Mon élue noire Sacre # 2 / My Black Chosen One (Germaine Acognyová).Foto: Vojtěch Brtnický
Mon élue noire Sacre # 2 / My Black Chosen One na burácející hudbu Igora Stravinského Svěcení jara vytvořil v roce 2015 francouzský choreograf Olivier Dubois jako sólo šité na míru pro tehdy sedmdesátiletou tanečnici Germaine Acognyovou. Udivily mě neuvěřitelná energičnost, napětí a zápal této umělkyně, která mimo jiné vystavěla techniku afrického moderního tance – je v programu nazývána jeho „první dámou“ –, již by jí jistě mohli závidět mnozí třicetiletí tanečníci. Námětem choreografie byly postavení ženy, kolonialismus a síla lidské bytosti. Interpretka během tance citovala slova afrického spisovatele Aimé Césaira z jeho Rozpravy o kolonialismu (1950), jimiž přibližoval hrůzné zážitky afrických obyvatel. Acognyová se pohybovala ve vymezeném prostoru úzké, ale vysoké skleněné „krabice“ či – možná – „klece“, ze které nebylo úniku. Dominantní byly zejména práce horní části těla a vyznění paží, ale i nohy tanečnice využívaly různé podupy, houpání, zemitý, „zakořeněný“ a plastický způsob práce chodidel, obvyklý v afrických tancích. Její pohyby byly často úsporné (obdivuhodný věk má přece jenom své limity), zato v každém se nacházel maximální prožitek a význam. Zásadní roli měly i obličej tanečnice, změny jejích nálad a výraz. Během tance najednou umělkyně dno konstrukce nadzvedla a sestoupila níže, do hlubin. Pomocí barvy přemalovávala různými údery dlaní tmavé zdi kolem sebe na bílé. Ani své tělo neušetřila, rovněž ho pokryla bílou barvou. Ač předtím měla na sobě černou podprsenku, teď ji vyměnila za světlou. Prostor klece najednou začal zahalovat kouř. Pomalu se rozplynul, ale ještě s větší intenzitou se vrátil nanovo. Nakonec tanečnici zcela pohltil. Velmi důležitou komponentou představení byly světelné efekty, které dokreslovaly pohyb a dodávaly mu dramatickou složku. I použití dýmky, její kouř či plamen během zapalování vytvářely zajímavé efekty. Autor choreografie také maximálně těžil ze slavného Stravinského díla Svěcení jara, využil hudebních akcentů, aby pohyb s hudbou fungovaly v maximálním souznění.
Mon élue noire Sacre # 2 / My Black Chosen One bylo dílo hluboké, intenzivní, pohlcující, ale i divácky náročné. Myslím, že mnoho věcí, myšlenek a choreografických záměrů se skrývalo hlouběji pod povrchem a pro jejich odkrytí a pochopení všech souvislostí by bylo nutno zhlédnout kus znova.
O poznání kratším dílem s méně náročnou myšlenkou než předchozí byla choreografie Gula neboli Ptáci. Tvůrce a zároveň interpret Vincent Mantsoe své sólo stvořil již před čtyřiadvaceti lety v roce 1993. Na začátku jsme slyšeli pouze zpěv a zvuky ptáků, které vydával sám Mantsoe. Postupně s osvětlováním jeviště se publiku naskytl pohled na urostlého muže, který neuvěřitelným způsobem napodoboval pohyb nejrůznějších opeřenců. Sekané, prudké a rychlé pohyby hlavy do všech stran, hrabání nohou do země, mohutná křídla v letu, síla, preciznost a zároveň humor, takže místy diváci nevěděli, zda jen s údivem hledět, nebo se smát. Mantsoe naplnil každou vteřinu svého jedenáctiminutového sóla překypující energií a napětím.
Po dokončení a mohutném potlesku (nutno dodat, že obě části večera si vysloužily aplaus vstoje a dlouhé ovace) interpret nečekaně rozvázal kytici, kterou dostal, a umístil květy do prostoru jeviště. Na zvuky bubnů započal další tanec, pro všechny diváky nečekaný, plný vášnivých, neuvěřitelně rychlých a zároveň plastických pohybů. Většinu času měl Mantsoe zavřené oči, a tak působil, jako by se ponořil do svého nitra a tančil nejen pro diváky, ale hlavně pro sebe. Tento rituální úsek občas komentoval slovy v cizím jazyce (snad nějakém africkém), tudíž jejich význam zůstal skrytý. Nicméně síla toho okamžiku dolehla na všechny přítomné. Mantsoe naplnil svůj výstup potem, procítěním, jemností a zároveň dramatem.
Uchvátila a překvapila mě obrovská pokora obou interpretů. Na ovace reagovali velmi vděčně, téměř působili udiveně, že jim někdo tolik tleská. Přestože se jednalo o tanečníky první kategorie, dali najevo opravdovou radost a nadšení z toho, že mají příležitost v Ponci tančit. Setkání s nimi se stalo nezapomenutelným zážitkem.
Psáno z představení 13. června 2017, divadlo Ponec.
Tanec Praha 2017 / Tancem proti předsudkům
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla
28. května–28. června 2017
Mon élue noire Sacre # 2 / My Black Chosen One
Choreografie: Olivier Dubois
Hudba: Igor Stravinskij (Svěcení jara)
Světla: Emmanuel Gary
Technika: Robert Pereira
Kostýmy: Chrystel Zingiro
Premiéra: 2015
GULA
Choreografie, kostým a původní interpretace: Vincent Sekwati Koko Mantsoe
Hudba: Gabrielle Roth
Premiéra: 1993
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu