Jeden odstín špiček nestačí – Jak oslavil svět tance Black History Month?

Jeden odstín špiček nestačí – Jak oslavil svět tance Black History Month?

Autor Clara Zanga

Příběh studentky klasického tance Kiry Robinson se dostal i do mainstreamových médií. U nezasvěceného publika tak mohl vyvolat dojem, že „inkluzivní“ baletní špičky nebyly až do roku 2021 k dostání. Pravda to není, ale bohužel to není ani daleko od skutečnosti. Zprávy o prvních špičkách pro tanečnice různých barev pleti se objevily v roce 2019 ve Velké Británii a o rok dříve ve Spojených státech. Dvě stě let po těch světlounce růžových (respektive bílých, růžové se začaly používat až později), jak poznamenal deník The New York Times.

Stále se však nedá říct, že nabídka různých barev obuvi nejen pro tanečníky afrického původu, ale také třeba pro Asiaty, kterým nesedí klasický růžový odstín, je standardem. Je nutné vyhledávat značky, které si podporu diverzity v tanci vzaly za své. V Česku je například sháňka po tmavých špičkách mnohem složitější. Dají se objednat třeba v e-shopu Grishko v kategorii barev na přání, ale na výběr je zde vedle „baletní růžové“ pouze jeden odstín hnědé.

Jízlivě dodávám, že by nám byla málo platná i „oblíbená“ taktika, kdy si baletky barvily špičky make-upem. Sehnat v tuzemsku krytí ladící s tmavou pletí je totiž podobná bolest. Ale na českých tanečních scénách se s černošskými tanečníky zatím úplně neroztrhl pytel, takže na problematiku diverzity v tanci máme, zdá se, ještě čas. Mezitím se můžeme inspirovat měsíčními oslavami afroamerické historie v zahraničí.

Black face naopak

Řada tanečních institucí oslavila Black History Month nabídkou lekcí vedených afroamerickými kolegy, případně přizvanými externími tanečníky, kteří vyučovali tradiční africké tance. Letos však výhradně formou online. Například slavné centrum Jacob‘s Pillow, sídlící v Massachusetts, na oslavu afroamerické kultury připravilo playlist dvaceti videí ikonických vystoupení černošských tanečníků od roku 1942 až po současnost. Nechybí mezi nimi inscenace protagonistů Alvin Ailey American Dance Theratre nebo Dance Theatre of Harlem. Jacob‘s Pillow ale zároveň připomíná, že přínos Afroameričanů tanečnímu umění oslavují celoročně.

Jednou z nejaktivnějších propagátorek afroamerických tanečníků a tanečníků afrického původu je populární Tiler Peck, první sólistka New York City Ballet. Ta pořádá od začátku pandemie workshopy prostřednictvím živého vysílání na Instagramu, a v průběhu Měsíce afroamerické historie byli jejími speciálními hosty černošští kolegové. Několikrát také připomněla nejvýznamnější průkopníky mezi afroamerickými tanečníky, například Janet Collins, která se v padesátých letech minulého století stala jednou z prvních baletek tmavé pleti, které se ve Spojených státech dokázaly prosadit.

Collins měla již ke konci čtyřicátých let nabídku angažmá v prestižním Ballets Russes de Monte Carlo, ale kvůli požadavku barvit si pleť a kůži odmítla. Namísto toho působila v Duhman Company, v Metropolitní opeře, kde vystoupila jako vůbec první černošská tanečnice, a v pozdější fázi kariéry vyučovala v Balanchine‘s School of American Ballet.

Představy o tom, že by si tmavé členky klasických těles měly „vybělit“ pokožku, bohužel nezůstaly pohřbeny hluboko v minulém století. V prosinci loňského roku vyšel najevo skandál berlínského Staatsballetu, který měl údajně nutit svou první černošskou členku, aby si pro představení Labutí jezero pudrovala obličej na bílo. Baletní mistrová měla devětadvacetiletou Chloé Lopes Gomes opakovaně upozorňovat, že kazí estetiku sboru.

