3 trochu obsáhlejší otázky pro Mina Tanaku:1) Vrátil jste se do Archy po sedmi letech, mezitím jste byl aktivní především v asijských zemích. Jak se liší divácká odezva na váš tanec v Asii a Evropě? To je těžké říct, protože jsem v Asii tančil hlavně venku, před neznámými lidmi. Jsem rád, když chtějí vidět můj tanec. S Prahou mám ale specifický vztah, neboť zde se přijdou se podívat lidé, se kterými jsem v kontaktu už od 80. let. Takoví diváci přijdou, protože chtějí vidět mě, a tak je atmosféra úplně odlišná. V Paříži je to také tak. Pokud mě zná jen jeden divák z obecenstva, hned je cítit rozdíl. A já ho cítím také. Nedá se to srovnávat s tím, když tančíte před někým, kdo o vás neví zhola nic. Takže představení se asi liší také, že? Ano, přestože mám koncepci, představení se vždy všude liší. Ačkoli s jedním projektem objedu celý svět, pokaždé jsem nervózní. Vůbec, hlavně je to jiná doba. To, co si představují lidé ve svých myslích, když tančím, se liší podle místa, kultury a hlavně doby. Jste nervózní i v Praze? Jsem. A hodně. Ale mám pocit, že mi v Praze rozumí víc než předtím, neumím to pojmenovat slovy.
2) Jaký obraz se skrývá za svíčkou a lanem? Použil jste je jak v sólu Locus Focus, tak duetu Step into Shadow... Myslím, že společnost má dnes tendenci ukazovat vše tak, aby bylo vše jasně viditelné. Japonské hi-vision televize se snaží o zachycení pohledu tak, jak člověk svět opravdu vidí – ale je tomu skutečně tak? Opravdu vidí lidé takto a ne jinak? To mě vždycky zajímalo. Opravdu lidé věří jen těm věcem, které na vlastní oči vidí, a tomu, co nevidí, nevěří? Není svět tvořen převážně věcmi, které lidské oko nevidí? Jak vidíme lásku? Nebo víru? Pro ztvárnění této otázky si myslím, že je svíčka vhodným nástrojem. Dokáže ztvárnit na jevišti hranici viděného a tušeného. A lano? Je pojítkem? Lano je prostě lano. Ale dokáže symbolizovat různé věci. Pro rybáře, farmáře, námořníky, pro lidi z města – pro každého může znamenat něco jiného. Kdo z diváků si během mého představení myslel, že je to pouze lano? Každý v něm vidí symbol... a každý může vidět jiný. Ve druhém představení, duetu, naznačujete lanem hranici vnějšího a vnitřního světa rodinného vztahu? Ano, je to jako se závěsem, kterým se lidé v pokoji uzavírají do soukromí. Hranice, i když je uměle vytvořená, dává našemu životu dynamiku, rozměr. Tvoříme hranice, abychom je překračovali. Pokud nemáme co překračovat, stane se prostor kolem nás nudný a přitom cizí.
3) Vaše partnerka Šiho Išihara je jednou z vašich studentek? Kolik studentů teď ve skupině máte? Ano, známe se už přes dvacet let. Skupinu jsem rozpustil, na farmě pracuji sám. A tancuji také převážně sám nebo s Šiho. Jezdilo za mnou hodně lidí z celého světa, všichni se chtěli naučit tančit a stát se slavnými, nebo se chvilku učili a pak odjeli… už jsem toho měl dost. Já jsem taky všechno vytvořil sám, ať se učí a hledají taky sami. Kdy se chystáte zavítat zase do Čech? Já se nechystám. Mám opravdu hodně práce, veškerý svůj volný čas chci věnovat farmě. A farmáři moc volného času nemají. Jsem na všechno sám.
3 trochu obsáhlejší otázky pro Mina Tanaku:
1) Vrátil jste se do Archy po sedmi letech, mezitím jste byl aktivní především v asijských zemích. Jak se liší divácká odezva na váš tanec v Asii a Evropě?
A lano? Je pojítkem? 
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu