Na scéně Národního divadla v Praze hostoval brněnský baletní soubor, který představil svou poslední premiéru – Balet 21. století. Představení je složeno ze tří titulů, z nichž každý přináší osobitý styl a je výzvou pro tanečníky, kteří nacházejí nové možnosti svého fyzického projevu.
Choreografie Petra Zusky D. M. J. 1953 – 1977z roku 2004 je tu uvedena v obnovené premiéře. Kdo zná původní obsazení, ve kterém zářila Adéla Pollertová, pak výkon Jany Přibylové postrádá proniknutí do technického a výrazového detailu. Dílo samotné pak opět potvrzuje své kvality – pohyb je rozvrstven do působivých, citlivě nasvícených tanečních kompozic. Zuskovi se daří zachytit prchavé okamžiky bytí – úvodní scéna, kdy tanečnice stojí na podstavci otočeny zády k divákům, jejich partneři je drží za ruce a ony pomalu kráčejí na místě, vyvolává dojem neúprosného běhu času – ten nelze zastavit, pouze ho intenzivně vnímat…
Až „nezřízeně“ kyliánovské a krásné je pak Barocco Jacka Przybylowicze. V jeho choreografii jsou zřetelné odkazy na Kyliána, avšak Przybylowicz vytváří vlastní variace – jsou měkké jako hudba Johanna Sebastiana Bacha, kdy v kanonicky vystavěné hudební formě je skryta obrovská živočišná energie. A právě zvláštní síla Bachovy hudby je zachycena v senzitivně reagující taneční struktuře plné vlnění a náhlých výpadů – výrazné je intenzivní vnímaní vnitřního fyzického prostoru, kdy paže reagují na nejjemnější záchvěvy tělesných impulsů. Pohyb probíhá ve spirále a jeho tvarovaní se děje s naprostou přirozeností – tanečníci jsou většinou v demi-plié, níže posazená pánev umožňuje kroužení a dodává tanci jistou živočišnost. Chvílemi se Bachova partitura mísí s konkrétními zvuky a rytmy, které podtrhují sytý pohybový a hudební kánon. Tanečnice ve tmavě vínových korzetech a tanečníci v krátkých volných kalhotách téže barvy zapadají do emočně silného obrazu, kde hudba je zachycena v ojediněle výstižné scénické podobě.
Freneticky agresivní je pak ve svém úvodu choreografie Maria Schrödera Okamžik pro jahodová ústa. Sborový výstup tanečníků zaujme ostrým pohybem, razancí výpadů a skoků. Když po scéně projde žena, v červených šatech a v lodičkách na vysokých podpatcích, do mužského tance se následně vkrádá touha a chtíč. Následuje duet, ve kterém se odráží peripetie partnerského vztahu – vášeň se mísí s nenávistí, chvílemi jde spíše o vzájemné dobývání těl než o lásku. V závěrečném obraze ženské rituální koupele tanečnice smáčí vlasy v červených umyvadlech a rozstřikují vodu po scéně. Jejich obřad je náruživý i hravý. Schröder staví svou kompozici na dynamickém, rozevlátém gestu podtrženém stejně sugestivní hudební předlohou.
Poslední premiéra brněnského baletu je zdařilým dramaturgickým počinem – uvedené choreografie přinášejí nejenom neotřelou pohybovou texturu, ale také s sebou nesou jistá sdělení – jsou nejen citlivou vizualizací hudební předlohy, ale přinášejí rozmanité pohybové konfigurace, v nichž si divák může nalézt vlastní významy a emoce. Ve všech opusech se pak objevují červené růže – tanečnice je například drží nebo náhle padají se shora scény na jeviště. Balet brněnského Národního divadla disponuje talentovanými a tvárnými interprety – vedle klasického repertoáru dokáží dostát nárokům současného tance vyžadujícího niterné soustředění a fyzickou flexibilitu.
Psáno z představení v Národním divadle Praha 29. března 2009
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu