Slava’s Snowshow – Geniální „bláznovství“

Slava’s Snowshow. Zdroj: Slava’s Snowshow.

Autor Hana Strejčková

Snově zasněžená show

Slava’s Snowshow se postupem času proměňuje. Vliv na ni mají jak zkušenosti dlouholetých spolupracovníků, tak krátkodobější hostování v souboru, předávání ústřední role Žlutého klauna a doplňování skupiny Zelených. Poprvé jsem Poluninovu energii a jeho doslova magnetizující scénickou přítomnost zaznamenala na konci osmdesátých let a od té doby se v každé dekádě vynořoval, neboť díky své vůli, tvůrčí vitalitě a životnímu postoji se mu otevírala domácí i zahraniční jeviště, šapitó a festivaly pouličního divadla. A jeho Snowshow je, s užitím současného slovníku, ukázkovým synkretickým divadlem, jež organicky překračuje hranice nízkého a vysokého, zábavného a hluboce niterného, absurdního i nadrealistického a které dokonale spojuje principy jarmareční či pouťové poetiky s dramatickou velkolepostí.

Polunin diváka vtáhne okamžitě do děje, a to precizním využitím klaunské logiky, která dle autora knihy Klauniády Tristana Rémyho vychází ze všeho, co je snivé, záhadné, ukrutné a výstřední. Kouzlo a síla představení netkví ve sjednocujícím příběhu, ale primárně ve vykreslení atmosféry a v rozehrávce všech strun atakujících vzpomínky na dětství, pohádky a sny. K tomu přispívají jednotlivé výstupy sevřené v etudách se zřetelnou hierarchií vztahů, začátkem a vyústěním akce v gag, dále nádherná intermezza připomínající surrealistické výjevy, jako třeba mrazivě krásný přechod klaunů s andělskými křídly, a empaticky (což ale někdy neznamená neinvazivně) vedený dialog s publikem. A samozřejmou součástí je propracované tempo, objektová dramaturgie oscilující mezi imaginací a ilustrací bohatě využívající kontrast a spektrum barev, hudební „údernost“ (např. Carmina Burana, Dobytí ráje) v kombinaci s nenápadnými zvukovými plochami a ohromujícími efekty, jako jsou například valící se proudy mlhy, oslňující zář, rozlehlá pavoučí síť odvíjející se nad celým hledištěm, zaplavení mýdlovými bublinami, sněžná bouře či gigantické balóny.

Žlutý overal, červená šála a bačkory

Středem pozornosti je Žlutý klaun. Ve sledované repríze jím byl technicky výborný, zkušený performer Artem Zhimo. V minulosti se v této roli střídal se Slavou Poluninem i Boris Hybner. Poprvé do prostoru vstoupil pomalu a s lanem. Ve žlutém overalu, s červenými papučemi a barevně sladěnou šálou, si během pár minut podmanil sál. Stál i klesal, jako by se vpíjel do své kombinézy, přitom si namotával provaz, a to vše s lyrickým nádechem romantického hrdiny, jemuž je obecně nelehké „ustát“ skutečnost a „klesá“ pod její tíhou. Žlutý klaun nabízel nespočet interpretací svého úvodního sóla, a i všech následujících. Jeho souhra se sedmi zelenými souputníky byla fyzickým koncertem, v němž se hraje na nástroje, kterými jsou těla samotných představitelů klaunů. Charakterizoval je nejen funkční kostým, umožňující nenásilné proměny fyziognomie, ale také výrazná mimika zveličovaná jejich typickým líčením v souzvuku s jasně vyvedeným gestem a zřetelným tvarem postoje. Po jevišti se často pohybovali kývavou chůzí, díky které se komíhaly dlouhé postranice jejich pokrývky hlavy, nebo šouravými kroky rozechvívajícími špičky protažených bot, vždy s dokonale ovládnutou technikou protikladů, jako například celým svým tělem neuvěřitelně rychle spěchali, a přitom vpřed postupovali o milimetry.

V družině Zelených klaunů se zračila naivita, jednoduchost a pravdivost ve všem konání. Oddaně se následovali coby hejno s dodržováním rytmu jako z notového zápisu. Dokázali nehybně zírat do publika, přihlížet akci, ale také napomáhat a vyvolávat konflikty, ke kterým se záhy hlásili a svou vinu ochotně přiznávali. Ať už je k tomu motivovali nízké pudy, nebo zlomyslnost či touha přitáhnout pozornost na sebe, působili přesto stydlivě a roztomile. Byli lehkomyslně zmatení a pokaždé oddaní svému úkolu. A to i tehdy, když Žlutého klauna proklál Zelený klaun šípy, nebo se žraločí ploutví upevněnou na zádech ohrožoval jeho snění o dobrodružné plavbě. Byli to právě oni, kdo často vstupovali do hlediště, obzvlášť o pauze si dopřáli těsný kontakt při procházení řadami s lahvemi vody napíchnutými na špičku deštníku nad svou hlavou. Zelení prošli suchou botou, zatímco diváci byli zkrápěni kapkami a proudy „deště“. S nimi se díky nepředvídatelnosti předestřela radostná anarchie posilující surfování na pocitech prchavé blaženosti.

