Česká taneční platforma: Několik otázek pro Terezu Ondrovou o představení Boys who like to play with dolls

20. 3. 2014 rozhovory

Autor Petra Dotlačilová

Boys who like to play with dolls, foto: Antonín Matějovský

Představení Boys who like to play with dolls je tvé společné dílo se slovenským choreografem a tanečníkem Peterem Šavelem. Jak vaše spolupráce vznikla?
Ona to byla vlastně tak trochu náhoda. S nápadem přišla Karolína Hejnová (produkční VerTeDance a tanečnice skupiny ME-SA, pozn. red.). S Peterem jsme se potkali při choreografii Much more than nothing a Karolíně přišlo, že jsme si s Peterem něčím hodně podobní, a tak nám navrhla, abychom spolu zkusili něco udělat. Nejdřív jsme začali přemýšlet, co máme společného: přišlo mi, že Peter má v sobě hodně energii ženskou a já zase někdy víc mužskou, občas si mě dokonce lidé pletou s chlapem. Pak se to téma začalo posouvat dál, ale prvotně to vychází především z nás dvou. Mám pocit, že si hodně rozumíme i fyzicky, což pro mne bylo na začátku fascinující. I když jsem Petera předtím moc neznala, fungovala tam nějaká chemie, pracovalo se nám spolu opravdu jednoduše, nemuseli jsme se vůbec nějak trápit. V tom představení jsme se snažili mimo jiné poukázat na to, že když se člověk narodí jako holka nebo kluk, tak je předem diktované, jak by se měl chovat, role jsou předem určeny. A kdyby se proti tomu člověk postavil, tak bude pořád v té společnosti vnímán jako „ten divný“, protože nezapadá do těch vymezených škatulek. Peter je takový hodně analytický typ, takže si na tohle téma přečetl hodně studií, jak se dělají pokusy, jak dětem jsou – nebo nejsou – odmalička podsouvány různé věci, že když se to nechá být, tak si přirozeně vyberou něco úplně jiného. Ale, bohužel, už je to tak zakořeněné, že už je to jasně dané a nalinkované. Tohle mi vždycky trochu vadilo, prostě jsi člověk, bytost a je jedno, jestli vypadáš víc takhle nebo takhle, přijde mi, že to lidé příliš řeší.
Toto dílo získalo značný ohlas v zahraničí. Jakým způsobem se vám to podařilo a co vám to přineslo?
Ano, byli jsme vybráni mezi 20 Priority Companies mezinárodní sítě současného tance Aerowaves. Do té sítě se člověk musí přihlásit, poslat nahrávku představení. V dubnu pojedeme na festival do švédského Umeå, kde se představí všechny vybrané skupiny. Tam budou zahraniční promotéři a pak se uvidí. Už jen to, že tam jedeme, je důležité, beru to tak, že se o nás ví, a i kdyby z toho do budoucna nic nebylo, člověk pomalu získává důležité kontakty. Také jsme na základě Aerowaves dostali rezidenci v Itálii, kde spolu budeme týden pracovat na tomto představení, buď ho ještě dál rozpracujeme, anebo třeba najdeme i něco jiného. Neřekli jsme si přímo, že vytvoříme nějaký další projekt, spíš budeme společně hledat – a možná z toho něco vzejde.
ČTP ses účastnila již mnohokrát a také jsi zde získala několik ocenění včetně Tanečnice roku 2010. Jaký je tvůj vztah k tomuto festivalu?
Česká taneční platforma je festival, který už letos oslaví dvacet let. Mám k němu jistým způsobem nostalgický vztah. Od našeho působení VerTe jsme snad nevynechali jediný ročník. Zároveň mám však s tímto festivalem takový malý problém. Obecně nemám totiž ráda soutěživost, a to je asi i důvod, proč jsem v mládí opustila sport. Raději bych tento festival vnímala jako přehlídku toho, co se na české scéně za poslední rok urodilo, než jako „konkurenční boj“. Samozřejmě je určitě důležité a motivující upozorňovat cenami na výjimečná díla a jedinečné výkony interpretů. Ale nesouhlasím s hodnocením, co je dobré a co špatné, stále mi nejsou úplně jasná kritéria a bodování jednotlivých děl, vnímám to jako subjektivní názory porotců, které sice respektuji, ale není možné je brát jako všeobecně platné pravdy. V rámci ČTP nejraději vzpomínám na projekt Platforma, který vznikl jako doprovodná akce k udílení Cen ČTP. Bylo to setkání všech tanečníků, performerů, herců, kteří měli čas a chuť si společně zatančit. Stále cítím, že bychom se měli více potkávat a sdílet. Heslo dvacátého ročníku ČTP je „Malý krok pro lidstvo, velký skok pro tanec“. Jak ty vidíš vývoj současného tance v Čechách?
Já mám pocit, že se to posouvá stále dál, a hlavně mám dojem, že se čím dál tím víc rozšiřuje divácká obec. Myslím si, že nyní je dobré období, kdy jsou lidé otevřenější. I v tom smyslu, že nechodí jenom do takzvaných fitness center, ale berou i tanec jako součást pohybové aktivity či zábavy. A tím, že je větší zájem chodit na taneční lekce, se objevují i potenciální diváci. Lidé rádi objevují něco nového. Chvíli to trvalo, ale nyní mám pocit, že tanec tu má své místo a své diváky. Skupina VerTeDance si za tu dobu vytvořila svůj okruh diváků, kteří nás pravidelně sledují, máme od nich zpětnou vazbu – ať už osobní, nebo přes facebook. Nová média obecně pomáhají rozšiřování povědomí o tanci. Které z dalších představení na programu ČTP tě letos zaujalo?
Teď jsem viděla na Malé inventuře jediné představení, které je na programu České taneční platformy, a to je Flashed by od NANOHACH. Musím říct, že jsem byla hodně mile překvapená a moc se mi to líbilo. Po dlouhé době mě něco skutečně zasáhlo, přišlo mi to komplexní po všech stránkách. Jinak bych samozřejmě chtěla vidět všechno, abych měla přehled, ale záleží na časových možnostech. Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Připravujete s VerTeDance nové představení?
Letošní rok je pro nás zásadní v tom smyslu, že máme za sebou deset let, a z toho plyne řada důležitých věcí. Chceme se zamyslet nad tím, jak to dosud fungovalo, jestli udělat nějaké změny a kam se posunout dál, říct si, jaké jsou naše cíle. Takže na listopad 2014 připravujeme takový malý festival 10 let VerTeDance. Na něm chceme uvést trio s Charlottou Öfverholmovou, s níž jsme dělali Found & Lost, ona bude tedy tancovat s námi a přizvala také jednoho izraelského choreografa. Ten festival bude taková malá oslava, nechceme ale dělat retrospektivu, takže tam bude jenom zmíněná premiéra, zahrajeme Korekci a chceme hlavně propojit všechny scény, na kterých hrajeme: Ponec, Archu a Altu. Na závěr by měl proběhnout v Altě takový happening, složený večer, v jehož rámci chceme oslovit všechny lidi, kteří s námi spolupracovali, a tím, že tam vystoupí, dají VerTe ten nejlepší dárek. Recenzi na představení Boys who like to play with dolls čtěte na http://www.tanecniaktuality.cz/fascinujici-fyzicke-promeny-petera-savela-a-terezy-ondrove/

Tereza Ondrová, tanečnice, pedagožka, choreografka, absolventka pražské HAMU a jedna ze zakladatelek VerTeDance. Jako osobitou interpretku ji ke spolupráci zvaly – a zvou – nejvýznamnější osobnosti a soubory v ČR – Jan Kodet, Lenka Ottová, DOT504, Mirka Eliášová, Peter Mika, Věra Ondrašíková aj. Na České taneční platformě získal soubor VerTeDance, s nímž spolupracují i další osobnosti, ocenění Taneční inscenace roku již dvakrát (2005: Tichomluva, 2012: Kolik váží vaše touha?) a Tereza byla v neposlední řadě oceněna i jako Tanečnice roku 2010 za svůj výkon v představení s Annou Polívkovou.