To mě vrací zpět k problematice špiček. Ačkoliv jsou k dostání špičky od několika značek ve vícero odstínech, ne všechny soubory dovolí svým členkám nosit špičky a punčocháče v barvě ladící s jejich pletí. Černošské tanečnice se shodují, že pro řadu těles je prioritou číslo jedna uniformita, což představuje problém zvláště ve sboru. Jinakost se pak více toleruje u sólistek.

„Růžové punčocháče jsem nosila od doby, kdy jsem byla malá, takže jsem byla zvyklá,“ řekla pro The Guardian dvanáctiletá studentka taneční školy Ballet Black v Londýně. „Ale vždycky bylo divné, když jsem stála vedle svých kamarádek, a růžové punčocháče i špičky na nich vždy vypadaly lépe než na mně,“ poznamenala dívka, která v době rozhovoru čekala na zásilku svých prvních bronzových špiček a k nim padnoucích punčocháčů. „Myslím, že se budu cítit moc dobře, nebudu s tmavými pažemi a bílýma nohama vypadat zvláštně,“ těšila se.

Černošská Odetta? Proč ne

Na závěr Měsíce afroamerické historie vyšlo na YouTube video oslavující afroamerické taneční umělce pod záštitou Michelle a Baracka Obamových. YouTube Originals se na něm podílely s významnými tanečními institucemi, například s Alvin Ailey American Dance Theatre. Dílo Black Renaissance mělo premiéru 26. února a objevily se v něm nejen osobnosti tanečního umění, ale například také afroameričtí hudebníci jako Childish Gambino a další.

Otázkou, co by mohlo tanečníkům tmavé pleti do budoucna pomoci, aby se cítili více přijímáni a nesetkávali se tolik s diskriminací, se zabýval časopis Dance Magazine. Řada umělců se shodla, že zlepšení by bylo třeba ve vzdělávacích a organizačních strukturách tanečních organizací. Sólista bostonského baletu Lawrence Rines upozornil na to, že ve třídách jsou obvykle jen jeden nebo dva tmaví studenti, kvůli čemuž se cítí nejistě a mají pocit, že jsou vetřelci v cizím světě.

Rachael Parini navrhuje kvalitnější vzdělání tanečních pedagogů, baletních mistrů a uměleckých šéfů ohledně toho, co trápí a znevýhodňuje tanečníky tmavé pleti, zatímco Erica Lall z American Ballet Theatre vzpomíná na uštěpačné poznámky některých vyučujících k její barvě pleti, na kterou „se už nemohou ani dívat“. Boysie DiKobe z Les Ballets Trockadero de Monte Carlo říká: „Na jevišti chci zkrátka vidět talent a tvrdou práci. Ano, hlavní roli může hrát tanečník v hnědých punčochách a špičkách.“

Co tedy nadělit černošským tanečníkům k Měsíci černošské historie? Dávat jim najevo, že do světa tance bezpodmínečně patří nejen v únoru. Protože jakkoliv je podstatné připomínání si významných afroamerických osobností minulosti i současnosti, a to hlavně pro sebeuvědomění umělců z černošské komunity, „bezbariérové“ podmínky ve skutečném světě to nenahradí. Pocit přijetí může vyvolat zdánlivá hloupost, jako je obuv v patřičném odstínu pleti. Zkrátka gesto, že s vámi taneční svět počítá.

Asijské baletky ve sboru i v hlavních rolích již nejsou ničím výjimečným ani v tuzemsku. Troufám si říct, že jsou přijímanější proto, že méně vyčnívají z většinově bílých sborů. Problematické se zdá být například Labutí jezero, kde se vedou spory o tom, zda může bílou labuť ztvárnit černošská tanečnice. Nikdy jsem však nezaznamenala diskusi o tom, zda může černou labuť hrát bělošská tanečnice. Navíc první sólistka American Ballet Theatre, Afroameričanka Misty Copeland, už si Odettu zahrála. Ve světlých špičkách.