A Fine Selection. Confirmed – Fascinace sexem, rituálem a elektřinou ve Stockholmu

Dead by Beauty and the Beast. Foto: Märta Thisner.

Autor Petra Dotlačilová

První scéna švédského experimentálního současného tance/pohybového divadla MDT (Moderna Dans Teater) uvedla pátý ročník festivalu A Fine Selection. Confirmed. Ke konci kalendářního roku nabízí přehlídku toho nejzajímavějšího, co se na jeho scénách během posledních jedenácti měsíců objevilo, jako účinkující byli pozváni i zahraniční hosté. Během čtyř dnů (28. 11. – 1. 12.) bylo k vidění sedm projektů velmi různorodého charakteru, od dlouhotrvající instalace, kombinace výstavy a pohybového představení, inscenovaný rituál s básněmi a tanci až po tanečnější záležitosti. Ty poslední jmenované byly ovšem v menšině, současné umění globálně přeci jen dávno běžně překračuje hranice mezi žánry a mnohdy je nějaké zaškatulkování zcela nemožné.

Sex jako umění i prostředek manipulace

Dosti náročný divácký zážitek představovaly dva projekty, které se oba zabývaly erotickou ikonografií, ovšem z velmi odlišných úhlů pohledu.
Blab finské umělkyně Sonji Jokiniemi je projektem na pomezí umělecké instalace a pohybově-zvukové performance. Scéně, již obklopovali diváci na sedačkách ze dvou stran, dominovaly velké i menší objekty a také dvě plátna zavěšená na protilehlých stěnách sálu. Objekty z měkkého různobarevného materiálu byly ovázány provázky, někdy navršeny na sebe, či pospojovány do složitějších konstrukcí. Při bližším pozorování jste poznali, že většina z nich měla falický tvar. Mnohočetné variace na sexuální orgány i akt samotný znázorňovaly také velké barevné obrazy na stěnách.

Do toho symbolikou nabitého prostoru postupně vešly tři postavy, dvě ženy a jeden muž, oděni do odlišných kostýmů různě odhalujících jejich těla. Jedna tanečnice byla oblečena do kalhot a trika z bílého děrovaného materiálu à la záclona, druhá do latexového overalu. Třetí interpret měl na sobě méně průsvitný top a legíny s velkými dírami, u nichž se zjevně počítalo s tím, že jimi určitá část jeho těla dříve či později pronikne. To se také docela záhy po začátku představení, k značnému pobavení diváků, stalo.

Právě kostýmy plnily v performanci důležitou roli, nutily diváky přemítat nad mírou obnaženosti interpretů, nebo nad vztahem děrovaných/latexových kostýmů a falických objektů, s nimiž se manipulovalo... V neposlední řadě kostýmy odhalovaly působení jednotlivých materiálů na tělo v pohybu, což bylo markantní zejména u neprodyšného latexového overalu, který působil své nositelce viditelné obtíže a nadměrné pocení. Všechny tyto motivy i materiály dokázaly zaujmout a podnítit fantazii, ovšem ne po celou dobu hodinového představení. Většinu času totiž interpreti manipulovali s předměty, přestavovali je, hráli s nimi, náznakem si je pomalými pohyby strkali do úst i jinam, občas vydávali různé zvuky, foukali do trubek napojených na objekty… Po celou dobu záměrně jednali zcela bez výrazu, mechanicky, což silně kontrastovalo s tematikou, kterou si běžně spojujeme se silnou expresí. V jejich jednání se ovšem neznačil žádný vývoj a jakkoliv byly objekty i interpreti zpočátku zajímaví, postupem času se tento podivný, i když vlastně nijak zvlášť šokující obraz omrzel. Pak už nastalo jen více či méně bolestné čekání na konec.

S námětem ze světa erotiky si pohrávala i další inscenace Schredder Ofelie Jarl Ortegy. Ta si dala za cíl, společně s tanečnicí Alexandrou Tveit a skladatelem Patrikem Patsy Lassbem, objevovat „dobrovolnou objektifikaci ženského těla jako subversivní zbraň v dnešním hypersexualizovaném světě“ (citace z programu). Dvě tanečnice oděné do bodyček s infantilními vzory a obuté v barevných teniskách nastoupily na bílou, prázdnou scénu a do rytmu monotónního beatu rozjely sekvenci svůdných póz a pohybů ve stylu striptérek v nočních klubech. Žádné další odhalování se už ale nekonalo, jen stále ta samá sekvence, kanonicky či unisono, varírovaná v prostoru a rytmu, ozvláštněná barevným světelným designem a občasnou pauzou. Kombinace svůdných pohybů, pohledů a infantilního oděvu sice zpočátku působila poněkud znepokojivě, žádný extrémní efekt této performance jsem ovšem nezaznamenala. Jejím cílem mělo být vytvoření přitažlivé a zároveň nepříjemné atmosféry. Sama jsem po sledování hodinového opakování té samé pohybové vazby do toho samého hlasitého beatu zaznamenala především to druhé.  

Oslava elektřiny a ženského pohlaví

Ve zcela jiném duchu se nesly další dvě inscenace: Thunderstruck a DEAD by Beauty and the Beast byla díla nepředvídatelná, originální, imerzivní, zábavná i děsivá, zkrátka totální divácký zážitek, na jaký se jen tak nezapomíná. (I když nutno dodat, že ani ty předešlé dvě mi z paměti, bohužel, jen tak nezmizí.)

Stinu Nyberg fascinuje elektřina, a hlavně život a vynálezy Nikoly Tesly. Má za to, že dnešní lidé si technického zázraku, kterým elektřina je, dostatečně neváží a na Nikolu Teslu se tak trochu zapomnělo. Choreografka procestovala po stopách elektřiny a Nikoly Tesly kus světa, setkala se se spoustou odborníků a naučila se o elektřině mnoho. Na základě všech těchto zkušeností vytvořila představení Thunderstruck, které znovu ukáže divákům její sílu. Elektřiny, ne Stiny Nyberg, i když i ona prokázala značnou duševní sílu a hlavně odvahu, když si v kovovém oblečku hrála s velmi silným elektrickým proudem. Ten byl vyprodukovaný Teslovým transformátorem („coil magnifier“), elegantním přístrojem s děsivou mocí. Nyberg je výtečná vypravěčka, která dokáže diváka strhnout jak svým vyprávěním, tak strukturou představení a různými detaily.

Vše začalo již před vstupem do sálu, kdy nás choreografka seznámila se svou cestou za tajemstvím elektřiny, a částečně i se životem Nikoly Tesly a jeho vynálezy. Na konci dlouhého, ale poutavého příběhu diváky upozornila, že pokud nechtějí přijít o svůj telefon, musí jej zcela vypnout a ještě zabalit do alobalu. Již zde na nás dolehl první dojem z toho, jak je elektřina mocná. Silné dojmy pokračovaly během celé inscenace. Totální ticho a tma při zcela vypnuté elektřině, v kontrastu k tomu velmi hlasitá hudba (diváci dostali špunty do uší) a stroboskopické záblesky imitující efekty blesku. A konečně slavný Teslův transformátor, který v kontaktu s metalickým oděvem tanečnice produkoval viditelné proudy elektřiny. Z těchto „blesků“, jejich záře a zvuku – tanečnice z nich rytmickým pohybem vytvářela melodii – doslova běhal mráz po zádech. Autorka vytvořila komplexní dílo, jehož byla spolu s transformátorem hlavní aktérkou a v němž její minimalistický tanec tvořil spíše menší složku. Přesto se jednalo o velmi fyzický prožitek nejen pro ni, ale pro všechny zúčastněné. V závěru završilo tento efekt propojení všech diváků, kteří pomocí držení rukou museli, dle instrukcí choreografky, neutralizovat vysoké napětí v místnosti. Skutečně elektrizující představení.

Festival uzavřel inscenovaný rituál dvou performativních umělkyň, básnířek, tanečnic a (dle jejich vlastních slov) „čarodějnic“ Amandy Apetrey a Hally Ólafsdóttir DEAD by Beauty and the Beast. Tato dvojice vystupuje na švédské scéně více než dvacet let pod názvem Beauty and the Beast, vytváří tanečně-poetické inscenace a spolupracuje s mnoha dalšími umělci. V novém díle, s podtitulem pornografická dystopická taneční performance, se ohlíží za určitými tématy své tvorby: láska, přátelství, sex, válka a smrt.