Slava’s Snowshow ve svém závěru spustila vlnu euforické hravosti. Šťastný ryk dětí a nekontrolované projevy emocí dospělých s kolosálními objekty nad hlavami ovládly divadlo, které před vypuštěním balónů v husté smršti zaplavil „sníh“. Inscenace nesporných kvalit, byť z určitého úhlu pohledu jde o dokonale nadčasový komerční produkt, však není jen klaunskou podívanou, je ironicky nastaveným zrcadlem společnosti. A na mušku si bere lidské neřesti i smůlu, potřeby a chtíče, ale také opuštěnost, nevyslovená přání a sny, touhu po lásce a bezpečném dobrodružství, ty se totiž nikdy nevyčerpají, a hlavně, ani neomrzí. Obzvlášť, je-li na ně pohlíženo z nadhledu klauna, a co víc, poetikou Slavy Polunina.

Poetika Slavy Polunina

Slava Polunin se stal světoznámým pojmem, zosobněním určitého typu klauna, jenž oslovil mnoho následovníků a inspiroval generace umělců. Přes pět dekád neutichá potlesk jeho tvorbě. Původem z ruského Novosilu, městečka v Oryolské oblasti jižně od Moskvy, díky filmu a televizi pro sebe objevil Charlieho Chaplina, Harryho Langdona, Bustera Keatona, Harolda Lloyda, Normana Wisdoma s komickou figurou Normana Pitkina nebo klauna Bipa Marcela Marceaua a další představitele němé grotesky, komedie a mimu. V kontextu své vlasti navazoval například na předního představitele sovětské pantomimy Leonida Jengibarova. Pro klaunérii se nadchl i díky Borisi Hybnerovi a Ctiboru Turbovi, když se mu naskytla příležitost vidět jejich představení Harakiri.

Polunin ve svých osmnácti letech založil soubor Liceději a stvořil svého klauna. Dal mu jméno Asisyai. Vznikl charakter ve žlutém overalu s červenou šálu a bačkorách, citlivá bytost s dětsky naivníma očima i rozverným pohledem. V 80. letech se podílel na organizaci mnoha významných kulturních akcích a pouličních festivalů v zemi, v roce 1985 například pod hlavičkou Moskevské divadelní olympiády sezval nejuznávanější světové klauny, například Boleslava Polívku, Jerome Deschampse, Franze-Josepha Bognera, Jango Edwardse a Lea Bassiho ad. Konec dekády pak korunoval spoluorganizací putovního projektu Karavana míru. Její jádro tvořily soubory Liceději (Rusko), Svoja igra (Rusko), Akademie Ruchu (Polsko), Circ Perillós (Španělsko), Compagnie du Hasard (Francie), Divadlo na provázku (ČSSR), Dogtroep (Nizozemí), Footsbarn Travelling Theatre (Anglie–Francie), Teatr Ósmego Dnia (Polsko), Teatro Núcleo (Argentina–Itálie). Cestovalo se z východu na západ, začínalo se v Moskvě a končilo v Paříži, v Praze se Karavana zastavila na pár dnů mezi 6. a 8. červencem 1989 v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště). V roce 1993 uvedl premiéru Slava’s Snowshow, hned v následujícím roce ji přivezl do londýnského Hackney Empire Theatre a strhla se vlna obrovského zájmu. Inscenace začala sbírat významná ocenění z cest kolem dokola zeměkoule, úspěchy slavila i na Broadwayi. Následovala úzká spolupráce se Cirque du Soleil, část Snowshow se dokonce ve formě promítání stala součástí inscenace Alegria. Polunin se dodnes podílí na mnoha projektech, založil Akademii bláznů, nedaleko Paříže vlastní rezidenční kreativní sídlo tzv. Le Moulin Jaune, je stále kreativní, akční a aktivní.

Psáno z představení 4. března 2023 v Divadle Hybernia.

Slava’s Snowshow
Koncept, režie: Slava Polunin
Scénografie: Slava Polunin a Viktor Plotnikov
Žlutý klaun: Artem Zhimo