Vzhůru nohama

Lucie Dercsényiová. Foto: Michal Hančovský.

Autor Lucie Dercsényi

Ale ani současný stav múzického světa nevypadá nejlépe – nejenže se vypořádává s lockdownem, ale aby toho nebylo málo, hrozilo, že milovníkům baletu zůstanou oči pro pláč. Soumrak se totiž stahoval nad osudem některých ikonických děl klasického baletu v Mekce nejuctívanější, v pařížské Opeře.

Její ředitel Alexander Neef, donedávna velící Canadian Opera Company, přišel s prohlášením, že se z repertoáru stáhne Bajadéra, Louskáček, Labutí jezero a další rasistické kusy. Pokud byste nad tím kroutili hlavou, důvod je nasnadě: hnutí Black Lives Matter vadí blackface a vzkazuje, že zákeřná Odilie nesmí být černá. Proto inscenace měly skončit u ledu, neb se novému vedení zdály navíc neblaze poznamenané estetickými možnostmi Rudolfa Nurejeva, uměleckého šéfa pařížského baletu v osmdesátých letech.

Prohlášení samozřejmě vyvolalo velký rozruch nejen ve francouzských médiích, ale i v divadle. Čtyři sta zaměstnanců Opery z téměř dvou tisíc sepsalo manifest a otevřelo diskuzi o rasismu, prezentaci kolonialismu, líčení tanečníků a poukázalo na postavení umělců tmavé pleti, kteří se tu necítí jako doma. Neef pod veřejným tlakem nakonec usoudil, že stahovat dotčená díla by bylo popřením historie, z níž by bylo na místě se poučit.

Asi si uvědomil, že k tomu, aby se dosáhlo v repertoáru větší rozmanitosti, vyšlo se vstříc těm, kdož ve věhlasné instituci nejsou bílí a cítí se být diskriminováni, je potřeba především uvážlivé rozvahy. A co dodat k rozpravám, zda není na závadu, že klasický balet je výdobytkem bílých?

Takové postoje zavání extremismem. Ve svém důsledku vedou do slepé uličky a k absurdním situacím, kdy se běloši na sociálních sítích obhajují před rozhořčenými aktivisty, proč si vůbec dovolili v animovaném filmu dabovat černošského hrdinu. Inu, nejen milieu pařížské Opery je na startu započaté dekády vzhůru nohama…