Před vstupem do jejich „chrámu“ byli diváci vyzváni, aby si zuli boty, a varováni, že představení obsahuje nahotu. Vzápětí se ocitli v prostoru obloženém od podlahy po strop lesklou černou látkou; mezi změtí židlí se rýsovaly čtyři velké stoly, jež se staly hrací plochou. Setkání s kněžkami tohoto rituálu proběhlo již ve dveřích – stály po obou stranách vstupu v černých hábitech se svíčkami v dlaních a tichým pohledem vítaly každého návštěvníka. Ve vzduchu se vznášela vůně svíček a růží rozložených na stolech, stejně jako atmosféra vzrušeného očekávání. To se brzy naplnilo; vystoupení Amandy a Hally bylo výbušné, překvapující, vtipné i odvážné. Věcné vyprávění střídalo dramatické recitování básní o lesbické lásce či smrti hrdelním hlasem, který zněl jako z hororu. Slova prokládaly umělkyně divokými pohybovými kreacemi, házením dlouhými, černými vlasy a expresivními grimasami obličejů nalíčených ve stylu zpěváků skupiny Kiss.

Dámy postupně odkládaly černé hábity i další svršky, až stanuly na stolech uprostřed místnosti pouze v kalhotkách a horním dílu složeném z několika proužků látky. V této konstelaci přednesly procítěnou báseň o vulvě všech věků a podob, po které následoval další divoký, již zcela explicitní tanec.

„Rituál“ vyvrcholil naznačeným lesbickým stykem, inscenovaným ve vší dramatičnosti, se silným větrákem, hlasitou rockovou hudbou a vzájemným poléváním se červeným vínem. Jakkoliv to vše může znít absurdně, přehnaně a možná i děsivě, ve skutečnosti se jednalo o zábavnou podívanou. Autorky záměrně používají až kýčovitou symboliku a efekty, balancují na hraně, vždy si ale udrží tu správnou míru nadhledu a humoru. Panovala zde atmosféra volnosti, důvěry a dobré nálady, mezi umělkyněmi a publikem byla cítit velká komplicita. Taková míra napojení je vzácná a strhne i diváka-nováčka, jakým jsem v tomto případě byla já.

Festival A Fine Selection. Confirmed sice nenabídl velké množství inscenací, ale ukázal variabilitu a témata, jimiž se současná severská tvorba vyznačuje. Autoři s oblibou překračují hranice žánrů – vyloženě taneční kus zde člověk nenajde – a zkoumají často ožehavá nebo naopak nečekaná témata. Úroveň provedení, estetika, práce s publikem i hloubka sdělení přitom kolísá, asi tak jako všude jinde ve světě. Pokaždé se ovšem jedná o zážitek, jejž divák procítí celým tělem. Někdy ho sledování díla téměř fyzicky bolí, jindy je zcela vtažen atmosférou, a v případě DEAD i vůní růží a chutí vína.  

Psáno z festivalových představení 29. listopadu a 1. prosince 2018, divadlo MDT, Stockholm.  

Blab
Koncept, choreografie, vizualizace: Sonja Jokiniemi
Interpreti: Ivo Serra, Mira Kautto, Sara Gurevitsch
Light design: Heikki Paasonen
Premiéra: 3. 11. 2017, Helsinki

Thunderstruck
Choreografie a interpretace: Stina Nyberg
Skladba a sound design: Maria W Horn
Light design: Josefin Hinders
Zvuk a operátor tranformátoru: Katti Alm
Osvětlovač: Nicky Wahlström
Asistent na scéně: Niklas Ren
Asistent choreografie: Andros Zins-Browne
Premiéra: 21. 10. 2017, Bělehrad

Shredder
Choreografie, koncept, tanec, idea: Ofelia Jarl Ortega 
Hudba, světlo, koncept: Patrik Patsy Lassbo
Choreografie, koncept, tanec: Alexandra Tveit
Premiéra: 5. 4. 2018, Stockholm

DEAD by Beauty and the Beast
Autorky: Amanda Apetrea a Halla Ólafsdóttir
Světlo a scéna: Chrisander Brun 
Hudba: Karin Dreijer, Linnéa Martinsson and Zhala Rifat
Text: Amanda Apetrea a Halla Ólafsdóttir
Kostýmy: Kajsa Lisa Larsson
Premiéra: 25. 4. 2017, Stockholm