si, že to byl Petr Boháč, režisér.
Na Nedotknutelných se choreograficky podílel Jiří Pokorný. Poprvé se souborem spolupracoval už na díle Chaplinův proces. Jak došlo na spolupráci bývalého tanečníka holandského NDT a Spitfire Company? Co vás svedlo dohromady? Náhoda? Záměr?
Jiří Pokorný je můj spolužák a kamarád z konzervatoře. Studoval o ročník výš a zažili jsme společně spoustu zážitků, kterými jsme se docela vymezovali vůči stereotypně pojímanému a rigoróznímu klasickému baletu. Já jsem byla v NDT na rezidenci, během které jsem psala svou diplomku zabývající se režií v porovnání s choreografií. Takže velmi přirozeně vyplynulo, že Jirka pak zase uskuteční něco s námi v ČR. To, že v jeho totálně nabitém pracovním tempu našel čas s námi intenzivně zkoušet a tvořit, je pro mě velmi cenné.
Nakolik byl koncept představení, příběh pevně dán předem a nakolik se vyvíjel v průběhu zkoušení?
Myslím si, že v tvůrčích procesech současných divadelních souborů je poměrně obvyklé, že autorská role nenáleží pouze jednomu člověku, nýbrž je rozložena na všechny tvůrce představení. Jistěže režisér je tím, kdo udává směr, navádí, předvídá, motivuje, ale pak je to především performer, který využívá vlastní tělo, imaginaci, intuici a rozumění záměru, které autorsky zpracovává v procesu zkoušení. A takhle Spitfire Company funguje. Není postavena na hercích/tanečnících, kteří by slepě plnily zadané úkoly, nýbrž dochází k dialogu, velmi intimnímu a někdy i velmi určujícímu. Dá se řící, že náš peformer si „píše“ roli a tím i příběh sám.
V jednom z rozhovorů jste se nechala slyšet, že „podoba představení nekončí premiérou“. Premiéra Nedotknutelných se konala v září 2010, tedy pomalu před rokem a půl. Prodělalo představení od té doby nějaké výraznou změnu, posun?
Určitě. Je to vlastně neustálý proces. Před každým představením intenzivně zkoušíme a zaměřujeme se vždy na něco nového, ještě neobjeveného, se kterým se chceme v představení utkat. A tak je to vždy, nová výzva, nový dialog. Tím může být každé představení pro nás stále zázrakem. Foto z představení: Martin Mařák
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu