Česká taneční platforma: Několik otázek pro "Magnetickou balerínku" Andreu Miltnerovou

10. 4. 2013 rozhovory

Autor Hana Galiová

Rozhovor o koncentraci, obsesi pohybem, procesem tvorby díla i plánech do budoucna s Andreou Miltner, která se v rámci České taneční platformy představí s Tancem magnetické balerínky. Se stejným dílem vyjede v květnu i do švýcarského Curychu a následně do dalších evropských měst. Co vlastně vyjadřuje název Tanec magnetické balerínky? Co si pod ním má návštěvník festivalu Česká taneční platforma 2013, který jinak na tanec nezavítá, představit, a co ho má přesvědčit, aby si v pestré nabídce vybral právě toto dílo?
Název má nostalgický podtext. Magnetická balerinka byla hračka pro děti - soška baletky, točící se na malém, kulatém zrcátku, pod kterým byl ukrytý magnet - zdroj její jakoby zázračné piruetky... Já jsem však této baletce vytvořila zcela jiný pohybový slovník, který svou intenzitou tuto "otáčivou" baletku zdánlivě osvobozuje, ale ponechává jí mechanickou obsesi oduševnělé loutky a fascinující, magnetickou přitažlivost. Při svých představeních spolupracujete s Janem Komárkem mimo jiné i na světelném designu. Jak vaše spolupráce probíhá? Můžete přiblížit vznik této důležité složky inscenace právě na příkladu Tance magnetické balerínky?
Pohybový materiál tvořím sama, pracuji za pomoci videa, které pak doma analyzuji. To, co považuji za podstatné, pak konzultuji s Janem Komárkem. Věřím v jeho vnímavost a zkušenost, která mi pomůže odhalit slabší místa, kde je potřeba něco upravit nebo změnit. Ve světelném designu mu ponechávám volnou ruku, protože vím, že mi svými světly vytvoří to správné prostředí a podpoří pohyblivost a fokus představení. Tím se také propojuje naše "nepřímá" spolupráce.
Jan Komárek vytvořil i hudební koláž, která je založena na bázi výměny nápadů: někdy jsem nejdříve tvořila nějaký pohybový materiál, na který pak reagoval, anebo mě jeho hudební návrhy inspirovaly k další tvorbě. Jak se připravujete na provedení představení, jakou roli hraje vaše aktuální psychické rozpoložení, ve kterém se nacházíte před jeho začátkem, umím si představit, že jsou dny, kdy je člověk unavený, naštvaný, smutný nebo se mu prostě jen nechce nic dělat. Jak se dokážete zkoncentrovat pro váš tanec, používáte nějaké osvědčené metody či techniky?
Těším se na každé představení, protože jich zas tolik není.... Je to pro mě vzácnost, že mohu dělat něco, co skutečně miluji, to znamená tančit a zároveň předvést svou vlastní tvorbu. Považuji to za privilegium. Co se týče koncentrace - je to vlastně vypěstovaná disciplína. Nervozita i jisté pochybnosti k představení patří, ale vždy se nakonec dokážu koncentrovat. Potřebuji k tomu alespoň hodinu před představením jen sama pro sebe. Někdy ovšem dojde k absolutnímu soustředění až na jevišti... Je to otázka cviku. Vaše představení jsou uváděna v různě velikých sálech, což nabízí divákovi trochu odlišné možnosti jejich vnímání. Kde se tančí lépe vám a v čem spatřujete výhody a nevýhody menšího či většího prostoru?Prostor hraje zásadní roli pro divákovo vnímaní představení. Nezáleží jenom na velikosti sálu, ale i na tom, jaký má hlediště vztah k jevišti architektonicky.
Tanec magnetické balerínky je spíše komornější představení. Prospívá mu intimnější atmosféra, kdy je divák co nejblíže k jevišti. Není zde pak ona " bezpečná zóna" a konfrontace je pak daleko radikálnější, přímočará... V takové atmosféře se mi pak i lépe tančí, respektive - funguje zde přímý odraz mé energie od diváka. V popisu k představení Tanec magnetické balerínky se píše o „osobní obsesi pohybem“. Jak se tato obsese projevuje? Týká se pouze tohoto představení, tance nebo obecně pohybu v celém vašem životě?
V "obsesi pohybem" nejspíše tkví podstata mého uměleckého snažení. V tomto představení je to asi nejvíce zdůrazněno - je to výsledek určité vytrvalosti a umanutosti vymačkat maximum z minima... Fascinuje mě, jak jeden, poměrně jednoduchý nápad může narůst do široké škály, jakési geometrické řady gest a pohybů... Samozřejmě po dlouhém procesu zkoušení a místy trápení... Zda se jedná o tanec, to už vlastně ani není podstatné. V mém osobním životě se ona "pohyblivost" odehrává spíše niterně. A proto ji pak musím někde uvolnit, dát jí prostor...   Jaké máte plány do budoucna? Chystáte nějaký nový projekt?
Mám nyní hodně nabídek a představení bude cestovat jak po Čechách, tak i v cizině. Pojedeme do Dánska, švýcarského Curychu, Rumunska, do Amsterdamu, do Londýna i do Chemnitz a Potsdamu v Německu.
Zároveň již asi měsíc intenzivně pracuji na novém sólo projektu pod názvem "Flashback". Budou to pospojované fragmenty pohybových sekvencí na téma "vzdálená vzpomínka" a možná i paradoxně vzpomínka na smrt...
Světelný a scénický design tvoří opět Jan Komárek a nově se účastní velice citlivý a kreativní kanadský hudebník a skladatel Rainer Wiens. Je to pro mne velká výzva, všechny složky představení budeme tvořit současně, bude to komplexnější zkušenost. Bude to v určitém smyslu, jak doufám, skutečná souhra. Co pro vás znamená nominace Aerowaves do „Priority Companies 2013“? V květnu s Tancem magnetické balerínky vystoupíte na festivalu Spring Forward v Curychu, co od tohoto festivalu očekáváte? Budete také moct srovnat průběh festivalu ČTP, na kterém se představíte v dubnu, právě s festivalem švýcarským. Myslíte, že naleznete mnoho rozdílů, např. v přípravách, zázemí, kvalitě souborů?
Je to skvělá příležitost. Na festivalu Spring Forward budou přítomní promotéři z celé Evropy i odjinud a vznikne tedy, jak doufám, další příležitost k cestování do zahraničí. Díky Aerowaves jsem dostala pozvánku do Londýna a do Amsterdamu. Krom jiného se moc těším na příležitost seznámit se s prácí jiných souborů z různých koutu Evropy. Očekávám vysokou kvalitu, ale také doufám, že budou patrné rozdíly v přístupu a vnímání.
Co se týče příprav - hrála jsem už ve Švýcarsku, v Opeře Lausanne a musím říci, že jejich zázemí i technici byli prvotřídní, snažili se co nejlépe vytvořit ty nejlepší podmínky k tomu, aby se hostující performer cítil co nejlépe a aby měl vše potřebné k dispozici. V Curychu tedy očekávám něco podobného.
V Čechách je obdivuhodné, jak umělci dokáží občas tvořit v naprosto minimálních podmínkách. Foto: Jan Komárek