3 otázky pro… Jana Fouska, sólistu baletu ND Brno a vítěze Ceny Thálie 2011

10. 4. 2012 rozhovory

Cenu Thálie 2011 jste získal za roli vikomta de Valmont v inscenaci Nebezpečných známostí choreografa Krzysztofa Pastora. Většina z nás asi četla komentář odborné poroty k vaší nominaci, jak ale tuto roli vnímáte vy, popřípadě v čem pro vás představovala největší výzvu – technickými nároky, hledáním optimálního výrazu nebo něčím jiným? A v čem podle vás tkví kouzlo tohoto představení, které přineslo širší nominaci i vaší kolegyni ze souboru Ivoně Jeličové?
Vikomt de Valmont je podle mně velmi silná a výrazná osobnost. Je hrdý a sebevědomý, těší se pověsti proutníka, zahrává si s lidskými city a nakonec se mu to stává osudným. Tato role byla pro mě obrovskou výzvou už od začátku. A bylo to přesně z toho důvodu, o kterém se zmiňovala v hodnocení odborná porota pro udílení Cen Thálie – úkol jsem měl o to těžší, protože lidé přišli do divadla s jasnou představou díky několikerým filmovým zpracováním. Víte, já miluju role, kde si můžu ale opravdu zahrát, prožít skutečný příběh, no a když je k tomu ještě dramatický, tak to jsem úplně v sedmém nebi. Pro mě bylo velkým zdrojem inspirace filmové zpracování Nebezpečných známostí z roku 1988 s Johnem Malkovichem v hlavní roli. Nejen on, ale celé obsazení je naprosto fenomenální. Viděl jsem ho několikrát a často, když jsem si nebyl v některé pasáži herecky jistý, hledal jsem inspiraci právě zde. Ne kopírováním, to v žádném případě, ale spíš jako impuls k tomu, kterou cestou se mám vydat. Druhým, a neméně inspirujícím zdrojem, pro mě byl záznam z Lotyšska, kde měl tento balet premiéru. Valmonta tam tančil Alexej Avechkin, který se mnou v Brně na této roli pracoval. Kromě tanečníka je i hercem, takže mě velmi dobře směroval. A nejen mě, ale všechny sólové role, které v baletu jsou. Dokázal ze všech dostat maximum a vytvořit tak velmi kompaktní celek, což jde jistě na představení vidět. Každý z nás tam nechal kus sebe, všichni odvedli vynikající práci a já opravdu děkuji všem svým partnerkám – Ivoně Jeličové, Eriko Wakizono a Monice Pimkové, za jejich profesionalitu, protože bez ní by se nám to jen stěží povedlo.
To kouzlo představení tkví nejen v samotném příběhu, který je naprosto dokonalý, ale také v hudebním zpracování, které je dílem Artura Maskatse. Ten ušil hudbu přesně na míru a jde to na tom opravdu znát. K tomu krásné a pohodlné kostýmy Romana Šolce, plastický a přesný choreografický rukopis Krzysztofa Pastora a kouzlo je na světě. A i když s námi choreograf pracoval až týden před premiérou, díky tomu, že přesně věděl, co od nás vyžaduje, posunul naše výkony ještě o kus dál. Byl pro něj velmi důležitý každý, byť sebemenší pohyb i každé gesto. Zkrátka všechny části a složky přípravy byly odvedeny profesionálně a to se zkrátka muselo na jevišti projevit. Jsem moc rád, že máme toto dílo na repertoáru a že v něm mohu tančit titulní roli. A že jsem za Valmonta dostal Thálii? – Jak jsem řekl při vyhlášení: „To je teda fakt bomba“. :-)

Letošní Cena Thálie není vaší první, tou bylo ocenění za roli Smrti ve Stravinského Svěcení jara. Jak s odstupem času vnímáte dopad tohoto ocenění na vaši kariéru baletního umělce? Je podle vás spíše otázkou společenské prestiže a možností dostat se do povědomí širší veřejnosti, nebo je intenzivněji vnímána mezi tanečními profesionály?
Když jsem cenu získal poprvé, začalo se to všechno kolem mě točit. Volali mi novináři, zvali mě do televize, fotili mě na všelijaké webové portály. Trvalo to zhruba 14 dní a život se vrátil do starých kolejí. No a teď jsem ji získal podruhé a já si tu chvilku slávy zase maximálně užívám, protože je mi jasné, že za pár dnů je po všem. Život je zkrátka takový. Mám pocit, že se všeobecně baletu a tanci nevěnuje taková mediální pozornost, jakou by si tento obor zasloužil. Nejsem ale vůbec v tomto ohledu pesimistický. Právě naopak. Snažím se, aby mi tento nádherný pocit vydržel co možná nejdéle. A na druhou stranu – lhal bych, kdybych tvrdil, že není tato cena otázkou prestiže. Přinejmenším v uměleckých kruzích se tak člověk dostane do hlubšího povědomí, okolí vás více vnímá – někdo pozitivně, jiný ne, ale to už k tomu patří, při různých příležitostech se uvádí „dvojnásobný držitel Ceny Thálie“, no a v životopise to taky vypadá hezky :-) Já si toho ocenění ale nesmírně vážím, beru ho jako odměnu a uznání své práce. Takováto ocenění, potlesk a věrnost diváků, jsou pro nás tanečníky totiž jedinou odměnou za tu hroznou dřinu. Protože finanční odměny se tady jen těžko dočkáme...

V medailonku promítnutém při slavnostním udělování cen jste mimo jiné uvedl, že jste si přál získat ocenění právě za roli Valmonta. Je vám osobně právě tento typ rolí nejbližší, popřípadě máte nějakou vysněnou úlohu, kterou byste si přál oslovit oborovou porotu v budoucnu ještě víc? Takovou, která pro vás představuje tu nejvyšší metu v kariéře tanečníka?
Role Valmonta, Smrti ve Svěcení jara a Arthura Rimbauda v Úplném zatmění považuji zatím ve své kariéře za vrcholný trojúhelník. Všechny mě hrozně naplňovaly a vždycky jsem odcházel z divadla s pocitem, že jsem divákům něco sdělil. Často jsem nemohl dlouho usnout, protože ve mně ten příběh stále ještě dozníval. Nebojte, nejsem blázen, jen jsem přesvědčený, že pokud mám být na jevišti věrohodný a přesvědčivě zahrát některou z rolí, musím do toho dát kus sebe. A pokud se mi to podaří, pak nemůžu z divadla odejít, jakoby se nic nestalo. No a čím bych chtěl oslovit porotu v budoucnu? Čímkoliv, za co by mi tu třetí Thálii dali :-) Teď ale vážně, nemám žádnou vysněnou roli. Chtěl jsem vždycky tančit Romea, ten mi ale zatím uniká. A letos po zhlédnutí Manon v Royal Opera House v Londýně s Maranelou Nunez v hlavní roli jsem se zamiloval do role des Grieux. MacMillanova choreografie je dokonalá a úroveň celého souboru je opravdu prvotřídní. Takového nastudování se ale bez hodně štědrého sponzora v Brně nedočkáme. To je totiž vskutku vysoká meta. Takže mi nezbývá než doufat, že v brzké době přijde nějaká jiná krásná role, do které budu obsazen. Hlavně když bude dramatická a když budu mít o čem hrát. Foto: A. Špunda